10. - 11. přednáška fil

15. prosince 2010 v 16:52 |  Filosofie
10. přednáška

pokračování racionalismu:

Leibniz - přírodovědec a matematik, KOUKNOUT SE NA NĚJ DO UČEBNICE

Hegel (počátek 19. století) - vrchol racionalistické linie, vychází z předpokladu, že svět není ničím jiným, než světovým rozumem, a tento rozum je zpočátku pouze duchovní povahy, existuje jako čistý duch, který má vlastnost samovývoje a to tak, že provádí duchovní práci na sobě - vytváří pojmy, a když se vyčerpá touto prací, tak se přetváří v jinou podobu jinobytí neboli příroda. Světový rozum se rozprostřel v prostoru jako příroda, nikoliv v čase - neboť pěnkava porodí zase pěnkavu, nic se nezmění, žádný vývoj. Není povědomí ještě, že se příroda proměňuje v čase, neboť je to před Darwinem.
V lidské společnosti je opět světový rozum jako duch. Světový rozum, který se ve svém samovývoji stal opět duchem v podobě lidského ducha, tak ten světový rozum prostřednictvím člověka poznává sám sebe.
Domnívá se, že on ve své filozofii dokonale postihl samovývoj světového rozumu a tedy tento rozum v jeho filozofii dosáhl vrcholného sebepoznání a tím ukončil svůj vývoj a nemůže se dál už nic vyvíjet.
Panlogismus - svět je logický
Všechno skutečné je rozumné a všechno rozumné je skutečné.
Rozum je jediná skutečností, rozumem poznáváme rozum, je to jediný předmět poznání.
b1) Iracionalismus

Z latinského iracionális - nerozumný. Odmítá jak rozhodující úlohu rozumu, tak odmítá vůdčí úlohu empirie.
Snaha dostat se do stavu změněného vědomí - šamani (alkohol, samota, tanec, hladovění, omamné látky) a poté sdělovali ostatním to, co viděli, na co ti ostatní nedosáhli - mystické zření - z řec. mynein - zavírat oči. Něco, co se neděje, že to zřu očima - děje se to s uzavřenými smysly (očima), uzavře se do sebe a vyvolá mystické zážitky (není racionálně určen). Mystický zážitek - zjeví se nám například Ježíš.
Mystické zření je typický projev mystického vhledu, ani rozum a ani smysly.
Filozofický iracionalismus je s mystikou hodně spojen, začíná tak, že filozof kriticky reflektuje svět a při této reflexi zjišťuje nedostačivost empirického poznání a racionality, dokonce někdy zjišťuje naprostou nekompetentnost těchto uvažování, odmítne je a hledá třetí cestu. Nedůvěra ve smyslu a rozumu.

Antika - až spíše na konci antiky, kvůli krizi antické filozofie.

Středověk - náboženské období, základní zdroj víry je v niterném zaujetí věřícího vůči Bohu, jsou to iracionální momenty, na kterých vyrůstá vztah člověka k Bohu.

Novověk - iracionalismus je nevýrazný, spíše hledali v empirii nebo v racionalitě. Neměl vhodnou půdu na to, aby se jako filozofický názor rozvíjel. Takto to bylo až do začátku 20. století.

19. století - mnoho jich bylo známých až po své smrti. Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche.
Schopenhauer - neměl rád Hegela, Hegel měl vždy nabito na přednáškách, hezky přednášel. Nic není rozumné, vše je iracionální, světová vůle - je to iracionální hybný a drásavý princip, který prostupuje věci a tím se děje, co se děje. Svět jako vůle a představa - dílo.
Příroda je nerozumná, mrhá životy, vytváří se nové životy a jsou ničeny a pořád dokola.
Může se člověk nad touto vůli povznést? Pouze pomocí hudby, neboť má člověk při ní klid a cítí vyrovnání. Sám svět je iracionální svým bytím, neboť světová vůle je to hlavní, co je ve světě, je jsoucí, jediný rozumný důvod, jak pochopit tuto nerozumnou skutečnost je, že to rozumem nejde.

Nietzsche - iracionální vůle, která ovládá svět i člověka - je to vůle k moci. Nadčlověk.

Kiergeaard - dánský filozof, znám byl až ve 20. století, je nejvíce uctíván iracionalisty ve 20. století, žil v rodině nábožensky zaměřené, byl hluboce nábožensky zaměřen, pro něj tedy Bůh byl, chtěl poznat Boha, to je to nejvýznamnější, co existuje. Ale není to možné přes smysly (zprostředkovává nám poznání přírody, neboť poznáváme jeho výtvory) a rozumem to také nelze, neboť biblické texty ukazují, že Boha nelze rozumem pochopit.
Abrahám - Bůh po něm chce obětovat syna, neboť chce vidět jeho víru v něj. Jeho syna Izáka. Kiergeaard o tom přemýšlí, vymyká se to rozumu, proč Bůh může chtít něco takového nerozumného. Abrahám ho chtěl zabít, ale Bůh ho zarazil, neboť si uvědomil jeho víru v něj.
Bůh je něco mimorozumný, chceme - li Boha poznat, tak je nutné zavřít všechny smysly a rozumově přemýšlet a pokusit se vcítěním do svého nitra pochopit Boha. A pokud tento prožitek bude silný, tak pocítíme, že Boha máme, že jsme s ním, že jsme ho vhledem nazřeli a tak se nám objeví pravé poznání.
Tyto úvahy byly v době jeho života na okraji a skoro nikdo ho neznal, protože myšlenky nesouzněli s dobou, neboť to bylo ve století páry, rozvíjela se věda založená na empirických a racionálních principech.

20. století - 1. světová válka se tehdy jevila jako úděsné divadlo, masová jatka. Intelektuálům se jevila jako něco, že sama skutečnost je neuchopitelná, iracionální svou podstatou. Věda a technika se osvědčili jako něco, co je vůči člověku zhoubnou silou. Keargeaard začíná být objevován a opěvován.
Existencialismus - mezi 1. a 2. světovou válkou moc času neuplynulo, iracionální tendence doznala rozkvětu po 2. světové válce. Nejvýznamnější proud iracionalismu. Iracionalismus všechno odmítá.

DO UČEBNICE SE KOUKNOUT NA ZÁSTUPCE EXISTENCIALISTŮ.

11. přednáška

Empirismus a racionalismus i iracionalismus se dostali do slepé uličky (viz přednášky), každá z těchto krajností postihuje důležitý moment poznávacího procesu, naše poznání funguje jako empirické, racionální i iracionální.

Metoda induktivní - uplatníme ji pouze deduktivně, neboť řeším jednotlivý konkrétní problém induktivní metodou, že použiji obecný princip indukce v konkrétním případě. Od obecného k jednotlivému.

Racionalismus věří v sílu rozumu, ale všechno je jen světový rozum, který poznává sám sebe.
Empirismus ve svém začátku přemýšlel o přírodě, ale na konci ji zavrhnou.

Problém pravdy

Když se nás nikdo neptá, tak víme, co je pravda. Ale pokud se na to zeptáme, tak tento pojem je nesamozřejmý. Dovedou se lidé hádat o pravdu, ale netuší, co to může být.
Ve filozofii existuje několik teorií (koncepcí) pravdy.

1. korespondenční pravda (adekvační, klasická, aristotelská)
Tato koncepce je nejbližší našemu běžnému nazírání.
Aristoteles formuloval tuto podstatu jako: jestliže že o něčem řeknu, že to je červené a ono je to červené, tak mám pravdu. Jestliže o něčem řeknu, že to běží a ono to opravdu běží, tak mám pravdu.
Klasická definice pravdy od Scholastiků: veritas est adequatio rei et intellectus (pravda je shoda věci a rozumu).

Pojem shody: shoduje nebo neshoduje, pravda je shoda věci a rozumu.
Máme desetikorunu a opravdu to desetikoruna je a je to pravda, protože se to shoduje. Ale co se shoduje? Myšlenka na desetikorunu se vůbec nepodobá té desetikoruně. Myšlenka na svíčkovou je příjemná, ale nenajíme se z ní. Subjektivní obrazy se nepodobají běžným způsobem těm věcem, se kterými mají být ve shodě. Obraz v mé hlavě o desetikoruně je jiný a liší se od té desetikoruny. Shoda v sobě nese rozdílnost, kdyby
totiž dvě věci byli shodné ve všem, tak pak nebudou dvě.
Jak se věci musí lišit, aby se mohli shodovat?
Mezi pravdou a nepravdou není ostrá hranice a může být vymezována subjektem, především jeho pragmatickými (praktickými) zájmy a je zpravidla věcí konsensu neboli dohody. Např. vážíme každou chvilku jinak, tak s přesností na kila jsme se dohodli, že se tak budeme vážit, ta shoda je dostatečná, je to věc dohody.


V levé ruce držím brýle - vidím je - je to empirické, ale abych vůbec rozuměl tomu, co řekl (v levé ruce držím brýle), tak musí vědět, co to je mít, co to je vlevo a vpravo, musím vědět, co to je ruka a brýle. Abychom rozuměli nejbanálnějším výrokům, tak jen tehdy, když nám splyne s velkým množstvím našich výroků. Musíme tomu rozumět, abychom mohli tvrdit, že to je pravda.
Musí být konkrétní výrok v souladu s jinými výroky, teprve potom může být pravda koherenční.
Pravda není zakotvena v tom, že něco je, že se shodují výroky.
Je to shoda věci (obecně řečeno) a rozumu. Jsou tvrzení, u nichž objekt není zřejmý, v posluchárně se svítí (no jo, ale ve které) J- není jednoznačně určeno, oč běží, nevypovídají vůbec nic, nevíme, k čemu se to vztahuje. Objekt musí být konkrétně vymezen.
Ve vědeckém poznání dochází často k tomu, že se ztrácí objekt - o čem to vlastně je, pokud to nevíme, tak nemůže říci, jestli je to pravdivé nebo nepravdivé. Problém interpretace vědecké teorie - hledá objekt, k čemu se vztahuje. Bez toho objektu by nemohla být pravdivá, ale ani nepravdivá.

Problém kritéria pravdy
Jak se zjistí, že je to ve shodě nebo v neshodě. Podle čeho tu pravdu můžeme identifikovat? Pravda má hodnotu až tehdy, když ji potvrdím (prověřím). Empirické kritérium, ale spoustu věcí empiricky nemůžeme ověřit, tak racionální faktory můžeme použít, i když také nemůžeme vše racionálně ověřit. Neexistuje univerzální měřítko pravdy. Je problém udělat verifikaci - Popper.

2. koncepce pravdy: koncepce koherenční
Pravda je pravdivá, když je koherentní (v souladu), výrok tehdy, jestli je v souladu s jinou koherentní pravdou, které jsou s ní v souladu. Uzavírá to do subjektu. Na první pohled tato koncepce pravdy vypadá hodně subjektivisticky.

3. koncepce pragmatická
Předpokládá, že to není věcí hledání logické koherence a jiných záležitostí, ale pravda je dána praktickou činností, ukazuje se v praktické činnosti tak, že když ta činnost vede k úspěchu, cíly, který jsem si vytkl, pak jsem postupoval podle pravdy, jednal jsem pravdivě. Pravdivé je to, co nám je prakticky užitečné.
Např. myšlenka, podle které jednám a pokud mě to vede k úspěchu, tak mě to vede k pravdě.
Uzavírá pravdu do subjektu.
Co je pro jednoho užitečné a prospěšné, nemusí být pro druhého. Pragmatické pojetí pravdy předpokládá, že každý může mít svou pravdu a ta se může lišit od jiných.
Pravd může být mnoho o jedné věci a můžou se navzájem vylučovat.

4. koncepce: koncepce konsensuální
Je to dohoda, shoda názorů, ke kterým jsme došli a dohodli a mají pravdu nebo nepravdu podle toho, jak se dohodnou.
Je opět významně vázaná na subjekt.
Můžeme se dohodnout na něčem a může to být špatně.

 

7. - 9. přednáška fil

15. prosince 2010 v 16:51 |  Filosofie
7. přednáška

Problém řádu světa, problém svobody

Podle antického mýtu byl na začátku chaós (neuspořádanost, neurčenost, atd.).
Kosmós - mimozemská oblast skutečnosti, Řekové ho brali jako celý svět - přírodu, člověka, je řádem, uspořádaností, znamená ale i krásu.

Má svět řád, a pokud ano, jak vypadá?

Řekové - svět má samozřejmě řád, byl tu už předtím, než svět vznikl. Logos - mnohoznačné slovo, znamená řád, zákon - nutnost, podle které se něco děje, slovo, výpověď, nauka
Anaximandros - apeiron (neomezené, neurčité, chaotické), vytvořil se z toho svět určený, vymezený - peras

Antické úvahy o řádu světa:
- svět je určen (determinován)
- Demokritos - svět z atomů, je určen nutností, řádem a podle tohoto řádu se ty atomy hýbají. Atom je přesně, jednoznačně určen, vše je přísný řád. I člověk, neboť je z atomů, je tímto řádem určen.
- Epikuros - dochází k rozpadu řecké společnosti - krize - je aktuální otázka svobody. Také má atomy, pokud je vše určené, vše se děje nutně, tak je svoboda nemožná. Chtěl zachránit ideu svobody - všechno je podle nutnosti, ale atomy mají schopnost jakési odchylky, může se odchýlit od své nutné dráhy. Je zde prostor pro člověka a jeho samostatné rozhodování.
- Aristoteles - svět je určen teosem - cílem, smyslem, účelem, všechno k němu tíhne, ale nepředpokládá, že by to bylo určené do posledního detailu, k cíli se dá dojít různým způsobem. Není to přísně deterministické.

Středověk:
- vychází z představy, že Bůh je tvůrcem světa, je tím, který dává světu cíl, smysl, účel, od něj všechno pochází a k němu tíhne, má řád, božský řád, Bůh svět udržuje v bytí, Bůh dohlíží nad tím, aby jeho plán byl uskutečňován. Nejde ale o determinaci jednoznačnou - svět není určen jednoznačně, je určen teosem
- svoboda je možná, je to jeden z největších darů, který dal Bůh člověku, svoboda je ale také zlo, člověk není dokonalý, člověk nemusí tento dar užívat dobře, může produkovat zlo. Za zlo nemůže Bůh, ale sám člověk.
- teleologie - vše spěje k cíli
- teologie - nauka o Bohu
- Bůh je alfou a omegou všeho

Novověk:
- vyznačuje se rozvojem teoretického myšlení, vědy, nejvíce se rozvíjely vědy o přírodě - fyzika a z ní mechanika
- od 16. - 19. století - převažuje zejména mezi těmi, kteří se zabývali přírodou, mechanický výklad světa a představa o determinaci světa má podobu mechanického determinismu - vyznačuje se tím, že zabsolutňuje jednoznačnost mechanických zákonů, univerzální zákony veškerého světa, neznají nahodilost, odchylky, vše je ve světě jednoznačně určené a současný stav světa jednoznačně určuje, jaký bude stav světa např. za minutu, za týden, za 100 let, atd. J, je to stavem minulého, z toho vyplývá, že lidská svoboda je fikce, neboť neexistuje nahodilost, je to nutnost.
- Laplace - derivace a integrály; kdyby existovala taková inteligence, která by znala současný stav vesmíru, tak by jí minulosti i budoucnost jasně ležela před očima - taková existence ale neexistuje (Laplasův démon), minulost i budoucnost jsou zřetězené a pokud bychom znali ty řetězy, tak bychom věděli, co bylo i co bude.
- Proč jsou mechanické představy tak přesné? Neboť abstrahují od spousty reálných souvislostí a vypreparovávají ze skutečnosti jednoznačně nutné momenty, ale ve skutečnosti je to vždy jiné, předpokládají nereálné věci, např. existenci mechanických těles
- Svět je determinován, ale neplatí to pro člověka.
- mechanické těleso ve skutečnosti neexistuje, tělesa sama reálná jsou mnohem bohatší, než že by měly reálné vlastnosti
- je to iluze, které podlehl člověk, když si myslel, že je to dokonalé
- nutnost (tento jev je nutný) a nahodilost (tyto děje nastat nemusejí), opakují se jen nějaké stránky a momenty (věci stárnou), jsou to abstraktní pojmy, není čistě nutný a nahodilý jev, tak nemůže být ani jednoznačně determinovaný svět
- deterministický chaos - co jsou skutečné, reálné děje, tak můžeme nazvat, je tam nutnost a nahodilost zároveň, určenost a neurčenost zároveň
- problém svobody - protiklad k nutným tendencím, řádu, prostor pro svobodu je tam, kde je chaos. Předpokládejme, že svět není determinován, ale chaosem - je v takovém světě svoboda možná? Nejsme ničím limitovány, ale platí zde, že se může kdykoliv stát cokoliv, nemůžeme se na nic spolehnout. Svoboda - nutná existence vztahů, zákonů (ne právní normy), kdyby nebyly, tak se na nic nemůžeme spolehnout. Kdy jsme svobodní? Když máme ten pocit - ano, je to pro nás důležité, ale tento pocit může být falešný (lysohlávky), musí to být podložené na reálných faktech. Dosahuji cílů, které si kladu.
- každý zákon působí tehdy, když jsou splněny nějaké předpoklady, využíváme zákonů tak, že využíváme podmínky jejich vytvoření
- cíle, které si klademe dnes, si nemohl položit člověk z minulosti
- efekty svobodného jednání, jsou rizika a míra zodpovědnosti

8. přednáška

Gnoseologie - teorie poznání

Nejdříve byly kladeny otázky, jestli poznání se odehrává pomocí smyslů či pomocí rozumu.
(Antika) Řekové spíše věřili rozumu, ale smysly pro ně byly také důležité, ale převahu měl rozum.
Platón - dva druhy poznání: a) poznání méně hodnotné - smyslové, vede pouze k mínění a tomuto mínění říkali Řekové doxa; b) pravé poznání, skutečné, významnější - prostřednictvím rozumu, tomu se říkalo epistémé.

Středověk: pravda je již sdělena, je již v Písmu, například v textech uznávaných autorit - např. Aristoteles. Chci-li poznat pravdu, nebudu namáhat smysly a ani rozum, stačilo porozumět textům nezpochybnitelných autorit a Bibli. Pravda už byla.

Novověk: chtěli poznat přírodu, museli poznat přírodní zákony. Klade si jako základní úkol, aby se člověk stal pánem a vlastníkem přírody. Je to doba rozvoje, i průmyslové výroby. Doba si žádala stroje, ale to museli znát ty přírodní zákony. Koncem 16. a začátkem 17. století nová situace, jak přírodě a jejím zákonům nejlépe porozumět.
Dva tábory - a) důvěra ve smysly; b) důvěra v lidský rozum.

a)
Empirismus
(Empíriá - zkušenost), smyslová zkušenost.
Zakladatelem empirismu byl Francis Bacon (přelom 16. a 17. století), renesanční nebo novověký filozof. Jeho učení jasně směřuje do novověku. Je třeba důvěřovat smyslům, neklamou nás, spojujeme si je se skutečností. Chci-li sáhnout na kamna a cítím, že jsou horká, tak na ně nebudu sahat.
Začíná se rodit základ systematického vědeckého poznání (metody). Nejdříve získáváme empirické údaje, ty pak zobecňujeme, od jednotlivého k obecnému, od obecného k ještě obecnějšímu (metoda indukce) a tak se vytváří věda. Jeho práce Nové organon (Nový nástroj). Zde rozpracovává induktivní metodu. Poznání musíme začít pozorováním, smyslovým nazíráním a experimentováním. Dost již důvěry v autority. On sám dělal experimenty. Slepici mrtvou a vykuchanou vycpával ledem, aby zjistil závislost teploty na tlení masa.
Idoly - klam, omyl, překážka, obtíž. 4 druhy idolů - a) klamy rodu; b) klamy jeskyně; c) klamy tržiště (trhu); d) klamy divadla.
a) Poznáváme svět lidským způsobem, a to nás omezuje, chtěl, abychom poznávali objektivně (nezaujatě), máme lidské smysly a vidíme svět pouze z lidského pohledu. Žijeme v antropocentrismu - sami sebe považujeme za pupek světa J.
b) Každý se individuálně od jiného člověka liší, poznání se děje prostřednictvím jednotlivých individuí, ale každý se na ten svět díváme jinak. Poznání by mělo být nezávislé na jednotlivcích.
c) Lidé se na trhu dohadují, tak stejně tak se musíme "dohadovat" poznatky, ale při tomto sdělování používáme nejednoznačně slova, každý je používá v jiném významu, a to je veliká potíž. Pojem bytí - velice abstraktní. Pojmy nejsou jednoznačné. Můžeme mluvit česky, ale nemusíme si rozumět.
d) Divadlo předvádí světy vymyšlené, neskutečné a Ti lidé tomu propadají, neboť věří, že to tak je, že propadáme vymyšleným světům. Bezmezná víra v autority - to je špatně, ale je dobré vědět, že to je špatné. Je to trvalé riziko. Je dobré, že víme o nejistotě poznání.

John Locke - tabula rasa - čistá, nepopsaná tabule. Dává jednoznačně přednost smyslům. Rodíme se bez jakýchkoliv idejí, nemáme žádné poznatky, naše duše je čistá a nepopsaná a až zkušeností je deska "opisována" těmi poznatky. Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech - rozumu je upřeno přinést něco nového - tomu říkáme senzualismus (radikální empirismus). Empirismus přiznává, že rozum je schopen vytvářet novou kvalitu, akorát si musíme dát pozor na to, abychom rozum drželi na uzdě. Uzda - induktivní metoda.
Vědec by měl být nikoli jako pavouk (symbol tvora soukající nit a to by vědec dělat neměl) a nikoli jako mravenec (nosí jehličí a dávají ho na hromadu a vědec by neměl sbírat a hromadit empirické poznatky), ale měl by být jako včela (sbírá pyl a přetváří jej v med, má sbírat poznatky a vytvářet teorie).

9. přednáška

pokračování Johna Locka:
Učení o prvotních a druhotných kvalitách:
Kvality věcí - vlastnosti věcí, jsou vlastnosti, které věci sami nepochybně mají - např. tvar, těm říká prvotní kvality, a poté přemýšlí o barvách, chutích a vůních - není zřejmé, že jsou prvotními kvalitami, my jsme Ti, kteří ty vlastnosti určujeme, je to dáno námi. V nás jsou druhotné kvality.

Berkeley - tvrdí, že všechny kvality jsou druhotné, i rozprostraněnost a tvar, úplně všechny.
Např. vidím višeň, vidím její barvu, tvar, chuť, pokud ji ochutnám: odstraním - li tyto počitky, odstraním višeň.
Být znamená být vnímán - nic není jinak, než jako komplex počitků
Jestliže to není vnímáno, tak to není.
Běžně říkáme, že věc je, neboť ji máme ve všech počitcích, pokud ten počitek nemáme, tak ta věc neexistuje. Když to není komplexem počitků nás, lidí, tak to je komplexem počitků
Boha - říká to kvůli obavě solipsismu.
Solipsismus - názor, že neexistuje nic jiného, než zkušenost.
Komplex mých počitků - já ty počitky má, ale já není totéž jako ty počitky, je to jejich nositel, ale i to já je komplex počitků, existuje tedy jen komplex počitků.

David Hume - dotváří empirismus, to, co máme jisté, je zkušenost, nepochybujeme o tom, co je předmětem našich pochyb je, jak se v nás ta zkušenost ocitla, odkud se v nás ta zkušenost bere. Může to být buď a) z vnějšího světa; b) z nás samých, že my sami si tu zkušenost vytváříme ze sebe, že je to naším produktem; c) zkušenost do nás vnáší Bůh; d) nebo je to ještě nějak jinak a různě kombinovaně
Ale nevíme a ani vědět nemůžeme, která z těch možností to je.
My si nemůžeme zkušenost ověřit, odkud se ta zkušenost bere.
Slepá ulička empirismu
Zkušenost je nejenom jediným zdrojem poznání, je jediným měřítkem jeho pravdivosti a je jediným předmětem poznání.

Toto přebírá ve 20. století od Huma novopozitivismus:
Empiricky nemůžeme dokázat existenci Boha, tvrzení Bůh existuje/neexistuje nemá smysl.
Věda je o vědeckých faktech, o empirických faktech, o tom, zda zde odpovídá něco neempirického, se nelze empiricky přesvědčit.
Russel - existence vnějšího světa - mimo zkušenost, mimo empirická fakta, je vhodnou vědeckou hypotézou, která nám umožňuje spoustu empirických dat vysvětlit, ale nikdy se tato hypotéza (domněnka) nemůže stát teoretickým principem, neboť ji nemáme možnost verifikovat.
Zpochybnění samotné existence přírody, o kterou ovšem od začátku šlo.

b)
Racionalismus:

Poznává se rozumem - rozumové poznání.
Nacházíme to již v Antice - dávali přednost rozumu před smysly, Eleaté - je zásadní rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, smyslové poznání považovali za méně hodnotné, nevedlo k pravdám, ale k mínění - doxa. Poznání rozumem - epistémé.

Platón - rozlišuje epistémé a doxa, ale pokouší se odpovědět na otázku, kde se v naší duši bere to pravé poznání, když během života máme k dispozici pouze ty stíny (pohyblivé věci), když jsme jako ti vězňové. Učení o stěhování duší - naše duše, než se dostala do našeho těla, žila ve světě idejí a tím ty ideje poznávala, a když se dostala do našeho těla, tak byla šokována a všechno zapomněla, ale když budeme dobře přemýšlet, tak to je nejlepší metoda, aby se naše duše rozpomínala - na svět idejí. To je pravé poznání - není ze smyslů, ale z rozpomínání duše na to, co poznala před vstupem do našeho těla. Anamnésis - rozpomínání se.

Středověk - není empirický ani racionální, pravda byla v písmu a u uznávaných autorit

Novověk - používali představu, že se rodíme už s tím, že v našem rozumu už je něco obsaženo.
Novověký racionalismus - René Descartes - vychází z opačného předpokladu než Bacon. Říká, že smysly nejsou tím pravým zdrojem poznání, mohou nás klamat, neboť pravé poznání nemůže být ze smyslů, ale z rozumu (hořící svíce). Byl to matematik.
Věří v sílu lidského rozumu a pochybuje a přemýšlí o dosavadním tvrzení, které se pokládali za pravdy. Zpochybňuje dosavadní poznání. Chtěl začít tím, že všechno dosavadní poznání dá stranou a chtěl začít úplně od začátku. Musel začít jistotou, jasnými pravdami. Co je jisté v tuto chvíli? Jisté je, že pochybuji, tím si byl jist, a když pochybuji, tak rozum mi říká, že z toho plyne další idea - myslím. Cogito ergo sum - Myslím, tedy jsem - je si jist jejich pravdivostí. Obrat k subjektu - začíná filozofovat z druhého konce, než se dosud filozofovalo J - oni meditovali o věcech, světu, ale Descartes začíná od já, od subjektu.
Začátek - metodická skepse: pochybování o věrohodnosti poznání
programová skepse - skeptikové v antice, pochybovali pro pochybování, všechno pouze zpochybňovali, aniž by připustili, že nějaké poznání je hodnověrné.
Volí metodu deduktivní (dedukce) - z obecných principů vyvozuje konkrétnější a konkrétnější závěry.
Bůh je pro něho důležitým principem, neboť mu zajišťuje pravdivost poznání. Bůh přeci není ten, který by mě klamal. Bůh je garantem toho, že deduktivní metoda je správná.
Měřítkem pravdivosti idejí je zřejmost mého rozumu (3 + 2 = 5) - nelze o tom pochybovat, má na mysli racionální jasnost.

Spinoza - příčina sebe sama: příroda je bohem a bůh je přírodou a tak je příčinou sebe sama, neboť Bůh je příčinou sebe sama, příroda a Bůh jsou jedno a totéž - panteismus
Nejsou vrozené ideje, jsou od Boha. Ale poznání rozumové je nejdůležitější, racionální intuice: nejcennější formou poznání je rozumová intuice, dovádí nás k nejhlubším pravdám, je založena na racionalitě.
Intuice
-
je viděna jako něco, čehož základem je intelektuální práce, není to nějaké osvícení z ničeho nic, ale má to důležité intelektuální předpoklady (Mendělejev - tabulka ve snu)
J, je to intelektuální intuice, umožňuje velký skok v poznání.

4. - 6. přednáška fil

15. prosince 2010 v 16:51 |  Filosofie
4. přednáška

Základní ontologické pojmy (kategorie), problém substance

Ontologie - filozofická disciplína (ón - bytí) o bytí, o tom, co je mimo naše poznání (vnější svět).
1. filozofové - Jaké je bytí? Jejich první filozofická otázka. Utvářely si základní ontologické pojmy neboli kategorie.
Pojem substance - 1. otázka: Co je podstatou světa? Podstata je latinsky substance J - neboli "stojí pod". Touto otázkou nezačali od začátku - existenci světa považovali za samozřejmou věc, a že má podstatu také.
První otázka měla být: jestli vůbec nějaký svět je a jestli má podstatu J.
Předpokládali (hádali) tu podstatu.
Thálés - základem světa je voda (pravoda) - už není, ale byla na tom začátku.
Anaximenés - základem světa je vzduch.
Anaximandros - základem světa je apeiron.
Herakleitos - základem světa je oheň.
Z jedné pralátky vše povstalo a pak se přeměnilo v něco nového, nebo jsou z prapodstaty složeny.
Bylo obtížné z jedné podstaty vytvořit svět - proto se to dlouho neudrželo - prapodstat je tedy více (např. Empedoklés - prapodstata - kořeny věcí: země, voda, vzduch, oheň; láska a svár: tím se vytváří mnohotvárnost světa).
Po něm se už objevuje, že je těch pralátek více než čtyři (nekonečno). Např. Anaxágorás - základem světa jsou semena věcí.
Dále Démokritos - má také mnoho substancí: základem jsou atomy a každý jednotlivý atom je substancí. (atomos - nedělitelný), vytváří se z nich svět, vidět nejsou, liší se velikostí a tvarem, jak se atomy shlukují, tak se věci vytvářejí, věci vznikají a zanikají, ale atomy jsou věčné, nemají vztahy nadřazenosti a podřazenosti.
Platón - co je u něj podstata? Základem jsou ideje, neboli druhy či hroty obecniny, rody či druhy. Existují sami o sobě a je jich mnoho. Podstaty jsou hierarchicky uspořádané. Jsou nižší a vyšší (idea cihly, stromu, matematické ideje, idea mravů, dobra).
_______________________________________
VSUVKA
Sokrates - Vím, že nic nevím. On ale ví, že to neví. Netušíme, že nevíme.

Příklad ovoce a zeleniny - dejte mi ½ kg zeleniny.

Je idea koně (I.), pod ním je valach, klisna, hříbě (II.) - jsou pomíjející, nemusí mít všechny rysy, které kůň má, hřebec nemůže být klisnou. Přesahuje to jednotlivé koně.
Kůň - věčný, dokonalý. Žijící kůň - pouze projev koně, kůň má koňovitost.
Podle Platóna živý kůň není. Podle něj je skutečný svět neviditelný, idea je zde v plnosti.
Jak existuje reálný kůň?
∆ -   obecné určení
× -    jedinečné rysy - to má pouze ta věc a už žádná jiná
-
to určuje, že je to kůň, obecné rysy koně to určuje
tak existuje kůň ve skutečnosti, je to vlastní každému koni.
To obecné je idea, my abstrahujeme (odhlédneme) od všech jedinečných a obecných rysů a pojmem charakterizujeme koňovitost.
Kůň je abstrakce - to, čím to může být koněm.

… - zvíře - kopytník - kůň - hřebec - …
Čím jsou pojmy obecnější, tím jsou abstraktnější a tím tedy prázdnější. Je to největší hlubina J
Bytí - nejabstraktnější slovo vůbec.

Ukaž mi dobro - existuje, ale ne někde mimo tento svět, ale existuje v každé jednotlivé dobré věci, skutku, atd.
______________________________________

Aristoteles - nelíbí se mu Platónovo rozdělení světa, podstata světa - z toho se to má vytvořit, má to být předpoklad, látka a tvar: látka sama o sobě není věcí, aby byla věcí, musí mít nějaký tvar. Hierarchie - cihla: jednota látky a tvaru, z cihel dům - látkou jsou cihly, ale i tvar - dům. Tvar se stává látkou vyššího tvaru a graduje to do konečného tvaru J. Nejvyšší tvar není látkou, ale nejvyšší je tvar (théos - bůh: tvar tvarů).

Novověk: rozvíjejí se vědy, mechanika. Novověká věda vycházela z toho, že existují poslední cihly světa - atomy. Až do přelomu 20. století. Když to nejsou atomy, tak to jsou elementární částice - to, co je první a poslední, mají vnitřní strukturu. Je to velmi složité.

Za poslední substanci máme to, kam jsme se dobrali. J


5. přednáška

Skutečnost a pohyb

            1. filozofové neměli pohyb jako problém, brali ho za samozřejmost. Hylozoisti byli 1. filozofové. Hylozoismus - svět sám o sobě je živý (hýlé - dříví, látka na stavbu, zoon - živý). Materiál, z něhož je svět, je živý a hýbe se.
           
Elejská škola - Parmenidés z Eleje: bytí je a nebytí není - není prázdno - je tedy všude plno = není možný pohyb, nic se nemůže hýbat, protože není kam. Objevil problematičnost samozřejmého - rozum nám říká, že pohyb připustit nelze.
Bytí není to, co vidíme, je nám skryto - a je tedy nehybné. Zenón z Eleje: 4 důkazy, že pohyb není možný (pouze 3 se dochovaly):
a) letící šíp; b) Achilles a želva; c) půlení

a) Je vůbec možné, aby šíp letěl? Není. Existuje někdy ten šíp na určitém místě (např. místo t) své dráhy? Ano. Stojí na t nebo se pohybuje? Pohyb není možný, neboť stojí na celé dráze. Šíp je stejně velký jako místo t.

b) Achilles se musí nejdříve dostat tam, kde ta želva již není - kolikrát se tam bude dostávat? Nesčetněkrát. Nikdy se nedostane do cíle. Musíme to zkusit myslet. Rozum se dostává do slepé uličky.

c) (ukázáno na příkladu Achilla a želvy) Kolikrát se Achilles bude dostávat do půlky další dráhy směrem k želvě? Nesčetněkrát.

Slepá ulička rozumu u Zenóna - aporie. Jsou to důkazy, při kterých se rozum dostává do slepé uličky, když chce připustit pohyb. Čas a prostor můžeme dělit na libovolné množství částic - i na tak malé, že nemusí mít rozměr - nekonečná dělitelnost, jde zde o geometrické pojetí prostoru.

Myšlení dává přednost racionálním úsudkům. Jak je možné, že vidíme pohyb, když to možné není?

            Demokritos: chtěl vytvořit pohybující se obraz světa, že se věci hýbou; atomy jsou a kromě nich je ještě nebytí (prázdno) a v něm se ty atomy pohybují (na úkor Parmenida). Atomy jsou nedělitelné (atomos).

            Platon: Skutečné jsou rody, dobro, a jsou nehybné. Proměnlivé jsou stíny, projevy
lidí - ve smyslové rovině. Máme 2 světy - a) pravý (bytí obecnin - rodů, druhů, atd., tento svět je nehybný); b) mezi bytím a nebytím (odvozený svět a pohybuje se).
Platon nevěděl, jak vysvětlit pohyb stínů.

            Aristoteles: s pohybem udělal krok dále a dal řešení, Platon řešení neměl. Nechal se inspirovat olympijskými hrami: závod v běhu = Kde se ten pohyb bere, kde vzniká? Musí být nehybný hybatel: to je cíl (řecky telos - cíl, smysl, účel). Věci se skutečně pohybují a pohyb vzniká touhou, vnitřní silou, která se jmenuje entelechie. Je to tíhnutí věcí a vyvolává to pohyb, spěje to k nějakému cílu.

            Středověk: navrací se k Bohu, tíhne to k němu, je to vše podle božího plánu, ví se, proč to tak je a k jakému cíly to spěje. Bůh to udržuje ve směrovacím cíleném pohybu. Je to teologické pojetí. Thelos - Bůh: od něj to vše pochází a k němu to všechno tíhne.

            Novověk: obrovský rozvoj věd, hlavně mechaniky (královna věd), zákony pohybu, otázka - Jak se věci pohybují? Podle jakých zákonů? Neptají se, proč se to hýbe, neboť Bůh je ten, který je 1. hybatel, dal tam pohyb - deismus. Boha degradovali na funkci 1. hybatele a dost. Dále už Bůh do ničeho nezasahoval. Dál se svět řídí přírodními (mechanickými) zákony. Tělesa se nikdy nepohybují sami od sebe. 1. zákon byl zákon setrvačnosti. Přirozený pohyb - rovnoměrně přímočarý.

            21. století: Mechanika nám neřekne, kde se ten pohyb bere. To až ve 21. století. Je nějaké jsoucno (nějaká konkrétní věc), dostává se do vztahů s jinými jsoucny. Jsoucno se vztahuje k jiným jsoucnům. Vztah - působení - způsobuje to změnu: a ta změna je pohyb.

Tvrzení v teoretickém myšlení musí být něčím podložené. Pohyb je atribut, je to způsob existence věcí, jakéhokoliv jsoucna, univerzální. Je to vlastnost každého jsoucna. Každá věc, když je, tak je ve vztazích. Mechanické těleso je abstrakce.
Atribut - vždy přítomné vlastnosti. Každý má jako svůj atribut pohyb, bez něho nemůže být (bez toho pohybu) J
Věci mají v sobě mnoho struktur.

Existuje klid? Nepohyb? Herakleitos: Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Cesta nahoru a dolů je tatáž. Neslučitelné je nejlepší harmonie. Bez smrti se nedá žít - pohádka Dařbuján a Pandrhola. Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme

6. přednáška

Prostor a čas, substanční a relační pojetí

Substanční pojetí - prostor i čas jsou zvláštní substance, zvláštní entity, které existují sami o sobě, jako jakási zvláštní jsoucna.

Substanční pojetí prostoru - tradiční pojetí, které odpovídá běžnému nazírání, nahlížení světa. Prostor - cosi prázdného, co se rozprostírá, jakési místo, v němž se ocitají věci. To je běžné nazírání, homogenní.
Euklidovský prostor - představa prostoru, tradiční pojetí prostoru, prostor je homogenní (stejnorodý) a je všude stejný. Je trojrozměrný - bodem lze v prostoru vést 3 přímky na sebe kolmé a víc se jich tam vést nedá - délka, šířka a výška. Rozpíná se nad všechny meze - rozpíná se všude, nikde nekončí. Je nezávislý na věcech, ale věci jsou na prostoru závislé - aby věci mohli být, tak musí být v prostoru, jsou na prostoru závislé existenčně. Prostor je absolutní - je to protiklad k pojmu relativní. Absolutní - nezávislá hodnota.
Je to tradiční, ale je to obraz, není to skutečnost.

Substanční pojetí času - je homogenní, je to plynutí, které je stále stejné. Plyne stále stejným tempem. Je jednorozměrný - má pouze délku, rádi ho zobrazujeme na přímce. Čas plyne do nekonečna. V tradičním pojetí platí, že plyne nezávisle na věcech, věci jsou na čase závislé existenčně - věci musí být někde a někdy. Je absolutní.

Čas a prostor nejsou na sebe nijak závislé. Je čas a prostor - jsou nezávislé mezi sebou navzájem.
Svět - jednota rozmanitého. Bůh je nezávislý na prostoru a na čase.

Antika - Parmenidés: takhle to není správné, tvrdí.
Až do počátku 20. století byly všechny filozofické problémy na toto téma o tom, že to je jinak. Spekulace mnohých filozofů. Přírodověda - konkrétní zjištění, že úvahy některých filosofů jsou oprávněné - Albert Einstein v r. 1905, úředník na patentním úřadě, v pojednání ani ne 30 stránkové stati - teorie relativity.
Obecná teorie relativity - tu Einstein uvedl několik let poté.
Filozofické pojetí teorie relativity - prostor a čas vůbec nejsou absolutní, nezávislé na dění věcí, na jejich vztazích. Lorencovi vztahy. Když mají tělesa velký pohyb - zkracují své délky a zkracují svůj čas. Zpomalování (dilatace) času. Čas pohybujících se systémů je závislý na pohybu věcí.

Relační pojetí prostoru - prostor není nezávislý na věcech, je věcmi určen, je určen jejich vztahy, prostor je dán vztahy věcí, ve vztahu je vlastnost - a) specifické (jen někdy se vykazují); b) atribut (vždy se vykazují, je spjata s existencí věci, je univerzální, např. mým atributem je pohyb, klid, bytí). Prostor je tedy atribut - je to vlastnost, která se vykazuje vždycky, v pohybu, v tom věci vykazují svou prostorovost. Prostor nemůže být tedy bez věcí, je na něm závislý, vlastně jako všechny jiné vlastnosti. Neexistuje tedy absolutní prostor, je dán vztahy (relací). Prostor jako atribut je relativní. Není homogenní - vlastnosti jsou mnohotvárné. Není trojrozměrný - skutečná prostorovost věcí je taková, že v ní neexistují žádné přímky.
Není to tradiční, není to tedy obraz.

Relační pojetí času - čas je proměnlivý, jednorozměrný je pouze model času, ne čas. Není věčné trvání - pouze u věcí a jejich vztahů, není nezávislý na věcech, ale je věcmi podmíněn, nemůže být sám o sobě. Nedá se obrátit zpět. Pokud bychom ho chtěli obrátit, tak bychom museli obrátit skutečné děje.

Prostor a čas mezi sebou nejsou oddělené. Je časoprostor, existují vnitřní souvislosti.
 


1. - 3. přednáška fil

15. prosince 2010 v 16:48 |  Filosofie
1. přednáška
       Charakteristika filosofického myšlení. Základní filosofické disciplíny.
Filozofie - z řečtiny, fileó - milovat, sofia - moudrost - moudrost. Celkově to znamená láska k moudrosti.
Zvláštní lidé - filozofové - přemýšlejí o nepraktických věcech
Thálés - 1. z filozofů. Že jsou mimo skutečnost či přítomnost.
Platón - forma dialogu, podobenství o jeskyni: obraz není stejný jako originál, my žijeme ve světě obrazů - jsme k nim připoutáváni (např. PC) a nerozeznáváme je. Např. v TV zprávy - je nám něco podáváno.
Někteří lidé propadávají obrazům, nechtějí skutečnost - herci: ztvárnění X jejich skutečný život.
Kontakt s obrazem (TV) X se skutečnými lidmi, obrazy mění samotnou skutečnost a zpětně ovlivňují originály (skutečný svět). Přetvářka - obraz je žádoucí.
Obrazy - myšlenkové systémy (uzavřené, jednoznačný výklad) - to také může být naše jeskyně, máme rádi určité jistoty - bereme jednoznačné obrazy.
Obrazy - náboženské i nenáboženské systémy, vědecké systémy - jeskyně, také rituály - podléháme jim. Zdravý rozum - v běžných záležitostech pomůže, ale ne v "neběžných" J

                                                       (údiv)
                            _____________*____________________          - běžné vědomí - nesamozřejmost

samozřejmosti
věci, které běžně používáme, ale pokud se u toho zastavíme (údiv) - když se nás nikdo neptá, co je to čas, tak to víme.
Jinak tomu vůbec nerozumíme, údiv je základní motor filosofie, poznání
Čas je minulý (není), přítomný a budoucí (není)
Čas - Augustin

    __m_________s__________b_____≥
                    ne
po
út
st   čt


≤ ______________s_______________ zítra
              ne   po   út    st   čt


Na úrovni běžného vědomí fundamentální předpoklady považujeme za samozřejmé, ale ve skutečnosti vůbec nejsou
Pro filozofii je typické pochybování a otázky, neexistuje žádný fundamentální předpoklad, který nemůže mít otazník, vše se může zpochybnit - pro filozofii, pro filozofa - není nic, na čem by se shodli. Filozofie je kritické myšlení, jako celek není nikdy uzavřená. Jediná jistota - jistota pochybování. Nedává jistotu - je nepříjemná. Otázka - co je číslo? - fundamentální otázky.

                              __neteoretická_____________*_________teoretická______

neteoretická - před filozofií, mýtus, náboženství, myšlení umění: řekne nám co je co a kam jdeme
teoretická - teoretické myšlení, po filozofii, Filozofie je jako věda - teoretická reflexe běžného vědomí - překročení běžného vědomí - kritická reflexe mýtu, náboženství, umění, filozofie, vědy

2. přednáška

Vztah vědy a filozofie

Klasifikace věd (jde o teoretické poznatky, poznání, ale nemělo to charakter vědy, kterou známe dnes, věda vzniká až v novověku - matematické vyjadřování v 17. století):
Aristoteles - teoretické ideje (1. experimenty - není to přirozené pro antiku), je možná první, který se tím zabývá
Ve středověku nic, možná je to i krok zpět v tomto období
Renesance - předpoklady vznikají pro vědu, ale stále nic moc
Novověk - do novověku všechna moudra patřila do filozofie
Newton - Matematické principy filozofie přírody - on řekl, že je filozof přírody, i když stál u zrodu vědy (na jejím začátku)

teoretická reflexe skutečnosti - filozofie (co bylo před novověkem)
bylo to rozdělené na mnoho oblastí (na biologii, fyziku, psychologii, atd.), dnes například na hraně fyziky a biologie máme biofyziku.
Vědy jsou sobě blízké, stále více jsou členěny - proces diferenciace vědy (v dnešní době to vede k integraci)
Vědy si tu teoretickou reflexi skutečnosti rozdělily v 17. století a pokračovalo to dále a velmi rychle si to rozdělily, byly dříve oddělené, např. biologii jiné vědy nezajímaly - ostré hranice, dnes se vědy prolínají. Integrující vědy posiluje hlavně matematika - jakoby se lidstvo vracelo tam, kde už bylo.
Zákon není vidět, vidíme pouze jevy - musíme zapojit abstraktní uvažování.
Vědec je schopen ve své oblasti hloubat jen do určité hloubky, věda jde jen do určité míry abstrakce, meta (za, po). Pokud jde dál, tak vystoupí z té vědy a jde do metavědy - je to za hranicí té vědy.
Filozofie není vědou ze speciální disciplíny, je to metavěda, teoretická reflexe, její pole působnosti je za hranicí každé vědy.
Filozofie je i není vědou, její poznání se moc neliší od specifických věd.
Není věda - předmět, problémy, otázky jsou mimo kompetenci jakékoliv vědy.
Není pravda, že každý někdy filozofoval, ale je, pokud teoretickým způsobem odpovídá na otázky bytí, světa, atd.
Učená nevědomost - strach filozofů, posunout dopředu to, co už je "objeveno", musí mít nadhled.
Filozofie obohacuje vědu, vytváří a rozvíjí předpoklady, je inspirativní pro vědy ale je to také obráceně, některé vědy jsou inspirativní pro ni.

První pozice
= novopozitivismus (novopozitivistické řešení filozofie a vědy), novopozitivisté chtějí být sluhy vědy, ve 20. století většinou filozofičtí biologové nebo filozofové byli spjatí s přírodou, filozofování o přírodě, chtěli očistit vědu od spekulací, které se tam dostali z filozofie i z jiných nejen vědeckých spekulací (musíme analyzovat vědecké výroky a zjišťujeme, jeslti mají nějaké empirické oprávnění - zjištění, pokusy). Pokud nejsou empiristické, tak musejí být očištěni, zlikvidováni.
Idea boha se dostala do vědy nepatřičně, ve vědě takový výrok nemá smysl (jestli je, nebo není). O bohu věda nevypovídá nic.
Ve vědě nemá co dělat výrok, že je svět, v závislosti na naší skutečnosti empiristický.
Empiricky nelze dokázat existenci neempiristického.
Russell - ve 20. století, existence světa mimo naši skutečnost je shodná vědecká disciplína, umožňuje nám plno věcí vysvětlit, ale nelze ji potvrdit ani vyvrátit.
Redukují filozofii na jediný úkol: zkoumat jazyk vědy a očistit ji od spekulací (filozofických, ale i jiných)

Druhá pozice
= někteří existencialisté
Vztah filozofie a vědy - věda je racionálně teoretické myšlení, které způsobuje rozvoj techniky, věda se odcizuje člověku - rozvíjí se technika - tím to je, věda představuje pro lidstvo také nebezpečí.

3. přednáška

Vztah filozofie k mýtu, umění a náboženství

Vztah filozofie k mýtu

Mýtus - fantastické vědomí člověka, kterým se pokouší pochopit sebe, pospolitost, svět a svou úlohu v něm.
Dává nám odpovědi na nejpodstatnější otázky bytí a světa.
Filozofie, když se rodí, tak se rodí z mýtu - je jeho negací (popřením). Filozofie dochází k odlišným závěrům než mýtus.
Od mýtu k logu (teoretické myšlení) - vznik filozofie.
Filozofie popírá mýtus, ale neznamená to, že se vznikem filozofie mýtus zaniká. Lidé naslouchají mýtům - jednoduché obrazy o světě, rozlišuje dobro a zlo, pohádky - formy mýtu, jasně se vše pozná, je to zvláštní podoba mýtu pro dětskou reflexy světa.
Mýtus tedy není mrtvý.
Člověk je svou podstatou "mýtofil" - milujeme obrazy, ve kterých se vyznáme - jasné a zřetelné nám to je. Filozofie si jde svou cestou.

Vztah filozofie k umění

Umělecká reflexe - fantazijní, naše obraznost, smyslnost.
Zasahuje nejhlubší otázky člověka a světa - pokouší se na ně dát odpověď (je v citovosti, obraznosti, atd. - ta odpověď ;-)
Velice blízko k filozofii - Podobenství o jeskyni od Platóna, Sartrova dramata, romány, ve slovesném umění (tam, kde jsou texty).
Není zde ostrá hranice mezi uměním a filozofií.
Umění přináší inspiraci pro filosofické uvažování - je to navzájem propojené.

Vztah filozofie a náboženství

Je to citlivá parketa. Náboženství je velice staré, utváří se z mýtů, pokouší se také odpovídat na hluboké otázky bytí a světa, každé náboženství by mělo dávat na tyto otázky odpovědi.
Názory věřících X názory nevěřících.
Nábožensky věřící člověk - Luther (rozum je služkou ďáblovou), filozofie je zavrženíhodná, důležité je vcítění a ne rozum.
Mírnější povahy J - filozofii úplně nezavrhují, je uznávána, přiznávání úlohy filozofie, náboženské ideje jsou ale důležitější.
Akvinský - náboženský filozof 13. století, novotomismus, nauky zkoumají druhotné bytí. Teologie - nauka o Bohu, teoretická reflexe o Bohu. Máme Boha a druhotné bytí a mezi tím je filozofie, máme pěstovat harmonii mezi Bohem a druhotným bytím. Rozpor Boha a filozofie - filozof tento rozpor musí vyřešit, ale musí dát přednost teologickým idejím, neboť se týkají nejvyššího bytí. "Filozofie je služka teologie."
Filozofie je důležitá pro náboženské ideje, ne že má autonomnost, náboženství se vědy vůbec nedotýká, nemá s teoretickými myšlenkami nic společného.
Dvojí pravda - v renesanci i novověku, např. nové nápady byly v rozporu s církví, dotýkali se idejí, které patřili do náboženského systému (o přírodě, např. že se země točí), tak jednu pravdu má církev a pak jsou pravdy nauk a filozofické (pravdy o přírodě).
Vzájemně se to nepopírá a společně to nemá nic společného. Věda nevypovídá o Bohu vůbec nic. Není pravda, že když je člověk vzdělaný filozofií a vědou, musí opouštět náboženskou pozici. Míra vzdělanosti X míra víry.
Einstein byl nábožensky založen.
Ale všichni něčemu věříme. J
Náboženská víra - v absolutno, člověk je tomu celý podřízen - jako bytost. Víra je normální způsob, který člověk k sobě vztahuje.
            Nenáboženský filozof - je orientovaný a předpokládá, že má být náboženství filozofií zrušeno. To je ale krajní poloha.
Německý filozof Ludwig Foeurbach (1. pol. 19. století), kniha Podstata křesťanství. Obraz Boha je obraz, který si vytvořil sám člověk. Bůh jako sebe sama. Bůh - obraz člověka. Božská podstata je lidská podstata, člověk ho uctívá - uctívá sám sebe. Je všemohoucí (člověk by chtěl být taky všemohoucí), věčný, atd. Lidé prozřou, že skutečný Bůh není a přestanou se mu klanět a člověku se vrátí láska člověka k člověku.
Na tuto teorii navazuje Karl Marx - byl orientován nenábožensky a ve filozofii vidí sílu, která má víru v Boha zrušit. Idea Boha - idea sebe sama (to má od Foeurbacha).
Lidská podstata je založená na práci. Průmyslová revoluce - dělník u pásu - nechce se po něm, aby udělal celý výrobek, dělá jednoduchou práci - práce se mu odcizila vlastní podstatou. Nepatří mu výsledek práce a vztahy v práci jsou vztahy konkurenční než přátelské.
Marx je ekonomický determinista.
Pokud se má člověku vrátit "správná" práce - tak dělníci musí změnit společenské uspořádání. Vrátí se člověku podstata a zruší náboženství.

Náboženství je nevědomé sebeuvědomění člověka, který se buďto sám ještě nenašel a nebo se již sám sobě ztratil.

7. přednáška pol

15. prosince 2010 v 16:47 |  Politologie
7. přednáška

Politické strany

PS je nejdůležitější, neboť má právo vyslovit vládě důvěru, a PS je schopna vyslovit vládě nedůvěru, zákon o státním rozpočtu je schvalován pouze PS, nejde do senátu. Vztah mezi senátem a PS je asymetrický, neboť když zákon PS přijme a senát to zamítne, tak se to vrací do PS a když se většina všech vysloví pro a zákon vstupuje v platnost, takže může přehlasovat PS senát.

Volby do PS - rozhoduji se mezi politickými stranami, nabízejí nám model toho, jak bude vykonávána moc ve státě. Ony nabízí ucelenou formu tohoto scénáře, který vychází z ideologie.

Kategorie politických aktérů - jsou to politické strany a zájmové skupiny.
Politická strana se zúčastní voleb a snaží umístit své kandidáty do veřejných úřadů.

Vznik politických stran - hluboko ve středověku, ve 12. - 13. století se formulují kluby či skupiny lidí s politickým právem a společným názorem. Nejstarší parlament je např. Britský - aristokraté, kteří tvořili poradní orgán krále a měl buď menší, nebo větší vliv u krále, musel to být šlechtic, jeho původ mu to zajistil - zárodky politických stran moderního typu.
19. století - rozšiřování volebních práv - vznikaly parlamenty a lidé mohli volit (napřed jen ti majetní, omezena pozice aristokracie, neboť se formují měšťané a podnikatelé - buržoazie a zaměstnává mnoho lidí (dělníků), a kteří žádají politická práva a tento proces postupem doby přiznává politická volební práva. Do parlamentu může volit velké množství lidí a musí si vybrat své politické zástupce, tvoří se politické strany s programem, který je založen na ideologii, na kterou lid slyší.
Konzervativní strany - žádné změny, zodpovědnost, tradice
Socialistické strany - rozdělení bohatství do celé společnosti, zajistit všem lidem důstojné životní podmínky, oslovují dělníky
Existence pol. stran by neměla smysl, pokud by nebylo volební práce.

Rokkan a Libset - štěpící linie ve společnosti (konfliktní linie ve společnosti) - máme jich ve společnosti několik a oddělují skupiny lidí s odlišnými zájmy:

1. štěpící linie - centrum versus periferie (území osídlené určitou společností má centrum - hlavní město tam leží a odehrává se tam vše nejdůležitější a pak může existovat periferie - území, které je na centru závislé), prostor pro vznik politických stran, kteří chtějí oslovit lidi na periferii, např. strany, které jsou národní (nacionalistické), např. v dnešním Slovensku na jihu žijí Maďaři, ale někde tam tvoří většinu obyvatel a jejich vztah se Slováky není dobrý. Takže Maďaři tam tvoří periferii, mají vlastní pol. strany, se kterými jdou do voleb, vznikly na základě této štěpící linie. U nás to bylo na začátku 90. let při Morava X Praha

2. štěpící linie - církev versus stát. Strany, které mají vyjadřovat cíle věřících lidí a starat se o zachování křesťanských principů ve společnosti, jsou to většinou konzervativní strany, odvolávají se až ke křesťanské tradici, atd. u nás např. KDU - ČSL.

3. štěpící linie - město versus venkov - vznikají agrární strany, mají zastupovat zemědělce, dnes už to skoro není, neboť v zemědělství nepracuje mnoho lidí (do 5% všech pracujících lidí).

4. štěpící linie - vlastníci versus pracující - dnes se s ní setkáváme často, ale původně ovládali výrobní prostředky a byli lidi, kteří pracovali. Dnes je to levice (socialistická ideologie) versus pravice (ekonomický liberalismus). V současné době mluvím ještě o postmoderní štěpící linii - zelení J
2. pol. 20. století umožnil zeleným, který chtějí udržitelný rozvoj, ochranu životního prostředí X těm, co chtějí hlavně zisk a je jim jedno, co to bude stát.

Skupiny, které musí být odlišitelné od jiných skupin, abychom je mohli nazvat pol. stranami - usiluje o moc a chce uplatnit svůj program, je dobrovolnou organizací, otevřená organizace - kdo chce, tak tam může vstoupit, platí to v demokratickém prostředí.
V historii byli organizace stranické, kde dobrovolnost nehrála hlavní roli, např. za dob komunismu, neboť nevstoupit do této strany bylo rizikem. Členové strany měli mnoho výhod, ti co nebyli, byly znevýhodňovány. Musí být zaručeno v demokratickém prostředí, že pol. strany se snaží dosáhnout moci pomocí voleb a volné soutěže. Lidé rozhodnou, která strana se k moci dostane.

Politické hnutí - zanedbatelné strany např. v Československu. A při pádu r. 1989 se rodil nový dem. systém a bylo typické, že panovala nedůvěra vůči politickým stranám. OF - opozice vůči komunistické strany, bylo to politické hnutí. Další štěpení - demokracie versus nedemokracie na začátku 90. let.
Politické hnutí nemá danou vnitřní strukturu, často vyjadřují určitý světonázor, až podoba sociálního hnutí, nechtějí jenom moc, ale chtějí apelovat na lidi pomocí morálního étosu. Uplatňují se v rozjitřených dobách - listopad 1989 v ČSR.
Končí, když jsou nahrazeny politickými stranami. OF se rozpadlo na rozmezí let 90 - 91. Z jeho základů vzniklo ODS a občanské hnutí, které ale ve volbách neobstálo.

Politické strany vymezují politické cíle; artikulují a agregují společenské zájmy - zájmy celkové společnosti nebo nějaké skupiny lidí, agreguje je: dává je dohromady a přijde s politickým programem a ví, že ti lidi je budou volit; politická mobilizace a asociace občanů - programem mají oslovit voliče, aby se zajímali o věci veřejné, aby šli k volbám a dali jim svůj hlas; rekrutace elita vytváření vlády (obsazování politických úřadů).

Klasifikace politických stran - třídíme je podle programu: a) levice; b) pravice; - umístění v politickém spektru forma vlastnictví výrobních prostředků - v našich rukou b), ve vlastnictví státu a); ideologická rodina: prostředí, které je charakteristické ideovými východisky určován programem politických stran - liberální, sociální, agrární, regionální a etnické strany.
Podle členské základny: nejstarším typem je tzv. strana elit - byla frakce nebo skupina se stejnými názory v prostředí, s politickým právem volebním.
Volební (kádrové) strany - mají poměrně malý počet členů a jejich volební úspěch závisí na tom, jak přesvědčí voliče, aby je volili, liberální a konzervativní strany, mají precizní volební programy, nechtěli mnoho členů ve své základně. Původně vznikly z parlamentu.
Masové politické strany byly založeny na tom, že vznikaly mimo parlament a podporu získali tím, že měli mnoho členů a tím se dostali k moci.
Můžeme je hodnotit podle hlediska jejich cílů: a) strany patronáže - má se postarat o své členy; b) třídní
strany - chtějí zastupovat definovatelnou sociální třídu nebo skupinu - sociálně demokratická strana, komunistická, má zastávat práva dělníků; c) světonázorové - religionistická problematika, nechce šíření křesťanské morálky do vlády; d) strany morálkové - potlačují ideologická hlediska, jasný program; e) platformní (akční) strany - orientují se na aktuální témata, nemají dlouhodobý program.

Kromě pol. stran existují zájmové skupiny, které se od nich liší tím, že nechtějí převzít politickou odpovědnost, mají své zájmy, ale chtějí spíše politiku ovlivňovat a ne do ní přímo vstoupit. Hájí zájmy zaměstnanců - odborové organizace. Vyhlašují stávku např. Rozdělujeme je na zájmové skupiny, které hájí zájmy určitého segmentu populace a na nátlakové skupiny, které hájí zájmy všech lidí z určitého hlediska

4. - 6. přednáška pol

15. prosince 2010 v 16:44 |  Politologie
4. přednáška

Novověk (moderní politická filosofie)

Konec středověku je spjat s objevením Ameriky Kolumbem roku 1492 - začíná se měnit struktura společnosti, renesance, důležitý je člověk - autonomní bytost, není jen hříčka v rukou Boha.

Machiavelli (přelom 15. a 16. století), jeho texty byly odlišné od jiných, žil ve Florencii (Itálie), bylo to kulturní a ekonomické centrum Evropy, ale měla politický neúspěch (na rozdíl od např. Rakouska, Francie či Španělska), i když byli bohatí. Mnoha lidem vadilo, že není Itálie úspěšná i na politické scéně, neboť se viděli za předky "římského" lidu. Situace v Itálii mu tedy velmi vadila a chtěl sjednocení Itálie.
Měl mnoho životních zvratů, byl to důležitý politik a jezdil jako diplomat po okolních státech a všímal si, jak svou práci politickou dělají. Ale jelikož republika ve Florencii padla, tak už ve své pozici nemohl zůstat.

Tak to vše napsal do své knihy Vladař: je to bráno jako první politologická práce (ze všech prací všech pisálků), napsal do této práce návody, jak moc získat a jak si ji udržet, co dělali panovníci dobře a co špatně. Vladař - čestný, uznávaný, prostě aby měl ctnosti - ale svět se tak nechová a takový vladař tedy nemůže uspět. Vladař nemá držet slovo, měl by trestat každé provinění vůči pravidlům, měl by být spíše neoblíbený, dívá se na to pragmaticky, měl by budit respekt a strach.
Toto jeho dílo bylo rozbuškou J, bylo jako blesk z čistého nebe.
Nehovoří o Bohu, ale o osudu - osud je jako povodeň, nemůže to člověk ovlivnit, jestli ta povodeň přijde nebo ne, ale může se na ni připravit. Život člověka je v rukou každého jedince - toto napsal v době, kdy Bůh byl dominantou doby. Zde ho mnozí zatratili. Sledoval za tím vždy "vyšší cíl", chtěl, aby se Itálie "povznesla".
Machiavelismus - jednání je bezpáteřní, člověk by udělal vše, aby moc a atd. mohl získat.

Jean Bodin - Francouz, reagoval na krizi, šlo mu o bídné vnitřní stavy v 16. století. Bitky mezi katolíky a protestanty, mezi chudinou a bohatými. Navenek byla Francie silným státem, ale měla ty vnitřní problémy. Řešení viděl v jedné nedělitelné moci - suverenita (nezpochybnitelná autorita, kterou by museli všichni poslouchat, byla by to moc nad občany i majetkem, legitimita této moci by byla nezpochybnitelná).
Byl to renesanční myslitel.
Tuto moc neslučuje s vladařem, ale se státem - suverenitu by měl mít panovník, ale Bodin neočekává, že by vládnul jako tyran. Je limitován přirozeným právem.
Suverenita znamenala: moc razit peníze, vést války, vybírat daně, atd.
Suverenitu státu jako první definoval právě Bodin.

Británie: Člověk se do společnosti rodí.
1) Thomas Hobbes (17. století, zastánce monarchie)
2) John Locke (1632 - 1704, teoretik liberalismu)

1) Původně žili lidé v přirozeném stavu jako autonomní jedinci, ničím nebyli limitováni, ale ovládal je strach, a že si nejsou ničím jistí. Panuje zde válka všech proti všem, člověk je člověku vlkem.
Tento stav je strašný a motivováni strachem uzavřou (ti lidé) společenskou smlouvu a tím přišli o tu absolutní svobodu, ale získají garantovanou (limitovanou) svobodu. Vznikne tedy stát, který má svá pravidla a pokud ta pravidla nedodržují, tak nastupuje trest.
Dílo Leviatan - lidé se vzdali svobody, přenesli ji na stát a ten se stal Leviatanem a lidé jsou tedy podřízeni. (něco jako totalismus). Jedinec se musí ve všem podřídit státu, v tomto státě musí být silný absolutistický panovník, ale neměl vládnout jako tyran, ale Hobbes předpokládal, že se tak začne chovat a lid ho může svrhnout - ale pokud to lid udělá, tak bude sám proti sobě, neboť je to pořád lepší než přirozený stav, což je podle něj konec.
2) Dílo Pojednání o vládě (jsou to celkem dvě knihy), píše o společenské smlouvě, že přirozený stav je šťastné období lidské existence, ale jsou to stále jen autonomní jedinci. Jedinec má přirozená práva - na život, na svobodu a majetek. Komplikuje se to ale, když má člověk majetek a ten mu ukradnou: to je proti přirozeným právům. Každý je totiž soudcem - nevyhovuje jim to a založí společnost a formu vlády. Stát má lidem vše ponechat v maximální možné míře a stát mají vnímat jen, když porušují práva jiných nebo někdo jim.
Pojednání noční hlídač.
Když vládce jedná proti zájmu lidu, tak ho mohou svrhnout.
Nezneužití moci: že mají moc zákonodárnou, výkonnou a federativní. Tyto moci se mají navzájem hlídat, aby ani jedna nepřevažovala nad druhou. Locke podporoval parlament, tedy zákonodárnou moc.
Federativní moc - zahraniční politika, a znamenalo to vést války, uzavírat mírové smlouvy atd.

Montesquieu - (1689 - 1755), dílo O duchu zákonů, rozdělil moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní, odstranil moc federativní.

Burke - (1729 - 1797), teoretik konzervatismu, reaguje na revoluční události ve Francii, stal se poslancem díky revoluci, jinak by na takový post nikdy nedosáhl. Dílo Úvahy o revoluci ve Francii - velká kritika, zavrhl minulost i revolucionáře, nový řád ve světě - krátkozraká, nepřipravená, k ničemu to nepovede. Stabilita - církev a aristokracie. Společnost - dlouhodobý proces. K moci revoluce přivedla ty, co "pracují" jen pro sebe, politik musí zohledňovat minulost i budoucnost, ne se zaobírat pouze přítomností. Kritizoval tedy revolucionáře, i kvůli tomu, jak se zachovali ke králi.
Byl proti náhlým revolučním změnám. Změna má být podle Burkeho pomalá. Má být úcta k tradici, historickému vývoji, atd.

Karl Marx (1818-1883)
- něm. filosof; pro své názory se stal štvancem; duchovní otec socialismu
- 19. století - objevují se socialistické myšlenky
- existuje něco jako společenská základna (vše co má co dělat s produkcí a s ekonomickými aktivitami člověka); kultura, politika,… vše je odvozeno od majetkovo-vlastnických vztahů
- vždy existuje spol. třída, která ostatní ovládá; konflikt mezi třídami bude odstraněn
- fáze kapitalismu (předtím feudalismus), kapitalistů je málo, mnoho dělníků
- stát je zde prý proto, aby si kapitalisté uchovali moc, peníze; proletáři by se měli spojit - proletářská revoluce, poté diktatura proletariátu - dělníci vyvlastní majetek, následuje socialismus, historie se završí komunismem
- teorii marxismu doplnil Vladimír Lenin (marxismus-leninismus)

5. přednáška

Politické ideologie (myšlenky v současné politice)

levice X pravice; liberální X konzervativní X socialistické

Ideologie je soustava názorů či idejí (světový názor), tvoří doktrínu politické strany nebo skupiny. Specifický způsob vnímání reality a je zatížen určitou mírou zkreslení - např. jdu k volbám a před nimi je hlavní téma sociální oblast (daně, dávky, atd.), daně snížit či zvýšit - pro každou stranu je to jinak.
Liberálové - daně se sníží, nepřístupná je progresivní daň;
Socialisté - rovnoměrně v celé společnosti. Je to zkreslení reality.
Charakteristika politických ideologií
-         soubor idejí o politice
-         vytvořeny intelektuálními elitami
-         myšlenky rozšířeny do masové společnosti (rozvoj tisku, stěhování se do měst, …)
-         mohou se měnit
-         mohou být překrouceny nebo zjednodušeny
-         jsou impulsem pro lidské chování a instrumentem manipulace ze strany mocenských vůdců


Liberalismus (každý si rozhodne o tom, co bude dělat se svým životem, je to na každém jednotlivci, ať si každý dělá, co chce) X Konzervatismu (lidi je potřeba chránit, je to proti přírodě) - např. u legalizace lehkých drog, registrované partnerství.
Zkreslení - každý má jiný názor.

3 hlavní ideologie - liberalismus (Locke), konzervatismus (Burke), socialismus (Marx).
Sociální utopisté - industriální výroba v 18. - 19. století, chtěli vybudovat nový typ společnosti, neboť nynější situaci považovali za neudržitelnou. Chtěli zlepšit postavení dělníků.

Liberalismus
Locke - model státu jako nočního hlídače. Založené na jedinci, individualismu a z ní vycházející osobní svobody. Po průmyslové revoluci to začalo velmi vyhovovat, předtím liberalismus vyhovoval měšťanům, šlechtě. Poddaným nikoliv. Záleží na schopnostech jedinců. Je jedno, jestli je za námi nějaká tradice, jsme schopni vydělat peníze a postarat se o politické věci: rozpor mezi šlechtou a dynamicky se rozvíjející skupinou měst (podnikatelů).
Adam Smith - stát nemá regulovat podnikání. Trh je nutné nechat být, nabídka a poptávka vyřeší všechno. Nechme to být.
Žádné přerozdělování prostředků - klasický liberalismus, negativní svoboda - od regulací a zásahu státu. Ale nebylo to na dlouho udržitelné. Bylo to v 19. století a byl
vystřídán moderním liberalismem - 20. století: vychází z jiných předpokladů, velký důraz na jedince, chce garantovat osobní svobody, ale už připouští zásahy státu do ekonomiky, dokonce přerozdělování zdrojů ve společnosti, neboť chce, aby byly všem umožněny stejné startovací podmínky. Chtějí vidět, co v těch lidech je. Přerozdělení - stejné podmínky. Jestliže někdo neuspěje, i když měl stejné podmínky, tak už má smůlu.
Osobní svoboda - velký prostor a velká zodpovědnost za sám sebe. Bereme ho jako pozitivní svobodu - každý má šanci uspět. Pozitivní diskriminace.
V ČR - strany vždy pouze liberálně jen v jedné oblasti jinak (např. ODS) - liberálně (ekonomika) konzervativní (politická) strana, také Unie svobody, tato strana není schopna voliče plně oslovit. Strana zelených - liberální strana, ale stala se z ní strana environmentální - šetrná k přírodě.

Konzervatismus
Burke. Předpokládá, že lidé jsou nedokonalí. Je nutné společnost řídit. Ve společnosti je elita, hierarchická struktura, stát má mít výraznou autoritu, do života společnosti by měl zasahovat. Klade důraz na tradice, zvyklosti a na pozvolné změny. Neexistuje dobrá revoluce. Přirozeně vzniklé sociální skupiny - rodina, církve, národ. Nemá rád imigranty.

Socialismus
Kořeny v utopistickém socialismu a díle Karla Marxe. Klade důraz na pospolitost, kolektiv. Existují společenské třídy - nemá k tomu pochopení. Důraz na společné vlastnictví.
Revoluční socialismus - neboli komunismus
- vychází z díla Karla Marxe - píše, že všechny výrobní prostředky jsou v rukou kapitalistů a oni vykořisťují proletariát (dělníky), dělníci pracují za minimální mzdu a zaslouží si hodnotu, kterou vytvoří svou prací. Nadhodnota - zůstane kapitalistovi, to má z prodaného výrobku, když dostane dělník minimální mzdu - to Marx považoval za nepřijatelné, lidé se odcizili od výsledků své práce, sami od sebe a je to nežádoucí stav. Dojde k tomu, že proletariát povstane a svrhne kapitalisty. Poté nastane diktatura proletariátu - všechno bude společné, budou pracovat sami pro sebe, pro kolektiv, kterým jsou součástí a vyústí to v komunismus - zmizí nouze, sociální nerovnost, atd. Kolektivní forma vlastnictví. Centrální plánování - naprostá negace neviditelné ruky trhu, stát plánuje úplně všechno. Žádná hospodářská soutěž.

Sociálně demokratický socialismus
Nechtějí své cíle dosáhnout revolucí, ale demokratickou cestou. Jsou volby, pokud nás zvolíte, tak chudí a bohatí se jakžtakž vyrovnají, budou sociální jistoty. Přerozdělování zdrojů ve společnosti, regulace ekonomiky a snaha nevybudovat komunismus, ale sociální stát - velké přerozdělování zdrojů ve společnosti, Ti, co hodně vydělávají, tak mají velmi velké daně a je to transformováno do společnosti. Není rozdíl, jestli pracuji či jsem v důchodu, atd. Stát nás nenechá na holičkách. Potřebuje zodpovědnost od občanů. Demotivování - učitel má skoro stejný plat jako uklízečka. Toto bylo ve Švýcarsku a líbilo se to velmi imigrantům.

Třetí cesta
Modernizace socialistické ideologie. Reformy sociálního státu - např. školné. Zakomponování liberálních prvků do sociální ideologie. Souvisí s tím vztah k životnímu prostředí, větší angažovanost státu ve světě. Souvisí s modernizací sociální demokracie - především se jmény T. Blair a G. Schröder

6. přednáška

Politické režimy
(forma vlády)
- určité charakteristické formy vlády, které můžeme vidět v mnoha státech světa
- udává nám, jak se k sobě mají jednotlivé složky moci (zákonodárná a výkonná), jaké jsou vztahy mezi institucemi výkonné a zákonodárné moci
- dělení moci: zákonodárná, výkonná a soudní; John Locke - rozdělení moci: chtěl, aby žádná moc ve státě nepřevládla, důraz na zákonodárné moci, neboť parlament je lidem volena, uvádí zákonné normy do praxe, moc federativní - vyhlašování míru, války, atd. Montesquieu - zákonodárná, výkonná a soudní moc; soudci vždy rozhodují na základě objektivních zákonů a vědomí a svědomí - nemůže být autorita, aby donutila soudce, aby jednal neobjektivně
- vláda je kolektivní orgán, který stojí úplně nejvýš na výkonné moci (v ČR je omezená tato moc), předseda vlády a vláda má tuto moc
- moc výkonná žádá moc zákonodárnou o schválení o důvěře vlády (buď získá či nezíská důvěru)
- nevýhodou koaliční strany je, že se mohou rozhádat, a jedna strana může odejít
- jednobarevná vláda (zástupci jedné strany) - menšinová vláda: pokud ji většina schválí, tak jim dají nějaké výhody, je zde politika jako obchod, tato strana ale nezíská ministry - oni jsou schopni prosadit nějaké své priority a neponesou vládní zodpovědnost, nevýhoda je ta, že se na ní nemůžete spolehnout
- koaliční vláda:
- exekutivní koalice: strany, které jsou zastoupeny ve vládě
- vládní koalice: jsou ve vládě
- legislativní koalice: podpora se senátem

3 typy politických režimů

a) parlamentní; b) prezidentský; c) poloprezidentský

a) vláda odvozuje svojí existenci od souhlasu parlamentu, vláda může fungovat jen s podporou a souhlasem parlamentu, spočívá to ve vyjádření důvěry, musí získat většinu všech přítomných poslanců - vláda má tedy důvěru a může vládnout, ale pokud se parlamentu vláda začne nelíbit, tak jí může vyslovit nedůvěru - musí proto hlasovat 101 poslanců, když je svržena vláda, mohou být vypsány nové volby nebo bude navržena nová vláda a Ti zase předstoupí před parlament a jede to znova J
- svržena vláda, až na jednu výjimku, jakou?????????????????????
- problém při koalici - na něčem se ale nemusí shodnout
- většina ministrů u nás jsou poslanci (členem parlamentu), ale mohou být i úplně od jinud (v ČR)
- může existovat i v republikách, v čele je prezident, ale i v monarchiích konstitučních: ústavou je stanovena oblast, ve kterém hlava státu (monarcha, kníže) vykonává svou autoritu a je to podobné v republikách; prezidenti nejsou voleni přímo, ale jsou voleni parlamentem - ČR a jeho funkce je ceremoniální, ale ve Slovensku volí občané prezidenta v přímých volbách - zvyšuje to jeho legitimitu; ale když je zvolen lidem, tak by mohl chtít mít více funkcí; český prezident má velké pravomoci, větší než slovenský prezident
- premiér: nejsilnější postavení má v dvou stranických systémech - jednou má navrch jedna strana a poté druhá; v Německu se neříká předseda vlády, ale kancléř - chceme - li vyslovit vládě nedůvěru, ale neodvoláváme celou vládu, ale jen kancléře, ale mohou to udělat pouze, když mají náhradního kancléře: konstruktivní nedůvěra; premiér je první mezi sobě rovnými v ČR - nemůže jen tak odvolávat své ministry, musí pořád řešit, co tomu řeknou koaliční partneři

b) je zde oddělení výkonné a zákonodárné moci, jediným reprezentantem výkonné moci je prezident, musí být volen přímo a poté je volen parlament, vztah parlamentu na prezidenta není žádný, nepotřebuje prezident souhlas parlamentu, aby mohl vládnout
- v USA není vláda, ale administrativa, administrativu si volí sám prezident, výkonná moc - prezident a jeho administrativa a pak je parlament. Prezident také vytváří návrhy zákonů a posílají je do parlamentu (kongresu), když jsou schváleny, tak je platný. V kongresu jsou dvě strany a s jednou stranou vždy prezident sympatizuje, poslanci hlasují sami za sebe v USA - jsou voleni na období dva roky, pružnost politického stranictví
- systém "brzd a protivah": mohou odvolat prezidenta, kontrolují ho
- předseda vlády je prezident

c) souvislost legislativy a exekutivy, existuje zde parlament, silný prezident, vláda a předseda vlády je závislý na parlamentu, prezident je podobný jako v prezidentském režimu, např. francouzský prezidentský režim, prezident zcela ovládá vládu, je tam sice premiér, ale může ho odvolat, když je z jeho strany, pokud je ta strana ve většině, ale pokud není ve většině, tak prezident ustupuje do pozadí a je důležitý premiér - kohabitace (soužití), prezident a premiér musí být z jiné strany;

1. - 3. přednáška pol

15. prosince 2010 v 16:42 |  Politologie
1. přednáška


Politologie je věda zabývající se politikou. Politologie studuje politické (parlament, vláda, politické strany) a vládní instituce a jejich procesy (mezi politickými institucemi a mezi společností a politickými institucemi).
Je to věda o moci => distribuce moci.
Politologie je věda, když splňuje 3 kritéria - a) princip verifikace (kritérium platnosti); b) cílem aktivity je vysvětlení;
c) nestrannost vědce (je to diskutabilní, politika ho ovlivňuje, diskutovaný fenomén).
Během 19. století je politologie studována prostřednictvím studia, a vztahu mezi lidem a vládou.
Politická věda byla také vědou o morálce - řízena dobře X špatně, hodnotili to.
Koncem 19. století vlivem sociokulturního prostředí se rozšířila po celém světě (země se demokratizují, západní společnost se modernizuje, zvyšuje se participace obyvatel - volební právo) - bylo tedy empiricky co zkoumat.
Do 19. století se politologii nazývala politická filozofie.
Do praxe ji uvedla ústava, volby, atd.
Souvisí s pozitivismem - Auguste Comte.
Je to mladá věda, ale má hluboké kořeny (dlouhou tradici), každá společnost je politicky organizovaná.
Příbuzné vědy - filozofie, právo (státověda), historie, ekonomie a sociologie. Politologie si od všeho něco vzala a tím vznikla.
Paradigma - souhrn všech pojetí vědní disciplíny v určitém časovém období (jako u buddhismu dharma J).
Politologie je multiparadigmatická.
Metodologický pluralismus - politologie využívá mnoho metod, které si bere z ostatních věd.
Základní přístupy (ze školy, různé přístupy) - a) normativně ontologický přístup (navazuje na antickou filosofii a snaží se odhalit a definovat normy na základě kterých je organizována společnost (správa věcí veřejných), hodnotí to vědec, můžeme zde definovat, co je dobré a co špatné, jak by to mělo být správně; b) empiricko-analytický přístup (nástup přírodních věd, A. Comte - pozitivismus, empiricky ověřují, vědec to nehodnotí, tento přístup dominuje, vědec nehodnotí - on konstatuje (např. výsledky voleb, spravedlivá válka X nespravedlivá válka); c) historickodialektický přístup - neomarxistický (navazuje na marxismus, na Hegelovu dialektiku, je v menšině).
Filosofie stála u prvního momentu, kdy se lidé kriticky začali politikou zabývat - z antického Řecka - dříve nekritické, až v Řecku začali být kritičtí (psali kritická pojednání).
Mluvit o politice se začalo měnit v "nedobrých" dobách - v období chaosu, nejistoty.
Příbuzná věda je sociologie (Weber - politika jako povolání), dále Pareto, Robert Michels - teoretikové elit.
Dalším zdrojem politického myšlení bylo právo - existuje právní rámec, který třídí společnost - např. ústava.
Pojem politická věda poprvé použil právník Bodin, který žil v 16. století.
Formování politologie jako samotné disciplíny: a) průsečík věd (všechny vztahy jsou mocenské, kde je aspekt moci, tak tam je politologie; b) residuální věda (všechny vědy se něčím zabývají, a jestli existuje něco, čím se vědy nezabývají, tak to je ten zbytek pro politologii - např. volební systémy); c) syntetická věda (syntéza všech věd, taková "královna", splácá to všechno do vědy samostatné, to, co měly ostatní vědy o politologii).
Politologie nemá vlastní metodu - půjčuje si metody od jiných věd.
Kritika přímo na střed zájmu (politiku) - hodně "neznámých" a "proměnných".
Politologie X politika.
Politologie může být vědou kritickou nebo (X) přitakávací.
Politická věda (že to je vědecký přístup) a politologie (spíše v českém prostředí) jsou synonyma!!!
Samotné slovo politologie je z německého prostředí.
Politické vědy vznikly z celé řady oborů. Kolébkou je USA, r. 1880 - 1. samostatná katedra Politologie, vycházely zde 1. politické odborné časopisy, má velmi blízko k sociologii (k exaktním vědám - empiristickým). Na konci 19. století v Evropě se také rýsovala, ale dominoval zde spíše normativní charakter - politika + právo + filosofie + etika => odlišné od USA. Británie stála "ve středu".
Po II. světové válce převládl americký způsob - analýza fakt bez hodnocení momentu.
Politické teorie - podobor politické vědy. Normativní faktor je v menšině.
Politická věda: a) politické teorie; b) politické instituce (ústavy, formy vlády); c) strany, skupiny a veřejné mínění; d) mezinárodní vztahy.


2. přednáška

POLITIKA

Politická věda u nás
- 17. 11. 89 zrod u nás; 48-89 nebyly splněny zákl. podmínky demokracie (věnovali se leninismu, marxismu, není kapitalismus - nastolí socialismus: komunismus)
- první politologická pracoviště v první polovině 90. let, významné skupiny - právníci, emigranti (vystudovali politologii na zahraničních univerzitách), r. 1989 - první politologická pracoviště u nás. Nový učitelé - historici, ti ze zahraničí. Počátek 90. let politologie jako skutečná exaktní věda, Ti ze zahraničí to brali jako osvětu: vědci X osvěta

politolog X politik

Politika jako objekt zájmu politologie
- M. Duvergen Francouz, komparativní politolog - stranické systémy; říká: politika je boj o moc
- další p. říkají: kromě boje o moc musí být zohledněn konflikt, zájmy a určité hodnoty, které politiku ovlivňují
- správa věcí veřejných - zákl. definice ze starověkého Řecka, polis
- politika představuje druh určité činnosti, jejímž účelem je realizace určitých cílů, zákl. cíl: získat moc
- p. je spojena s mocí, vlivem a autoritou
- p. je institucializovaná činnost realizovaná na určitém území
- p. je vztah mezi mnoha subjekty a objekty
- p. obsahuje hodnoty - morální, zohlednit se ale musí i zájmy a hodnoty
- p. je specifický druh lidské činnosti, který slouží k realizaci určitých cílů, je spolena mocí, vlivem a autoritou.

znechucení politikou: že to je něco neslušného, nechodí tolik lidí k volbám, nedůvěra v politické osobnosti, v zavedené politické strany
r. 1990 - 1. volby v ČR, KSČM x OF (pol. hnutí). R. 1998 - 2002: opoziční smlouva - vládla ČSSD (ODS X ČSSD). Menšinová vláda - podpora ODS - lidé začali být znechuceni, úbytek zájmu o politiku - a) už se mají dobře a je jim to jedno; 2) jsou znechuceni (u nás součást politické kultury)
brát demokracii s jejími nejasnostmi a negativy, to bude na dlouho

(- první přístup: pragmatická politika ve 20. letech v demokratickém prostředí vznikl přístup k p., je založen na tom, že p. je notoricky zkorumpovaná a je nutné najít nějaké jiné alternativy uplatňování vlivu ve společnosti,
- budování aktivní občanské společnosti (např. snaží se zastavit rozšiřování letiště,…), možné pouze v zemích, kde je vyspělá politická kultura (Skandinávie, alpské země,…))

- druhý přístup: nepolitická politika - spojován s lidmi, kteří se snažili vyvíjet aktivity proti režimům, např. Václav Havel - Charta 77, Alexander Solženicyn, souvisí s nedemokratickými režimy, název pochází z disentu, lidé se snaží žít v pravdě - morální opozice začínají tvořit
- V. H. n. p. = moc bezmocných, 1989 VH prezidentem, Petr Pithart, Saša Vondr
- Občanské fórum - důraz na pravdu, etiku, lásku; OF se rozdělilo - Občanská demokratická strana a Občanské hnutí, 1992 ODS zvítězila, ekonomická transformace - právní vakuum, chyběly mravní hodnoty

- další přístup - my budeme jiní
-důraz na etiku - Evropští demokraté, Naděje, Unie svobody, Strana zelených

Trojdimenzionální pojetí politiky - v demokratickém prostředí
- AJ rozděluje 3 oblasti, pro každou oblast název - polity - instituce, politics - proces, policy - obsah

- polity - vymezení prostoru, ve kterém se politika odehrává a také vymezení struktury prostoru; jedná se o institucionální vymezení p, institucionální dimenze politiky, stabilní, pravidla, ústava se nemění každý den
ústava -zákl. právní dokument; dále se na vymezení prostoru podílí celá řada zákonů - např. zákon o volbách; + tradice (UK, nikdo tyto pravomoce v UK nezneužívá - britská královna), polity vyjadřuje pravidla hry, regulace vztahů mezi mocí Z, V a S

- politics - proces, děj; proces utváření politické vůle; stav konfliktu nebo stav konsenzu, neustále je tam dynamika, něco se děje; boj o moc; střet, konflikt, interakce, procesuální dimenze politiky, proces, politika je svinstvo například J

- policy - obsah, materiál, cíl a výsledek politického procesu; je to vlastně konkrétní politika; zákony, vyhlášky, regulace, které se přímo týkají lidí, obsahová dimenze politiky, výsledek, konkrétní výstup z politiky

Max Weber
přelom 19. a 20. století, návaznost na Machiavelliho - dílo Vladař
termín vliv - je schopen změnit jednání někoho jiného
vliv má 3 typy: a) ovlivňování (u států - něco za něco); b) autorita (některé státy se mají dobře - mají autoritu, vliv na jiné státy); c) moc (když to neuděláte, bude sankce, je použitá síla)
Moc:
legální (u platné legislativy - zákonů) X nelegální
legitimní (vůle většiny - souhlas) X nelegitimní (to souhlas většiny nemá - je to v nepořádku)
Moc může být například legitimní a legální - v demokracii
nebo legální a nelegální - puč v KSČM, v social. zřízení, nejsou zde demokratické normy
moc se nemůže legitimizovat
nebo legitimní a nelegální - převzetí moci, ale přeje si to většina obyvatel

3. přednáška

Orientální despocie (=Starověký Egypt, Mezopotámie, Čína)-úředníci, státní aparát, zavlažovací systémy-skupina uživila sebe sama a vrstvu, která nepracovala, tj. správa, obrana měst, politika bez kritické reflexe

Antické Řecko

-vznik většiny věd, civilizace (jih Balkánu), profil společnosti, který uvažoval o politice kriticky

4. -3.stol. př. n.l.
- Řecko netvoří 1 stát - městské státy Polis, jednotlivé městské státy se lišili formou vlády (demokracie, monarchie, ...)

5. stol. př. n. l. - antická řecká demokracie, rozhodující instituce - sněm, občan není to samé co obyvatel, občan = muž, více jak 20 let, musel být svobodný, nesměl být cizinec, fce volené a fce losované, právo na majetek, správa věcí veřejných, povinnost vojenská, povinnost platit daně.

Sofisté - učili ostatní občany jak argumentovat, jak mluvit, jak přesvědčovat ostatní o svých dobrých úmyslech apod., relativismus = nejsou žádné objektivní pravdy, skepticismus = pravdu má ten, kterému je za pravdu dáno, kritizování za zavrhování mravních hodnot, obrátili pozornost myslitelů na člověka a na společnost, rozdíl mezi sofisty a filosofy

1. filosof: Sokrates - rozděluje etapy řecké filosofie, kritizoval sofisty, kritizoval poměry v Athénách, hlásal, že demokratický systém je pochybný, neboť kde je pravda, že názor většiny je správný, do čela státu - moudré a chytré lidi, pastýř který hlídá své ovce = sofokracie, věřil v normy, obviněn z kažení mládeže, trest smrti, vyhnanství = smrt (v té době), díla pouze ve fragmentech, on sám nic nenapsal

Platón - pokračovatelem Sokrata, zdrcen smrtí Sokrata, nikdy Athéňanům neodpustil, vinu přičítal demokratickému zřízení Athén, Mýtus o jeskyni, svět, ve kterém žijeme, my lidé, žijeme v nedokonalém světě jevů, místo mimo prostor a čas - dokonalý svět idejí, v těle každého žije nesmrtelná duše, nadaní lidé si mohou rozvzpomenout na dokonalý svět idejí, tito lidé - by měli být vůdčí lidé, do čela státu - filosofové, rozdělil formy vlády na několik typů:
3 vrstvy spol.
1)     Filosofové (vládci)
2)     strážci-za úkol bojovat
3)     řemeslníci, dělníci, zemědělci - za úkol pracovat, mohli mít majetek, mohli mít vlastní rodinu, nemohli mluvit do správy státu

dílo Ústava-vládci a strážci nemají mít osobní majetek, nemají mít svou rodinu, mají se o vše dělit, společná výchova dětí-solidarita mezi strážcem nebo vládcem ho pojilo pouze ke státu

ideální formy vlády: monarchie, Aristokracie, vláda spravedlivých lidí=filosofů

špatné formy vlády:
timokracie = vláda ctižádostivých
oligarchie = touha po penězích, chudí závidí bohatým a tomu, že mohou vládnout
demokracie = pro Platóna nejhorší, každý do všeho mluví, každý si dělá, co chce, chaos (Platónova demokracie = anarchie)
tyranie = konec

-dostal příležitost prakticky využít své teze - hádka vládců kvůli společným ženám - vládci ho chtěli dát do otroctví - sbírka jeho žáků

knihy: Politiky, Zákony (psal těsně před smrtí, odklání se od vize ideálního státu, pochopil, že lidé jsou nedokonalí, objektivní zákony)

Aristoteles - nejvýznamnější politické dílo - Politika - vyšlo ze studia reálné politiky, člověk je tvor společenský, člověk se do společnosti rodí, společnost (obec, stát) je pro člověka prostředí, kde se může realizovat a žít svůj život, stát spojen s ústavou, třídí formy vlády na základě 2 proměnných:
1.      kolik lidí vládne
2.      v čím zájmu vládne, v koho zájmu vládne

vláda 1 člověka v jeho prospěch - tyranismus
vláda 1 člověka ve prospěch všech - monarchie
mnozí ve prospěch skupiny - oligarchie
mnozí ve prospěch celé obce - aristokracie
vláda většiny ve prospěch většiny - demokracie ("vláda lůzy, chudiny")
vláda většiny ve prospěch všech - polytea

-říká, že je nutné, aby ve spol. převládal mezon (střední vrstva), osobně zažil zánik Řeckého světa, byl učitelem Alexandra Makedonského (podpora finanční-škola v Athénách Likeon, přírodovědné vzorky ze svých cest), musí Athény opustit, když Alex. Mak. na cestě zemře

Římské impérium

-spíše než filosofie se uplatňuje právo
-Marcus Aurelius - římský císař, dílo Hovory k sobě - kritizuje myšlenku ideálního státu
-spíše doplňovali Antiku, návaznost na ni, převzetí kultury a myslitelů

Křesťanská Evropa

-křesťanské vnímání světa, historie
-sv. Augustin, Tomáš Akvinský - snažili se skloubit, najít vztah mezi státem pozemským a státem božským, myšlení o politice byla spojena s kř. myšlením (normy), náboženský výklad, soulad s Biblí.
-moc - odvozena z boží vůle, církev X světská moc - v tomto je ten rozpor. Do r. 1000 církev neaspirovala na mocenské postavení, poté už ale nějaké mocenské zájmy měla J. Boj o investituru. Dominantní postavení - církev X papež (je podřízen císaři). Toto se děje v celém středověku.

10. přednáška čj

15. prosince 2010 v 16:41 |  ČJ - Jazyková část
10. přednáška

Mluvnické významy (mluvnické kategorie)
(pokračování morfologie)

Jedná se o jazykové kategorie, které odráží reálné kategorie, např. množství, nejsou totožné s reálnou kategorií, inspirovali se realitou pouze, např. listí - č. j., ale v reálu je to velké množství.
Gramatické kategorie - zobecnění, pokud tento význam se vyjadřuje systémem gramatického prostředku závazně, tak se jedná o gramatickou kategorii.
Kategorie máme a) vyššího řádu; b) nižšího řádu
a) slovně druhové významy - máme 10 slovních druhů (UMĚT LATINSKY!)
b) mluvnické významy jednotlivých slovních druhů, patří sem pouze ohebné slovní druhy (od podstatných jmen po slovesa), nižší dělíme na b1) jmenné; b2) slovesné
b1) jsou u jmen, jména - podstatné jméno až číslovka, mají jmenné skloňování, určuje se u nich pád, číslo, rod, u mužského rodu životnost - uplatňuje se to u podstatných jmen, u ostatních - přídavná jména až číslovky, se to uplatňuje sekundárně - prostřednictvím shody, např. malá lavice: slovo malá je dáno lavicí.
b2) časují se, jsou to slovesa, určuje se u nich osoba, číslo, způsob, čas, vid a slovesný rod. Příčestí může vyjádřit jmenný rod.

CO JE PÁD, ROD, ATD.
SI MUSÍM DOPLNIT!

Skloňování
druhy: a) jmenné (podle vzorů podstatných jmen, ale můžeme i číslovku: sto podle město, normální vzory u mužského, ženského a středního rodu); b) zájmenné (ten - tvrdý, náš - měkký vzor); c) složené (vyšlo ze jmenného a zájmenného, jsou dvě podoby: c1) tvrdá - vzor mladý a c2) měkká, což je vzor jarní).
Skloňují se podle toho hlavně přídavná jména, ale i zájmena a některá podstatná jména.
Přivlastňovací skloňovací druh neexistuje.

Konec morfologie.

Rovina syntaktická
(skladba)

Patří sem větné členy (spojení slov ve větě), věty, utváření souvětí.
Základní jednotkou je věta - abstraktní jednotka a my si jí vymezíme, má znaky:
1) obsahově uzavřená
2) zvuková uzavřenost
3) vnitřní uspořádanost (slova ve větě jsou organizovaným celkem, je zde slovosled)
4) modalita (každá věta odráží vztah mluvčího k větě, ke skutečnosti, podle postoje mluvčího ji dělíme na oznamovací, přací, atd.)
5) forma (určitý slovesný tvar tam existuje)

Konkrétní jednotkou je výpověď (realizování v praxi - komunikace), když mluvíme, tak neříkáme věty, ale výpovědi.
Pokud je více výpovědí, tak utvářejí nějaký celek - promluvu.
Větné vztahy (OPĚT ZOPÁKNOUT)

- známe a) predikace; b) determinace; c) koordinace; d) apozice

Spojením predikace a determinace nám vznikne vztah závislostní.
Spojením koordinace a apozice nám vznikne vztah nezávislostní.

a) vztah větotvorný, mezi PO a PŘ pouze, vztah přisuzování, je vyjádřen shodou - shoda PO s PŘ, přísudek přebírá mluvnické významy od podmětu

b) vztah nevětotvorný, mezi jinými větnými členy, vztah mezi různými větnými členy se vyjadřuje 3 prostředky: 1) pomocí shody (přívlastek shodný); 2) pomocí řízenosti (řídící člen určuje pád závislému členu, u neshodného přívlastku, kde je předložka, ale nemusí tam být, např. stavba domu: jméno stavba vyžaduje to slovo dům, pokud je tam předmět, tak např. čte knihu - sloveso nařizuje pád; 3) pomocí přimykání (velmi volný vztah, který je postaven na významové souvislosti, nejde o formální vztah, člen připojený (závislý) doplňuje informaci - příslovečná určení)

c) pomocí koordinace - vztah mezi členy, které si jsou rovnocenné, kde máme několik větných členů - mečíky růže karafiáty: mezi nimi jsou vztahy

d) pomocí apozice - (vztah) dodatečné připojení členu významově totožného, široká významová totožnost, jedná se o přístavek, vztah člena a totožného vyjádření

7. - 9. přednáška

15. prosince 2010 v 16:40 |  ČJ - Jazyková část
7. přednáška

Poloútvary
Nestrukturní útvary

1) profesní mluva
2) slang
3) argot
Obecně:
Specifická slovní zásoba; zvláštní mluva, která je sociálně podmíněná; dříve sociální nářečí, anebo sociolekt; pojem vrstva také můžeme použít; nemají gramatiku, možná v oblasti syntaxe, ale nějakou gramatiku musíme použít - mluvím spisovně a k tomu občas přidám slang.
Rozlišení - a) všechny 3 poloútvary by měly být zahrnuty pod pojem slang - profesní slang, zájmový slang a argot; b) profesní slang a zájmový slang a argot samostatně, argot plní úplně jinou funkci; c) každý útvar zvlášť.

1) Nespisovná mluva, typické pro pracovní prostředí, v práci komunikujeme stereotypně (navykle), stručně (ekonomicky výhodně), bez tvůrčího potencionálu. Rysy profesní mluvy - jednoznačnost, ekonomičnost, univerbizace - ze sousloví utvoříme jedno slovo, stereotypnost, modelovost, automatizovanost, odbornost, pojmovost - z termínů, vyjádření společenské solidarity, nemá obvykle tvůrčí ráz.
Pojmy = profesionalismy - když vznikají, tak je motivován funkcí motivovací, snažíme se pojmenovat věci, skutečnost a situaci. Nejednoznačné jsou pro ostatní, ale proniká to do obecné češtiny, nebo že v jiné mluvě to znamená úplně něco jiného.
Integrující tendence - přibližující se bez ohledu na region, nejsou velké rozdíly mezi jednotlivými regiony.
Jsou různé slovníky, ale spíše pod pojmem slang, je potřeba ten slovník prodat J, laikům je profesní mluva cizí.

2) Výrazně nespisovný, vztahuje se k zájmové skupině, primární funkcí není to pojmenovat, ale aktualizovat (vyjádřit se nově, neotřele, exklusivně), dochází tedy k časté obměně, je to velmi nestabilní, vyhledávají pojmenování i pro běžné věci, založeno na "jazykové hře", tvůrčí práce s jazykem, metafory - pojmenovací postup, proniká do hovorové češtiny (či do obecné češtiny) kvůli médiím (např. ve sportu).
Zkracování slov, univerbizace, dynamické (zvukové) prostředky jazyka - tempo, přízvuk, atd.
Vyjádření společenské solidarity - patřím k nějaké skupině.
Liší se co do místa, je jich obrovské množství (těch slangů):
a) myslivecká mluva (slang) - extrémně dlouhodobě stabilizovaná, územně rozšířená (nejen u nás), závazná - skládají se z ní zkoušky a musí se to tedy naučit.
b) mládežnický slang (studentský) - velice nestabilní, velmi rychle se obměňuje, neboť se obměňuje studentstvo.
c) vojenská mluva - mluva smíšená (obecná, profesní, slangová a obecně česká), tato mluva se dnes velmi mění, neboť vojna dnes již u nás není povinná, bude se tato mluva měnit do profesní mluvy.

3) Specifická komunikace, tajná mluva, má prvek utajení, nesrozumitelnost pro ostatní, veliký stupeň společenské solidarity, skupina - společné zájmy, cíle, záměry. Je to komunikace společensky izolovaných lidí, oni sami se ale izolují.
Argot se liší na historický a dnešní.
Historický byl používán zloději (19. - 20. století), využíván žebráckými "cechy" - lidé se tam sdružovaly, dále také pasáci, prostitutky, kriminální živly prostě J.
Umělci argot zanesli do literatury, i studentstvo - nejen tedy špatné skupiny.
Pojmy vznikaly z němčiny (v Moravské oblasti), z romštiny, z jazyka jidiš (jazyk Židů).
Mezinárodní gaunerská mluva - rotwelsch (z Vídně).
Argot se u nás dělí: a) pražská galerka; b) brněnská plotna
b) ulice Plotní (proto ten název) nebo to bylo převzato z rakouské němčiny, který takto označoval tyto lidi či ty komunikační prostředky, také z Jidiš. Např. lochna (díra), bims (chleba), pekle (boty), čechr (flám), šalina (tramvaj).
a) např. dát bacha (frazém), mít kliku, bejt v bryndě, mejdan, čokl, prachy, fízl, šlamastika, vodprejsknout, dacan.
Dnešní argot je argotem moderních prostitutek, gemblerů, kuplířů, narkomanů, mafiánských uskupení - nelze do toho proniknout, mísí se to i s jinými cizími jazyky; kriminální slang - nejedná se o utajení, rádi to vysvětlují, chtějí nějaký kontakt. Dětský argot - dětské tajné jazyky sloužící ke hře - Novákové se toto nelíbí J

8. přednáška

Jazyková rovina

- foneticko - fonologická rovina
- zabývá se nejmenšími jednotkami v jazyce, spolupodílí se na vytváření významu, nejsou sami nositeli významu, jednotka významotvorná
- foném: nejmenší jednotka této roviny, abstraktní - hovoříme pouze o nich
- fón neboli hláska: je konkrétní - co mohu slyšet, je to cokoliv, jakýkoliv zvuk,
- varianty jednotek: alofony - jde zde o hlásky, konkrétní provedení, je jich hodně:
            1. alofon základní: nenechají se ovlivnit pozicí ve slově
            2. alofon poziční: nechají si ovlivnit pozici ve slově (znělé ř - dominantní X neznělé ř)
            3. alofon fakultativní: chybná výslovnost, např. že někdo neumí vyslovit ř.; nesprávné
- je jiná výslovnost u dětí a u seniorů - alofony sénia - ale to je navíc J
- hlásky v jazyce: dělíme je na 2 skupiny: a) samohlásky (vokály, tóny); b) souhlásky (konzonanty, šumy).
- a) + b) TABULKA!!!!!!
vše je tam popsáno KLASIFIKACE SOUHLÁSEK A SAMOHLÁSEK
- diftong: dvojhláska: au (je přejatá), ou (česká) - spojení vokalických prvků, vrchol diftongu, zní stejně - je to velmi blízké samohláskám, polovokál - je nějak omezený - např. že je kratší; máme diftong: a) klesavý; b) stoupavý; tvoří vždy jednu slabiku
- souhlásky: konsonanty

9. přednáška

Morfologie
(morfémy)

Tvarosloví, vytváří se syntaxí gramatiku a tedy strukturu jazyka.

Základní jednotka je morfém - minimální jazykový znak, má svojí formu, ale i význam, je to abstraktní jednotka (neoznačuje nic konkrétně), provedení je konkrétní jednotka, které se říká morf - je to napsané nebo to slyším.
Morfy se dělíz hlediska samostatnosti na dva typy: a) kořeny (může stát samostatně, má své dané místo); b) afixy (nesamostatné, nemohou stát sami o sobě).
Alomorfy: (psát, píše, piš) - dá nám to dohromady psát. Při výzkumu morfů, kde se nachází, jakým jiným morfem ho lze nahradit a jaké má varianty.
Jak se připojují afixy ke kořenům: a) předpona (prefix), před kořenem slova; b) přípona (sufix), za kořenem slova, koncovka, přípona slovotvorná a kmenotvorná (vytváří kmen
slova - kořen a přípona dohromady); c) postfix - za slovem se připojuje - za koncovku, např. -si, -koli, kdokoli, cosi; d) infix - není v češtině běžný, typický pro latinu, jedná se o konsonant - hlásku, která vstupuje do kořene, např. slovo trampoty (od slova trápit); e) interfix neboli transfix neboli vnitřní flexe - vokál, který vstupuje do kořene, v češtině není, je například v arabštině, ale zneužili jsme ho k vokálu, který spojuje kořeny (slova) do

složenin - velkoměsto - o je vokál; f) cirkumfix - pouze pro slovotvorbu, přípona a předpona ve slovotvorném procesu - podpatek.

4. - 6. přednáška čj

15. prosince 2010 v 16:39 |  ČJ - Jazyková část
4. přednáška

4. Lingvistické disciplíny

Je jich velmi mnoho. Máme vnitřní a vnější lingvistiku. Zabývá se jazykem.
Vnitřní
Zabývá se strukturou jazyka, jsou to vztahy mezi jednotkami. Fonetika a fonologie - spolupracují, podobný předmět zkoumání - zvuková složka jazyka.

1) fonetika: zaobírá se všemi zvuky, zajímá ji i ústrojí dechové, artikulační, dutiny (ústní, nosní), tvorba hlasu, artikulovaná řeč, přenos a příjem zvuku, její nejmenší jednotkou je hláska - konkrétní jednotka (musím ji slyšet).

2) fonologie:zvuková stránka jazyka - co je významotvorné z těch zvuků, jde po jazyce, po kombinaci zvuků - např. samohlásky a souhlásky, pozice zvuků, foném - nejmenší významotvorná jednotka, je abstraktní - nemusíme ho slyšet.

Foném a hláska se mohou kombinovat. Jde zde akorát o to, která z nich je vyšší jednotkou.

3) morfologie:(tvarosloví), zabývá se tvary slov, jakou plní funkci, skloňování, časování, stupňování (gradace), slovní druhy, mluvnické významy (pády, časy, atd.). Jednotkou abstraktní je morfém, a jednotkou konkrétní je mor.
Je to další vyšší jednotka.

4) skladba: (syntax), zabývá se větnými členy, větami, souvětími (podřadné i souřadné), abstraktní jednotkou je věta.

Morfologie a skladba dohromady tvoří gramatiku (gramatická disciplína).
Textová syntax - novodobá disciplína, zabývá se větou v kontextu

5) lexikologie: zabývá se slovní zásobou jazyka (význam, funkce, forma, frekvence užívání jednotek v tom jazyce, příznakovost - neologismy, historismy, atd.).

Je to teoretická disciplína, vytvořila se vedle ní praktická disciplína:

5a) lexikografie: aplikovaná disciplína, slovníky - praxe, jejich tvoření

5b) frazeologie: zabývá se pouze částí slovní zásoby, frazémy - ustálené jednotky, obsahují alespoň dvě slova, velice málo obměnitelné, přenesený význam (metaforický), nezaměnitelnost.
Frazémy - 1) nevětné: a) přirovnání (být pilný jako včelka); b) neslovesné (jádro pudla); c) slovesné (mít kliku, bejt v bryndě); 2) větné (souvětné): ustálená přísloví, pořekadla, úsloví, pranostiky, okřídlené citáty, zdroje mohou být i z filmů - nějaké hlášky, tomu se říká moderní frazém.

Slovník idiomatiky a frazeologismů (od Čermáka), idiom - z angličtiny, je to významová část frazému. Aplikovaná disciplína: frazeologie.
Najít si více slovníků a autorů!

5c) onomastika: zabývá se pouze částí slovní zásoby, vlastními jmény.
Dělí se na: a) antroponomastika: vlastní jména osob - jak to jméno např. vzniklo, lingvistka Knapová; b) toponomastika: místní jména, např. V Rybníčku (hledáme historickou souvislost).
Kouknout se na to v lingvistickém slovníku!

6) etymologie: o původu slov, zkoumá, odkud to slovo je, od kdy, jestli se změnilo, např. slovo móda (nejdříve bylo v latině, pak ho převzala francouzština, potom němčina a z němčiny čeština).
Najít si nějaké etymologické slovníky!

7) slovotvorba: tvoření nových slov, z cizího jazyka, odvození (derivace), složeniny, změnou významu, atd.
Najít si!

8) stylistika: styl mluvených a psaných projevů, a) autorské styly (co je pro autora typické - např. Čapkův rozbor); b) funkční styly (odborná komunikace) - 6 základních stylů - odborný, publicistický, administrativní, prostě sdělovací, umělecký, rétorický.

9) semantika: nauka o významu obecně, je to hodně subjektivní záležitost.

10) dialektologie:nářečí, vytváří jazykové atlasy - kam až se jazykový tvar vyskytuje.

11) ortoepie: spisovná výslovnost, ortofonie - nauka o správném tvoření hlásek.

Vnější
Na rozhranní lingvistiky a jiné oblasti. Např. psycholingvistika, matematická lingvistika, neurolingvistika.
Nastudovat si vnější ling.!

5. přednáška

5. Diferenciace a stratifikace národního jazyka

Národní jazyk - z různých útvarů, soubor výrazových prostředků, které jsou buď územně vymezeny, nebo jsou funkčně vymezeny nebo jsou sociálně rozvrstveny.
Diferenciace - rozrůznění
Stratifikace - rozvrstvení
Národní jazyk není jednotný útvar. Nevzniká to pomocí funkčních stylů, ale podle teritoria a útvarů. Národní jazyk se z útvarů skládá. Komunikace v nějakém útvaru.

Jazykový útvar - má rozmanité označení (např. jazyková varieta, jazykový kód, existenční forma jazyka, idiom). Rozdělují se:
Jazykový útvar - A) podle spisovnosti: 1) spisovný; 2) nespisovný. B) podle toho, co obsahují: a) obsahují vše (strukturní) - sem patří celkem 4: gramatika, hláskosloví, lexikum, slovní zásoba; b) pouze lexikum (nestrukturní, poloútvar nebo jazyková vrstva) - toto je ve slovní zásobě.
1) spisovný jazyk dělíme na spisovnou češtinu pouze
2) vše kromě spisovné češtiny je nespisovné
a) spisovná čeština, tradiční teritoriální dialekt (nářečí), interdialekt, obecná čeština.
b) profesní mluva, slang, argot.

Norma - je vlastní každému útvaru, je to soubor jazykových prostředků a zákonitostí, jak se jazykové prostředky používají a které považují uživatelé jazyka za závazné. Neobsahuje jen předem dané tvary, obsahuje různé varianty (dublety), je obsažena v "hlavách" rodilých mluvčích (můžeme ho opravit, jsme si jich (chyb) vědomi), jazykové prostředky a tedy i norma se neustále vyvíjí celkově na základě společnosti, souvisí s územím - použití jazyka v praxi.
Jazykové prostředky se ale ne vždy mohou 100 % shodovat s normou, převádíme normu do praxe, mohou tu normu pozměnit a může to posluchačům vadit, posunutí normy k vývoji - to je možné. Souvisí to velmi s vývojem jazyka (spisovnost X nespisovnost). Normu utváří komunikace.

Městská mluva: kombinace různých útvarů - obecná čeština, interdialektů a spisovného jazyka. Je to typické pro určitá města, např. Brno.
Běžná mluva: stejné útvary, vše, nejen ve městech, v jakémkoliv prostředí.

1) Spisovný jazyk

Strukturní útvar, nejdůležitější útvar národního jazyka, funkce národně reprezentativní - jako jediný, užívá se v situacích vyšších komunikačních cílů (národní, duchovní, kulturní, veřejné, formální, oficiální cíle) - zde ho vyžadujeme a užíváme. Je stylově rozrůzněný (funkčně diferencován) - např. v NO, ve všech komunikačních prostředí - umělecké, veřejné, specifické, odborné, mediální, hraniční pomezní). Je to jediný útvar, který je takto rozrůzněný.

Kodifikovaný útvar - jako jediný je uzákoněný, pravidla jsou zapsána, normována a norma je vyžadována. Vystihuje veškeré prostředky, neztotožňuje se s normou spisovného jazyka, neboť je jazyk vždy vpředu, v kodifikaci jsou skoky, není to "krásně" postupné - normy dělají pracovníci Ústavu pro jazyk český Akademie věd v ČR, je to kritérium jazykové přesnosti, je velké množství příruček, správné je to ale pouze od Ústavu pro jazyk český. Tato kodifikace je výsledkem práce velkého množství lidí a trvá to velmi dlouho.
Kodifikace je rozmanitá - dobře propracovaný je pravopis (pravopisná kodifikace) - Pravidla českého pravopisu, dále máme tvaroslovnou kodifikaci - mluvnice: od Havránka a Jedličky, dále Příruční mluvnici, příští rok vyjde nová mluvnice po 20. letech. Výslovnostní kodifikace - neustále se vyvíjí, Česká výslovnostní norma - je zastaralá. Nepostihuje už nové výrazové prostředky - slovní zásobu. Lexikální kodifikace - obměňuje slovní zásobu, zastaralý je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, neboť nikdy nemůže obsáhnout všechna nová slova. V tomto slovníku je výklad, pravopis slov, gramatický popis. Moderní slova - Slovník cizích slov, nakladatelství Akademia, ale tento slovník není kodifikován!. Je to pouze taková příručka, i když je jistou autoritou, ale není tam napsané vše úplně - chybí synonyma k tomu slovu, např. Dále Slovník neologismů - Kodifikace syntaxe - velmi málo propracované, velmi rozmanitý je syntax, takže je velmi těžké stanovit normu. Není to propracované ani v historii.

6. přednáška

5.1 Diferenciace a stratifikace národního jazyka - pokračování

pokračování spisovného jazyka:
3 druhy výrazových prostředků (např. slovo, slovní spojení, atd.): a) neutrální; b) knižní (např. přechodník); c) hovorový
Psaný spisovný projev je tvořen neutrálními prostředky a knižními.
Spisovný projev - psaný a mluvený.
Čím je spisovnější, tím je tam více knižních výrazů.
Mluvený projev: neutrální prostředky + hovorové prostředky, knižní zde mohou být, ale neočekává se to.
V psaném nesmím uvést hovorový prostředek - stojí to na hranici kodifikace (kdysi to slovo např. bylo nespisovné a teď se pomalu zařazuje do spisovného projevu).
Do r. 1993 slova můžu a můžou, byli krajně nespisovné, poté se užívali jako hovorové - mohu je použít, ale ne pro psaný projev.
Mluvený spisovný projev: hovorový projev, mluvená čeština je mluvená podoba spisovného jazyka.

2) Tradiční teritoriální dialekt

Je strukturní a nespisovný, je teritoriálně vymezený - územně. Přísně normovaný - norma je vyžadována i bez kodifikace, společenstvím vyžadováno v tom daném území.
Je stylově plochý - projevuje se pouze v prostě sdělovacím projevu, k běžné komunikaci, sleduje individuální cíle.
Je užíván živelně - není kontrolován odborníky.
Je neprestižní - má nejmenší prestiž ze všech útvarů, je výrazem společenské sounáležitosti. Je jako nástroj lidové společnosti, ale nemusí tomu tak být vždy.
Dialekty mizejí od období 2. světové války, vymírání dialektu velmi rychlým tempem.
Důvod vymírání dialektu: a) migrace lidí; b) vyrovnávání životních stylů mezi venkovským a městským stylem; c) mizí slovní zásoba - např. máselnice; d) média rozšířila povědomí spisovného jazyka mezi veřejnost; e) ve škole se musí být spisovný projev i v mluveném projevu.
Dialekty ale nezanikly úplně, neboť to nebylo násilnou cestou, ale přirozeným vývojem.
Tradiční dialekt - izoglosa - čára zaznamenávající trasu jevu, jak se šířil, již od 12. století zde máme dialekty.
Dialektem mluví dnes již hodně staří lidé a starousedlíci J, ale čistý dialekt je již velmi zřídka.
Jazykový atlas - zachycení původní oblasti dialektů, ale již je několik let starý, při hledání dialektů je velmi těžké určit, v které oblasti se který jev vyskytuje.

Klasifikace jevů, které ještě u nás máme: (nářeční skupiny jsou v ČR 4)

1) česká nářečí v užším smyslu (jenom Čechy a JZ Moravy): má to 4 podskupiny: a) severovýchodočeská (podkrkonošské, náchodské); b) středočeská nářečí; c) jihozápadočeská: dělí se na A) jižní úsek (doudlebovské, prachatické) a za B) na západní úsek (domažlické neboli chodské neboli bulačtina, manetínské, stříbrské); d) českomoravská nářečí.

2) středomoravská nářečí(hanácká nářečí) - Z a střední část Moravy.

3) východomoravská nářečí - V Moravy.

4) slezská nářečí - S okraj Moravy, území Českého Slezska. Dělí se na 2 úseky: a) slezskomoravská nářečí; b) slezskopolské nářečí.

3) Interdialekt

Nadnářečí, nespisovný, strukturní.
Poslední vývojové stádium dialektu, nestabilní útvar. Nejdříve mizí z dialektů markantní rysy (třeba pouze rys, který se objevoval v 5 vesnicích) a poté to i v jiných vesnicích zanikne - nadútvar.
3 interdialekty v ČR - a) východomoravský; b) středomoravský (hanácký) - Brno, Olomouc. Tyto dva interdialekty a) + b) jsou nestabilní, nepopsaný; c) obecná čeština v Čechách - působí jako 1 útvar. Obecná čeština jako interdialekt - regionálně omezená, v české oblasti, je to vždy regionálně vymezené.

4) Obecná čeština

Má celkem 2 funkce.
Má nadregionální podobu (celonárodní), komunikační funkci, objevuje se v umělecké literatuře a mediální sféře na celém území ČR, slouží k vyjádření nespisovného projevu a získává určitou prestiž.
Knihy se píší česky a ne v dialektu a čtou se všude - v Čechách i na Moravě, obecná čeština - nadregionální.
Je v opozici ke spisovné češtině.
Koine (kojne) - stav, kdy je pouze 1 komunikační prostředek, ČJ má k tomu náběh, stalo se to s Řečtinou.
2 procesy - diferenciace (rozrůznění) a integrace.
Obecný interdialekt se začal vytvářet tak před 300 - 200 lety v české oblasti.

Kam dál