Karel Čapek

28. března 2010 v 13:35 | Eliška Mangová |  ČJ - Literatura

Karel Čapek



ŽIVOTOPIS
Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se 9.ledna1980 v Malých Svatoňovicích, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře, posléze do Prahy k rodičům, kde také nakonec maturoval. Po gymnáziu studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakultě Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V Praze nakonec obhájil doktorát a zůstal v Praze se svým bratrem Josefem.
Karel Čapek pracoval jako člen redakční rady časopisu Národ, soukromý učitel syna hraběte Lažanského, dramaturg Vinohradského divadla. Byl redaktorem Lidových novin a v letech 1925 - 1933 byl předsedou PEN klubu.
Pravidelně se vídal s prezidentem Masarykem, navštívil i E. Beneše. Zastával funkce v různých kulturních a literárních výborech a komisích. Roku 1932 s bratrem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem. Odmítl předsednictví světové federace Pen klubu, na které ho navrh H. G. Wells a norský tisk ho dokonce navrhl na Nobelovu cenu.
Karel Čapek je prvním českým spisovatelem, který uspěl v zahraničí a tím velice prospěl české literatuře. Jakožto člen československého PEN klubu byl v době hrozící nacistické okupace jedním z hlavních motorů odporu, kdy využil veškeré své možnosti a kontakty pro vyburcování národa a světa při snaze o zachování svobody. Evakuaci do Anglie jako správný vlastenec odmítl. Koncem roku 1938 však náhle umírá na následky chřipky a zánětu ledvin.
Literární tvorbu zahájil Čapek před první světovou válkou, zpočátku spolu s bratrem Josefem. Byl silně ovlivněn svým filosofickým a estetickým vzděláním, především pragmatismem a expresionismem, ale ovlivnila ho také vědeckotechnická revoluce. Disponoval velmi širokou slovní zásobou, používal neobvyklá slova a rozvitá souvětí, uměl velmi dobře využívat zvláštností českého jazyka.
V dílech K. Čapka se uplatňuje individualistický přístup a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Byl samozřejmě také ovlivněn první světovou válkou a později blížící se druhou světovou válkou.
Čapkovo rozsáhlé dílo bývá děleno na dvě části. V první, zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání. Druhá, utopická část je kritikou společenských problémů moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující, nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil. Pro tato díla bývá občas K. Čapek považován za předchůdce sci-fi.


Ranná tvorba - drobné prózy a povídky


První díla vznikala ve spolupráci s bratrem Josefem ( Zářivé hlubiny a jiné prózy, Krakonošova zahrada)
-         charakteristika - ironie, parodie, vtipné nápady a touha po lásce ( láska = základ života)
-         Zářivé hlubiny - přechod od lyrizující prózy k pevnému epickému vyjádření, je prosycena obdivem k životu ve všech podobách
V další tvorbě pokračoval sám, mají blízko k expresionismu s jeho nedůvěrou k civilizaci a láskou k malému člověku postavenému do každodenního světa všedních událostí.
-         Boží muka -
filozofické povídky zamýšlející se nad záhadami lidské duše a osudovými
náhodami v životě člověka
-         Trapné povídky - skepticky se noří do mučivých tajemství smyslu lidské existence, lidského duševna a determinace člověka, i ,,trapných" životních konvencí, s nimiž člověk buď marně zápasí, nebo se jim podrobuje a přizpůsobuje.

Čapek a novinářská tvorba

Novinařina se protáhla až do konce Čapkova života a byla nerozlučně spojena s jeho tvůrčí cestou literární a divadelní.Čapkova novinářská praxe začala v Národních listech,kam nastoupil 22.10.1917.
V redakci těchto novin byl s Karlem zaměstnán i bratr Josef.Ten pak v roce 1921 dostal výpověď a odchodem z redakce s ním odešel i Karel.Oba bratři se ocitli bez práce a nakonec nastoupili do pražské redakce Brněnských lidových novin.V této redakci se Karel při práci setkal s Eduardem Bassem,Karlem Poláčkem a Františkem Gelem.Ti se stali jeho přáteli a Karel se brzy stal tím,kdo utvářel profil Lidových novin.
Čapkova novinářská činnost mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Na druhou stranu jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů, a to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností. Jeho novinářská činnost je spojena především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu.

Příklad:

…NEBO BYCH RÁD VIDĚL, KDYBY PÁN BŮH hostoval jako režisér na některé naší scéně; hlavně proto, že by mohl docela přirozeně, docela lehce dělati, oč my stále pokoušíme, totiž zázraky. Ze všech lidských métiers* vedle lékařství dychtí divadlo nejvíce po tom, aby mohlo dělat zázraky. Mlynář nepotřebuje zázraku, aby udělal ze zrní mouku, ani švec, aby udělal z kůže botu; ale divadlo potřebuje čehosi jako zázraku, aby z plátna a lamp udělalo oblohu, z bot herce, z herců krále a tak dále. Protože nemůže dělat zázraky opravdu, dělá je švindlem. Kdyby Pán Bůh se jednou rozhodl všemožně a zjevně podporoval lidské snažení, vyžádalo by si jitě každé divadlo nebeskou subvenci tolik a tolik tisíce jednotek (kilowatů nebo podobně) zázračné moci ročně. Ale ježto pán Bůh dosud nepovolil takovou podporu, dají se dělat zázraky jen s peněz.
Máte li rádi zázraky, musíte mít rádi divadlo. Mně aspoň divadlo dává vědomí, že v tomto přísném, hmotném, hrubě skutečném světě je něco neskutečného, vyňatého z veškeré souvislosti, naprosto fantastického. Divadlo je okno do neskutečnosti; divadlo je ostrov přechodů v oceánu realit; divadlo je otvor prosekaný do ohromného zdiva skutečných a možných věcí; je jediným poctivým útulkem nemožností. Prosím vás, oceňte to.

                                                                                K. Čapek, Lidové noviny, 3.9.1922

Cestopisy

Zvláštní kapitolu mezi Čapkovými fejetony a sloupky tvoří jeho cestopisné obrázky, které napsal o svých cestách do Itálie (Italské listy), Španělska (Výlet do Španěl), Holandska (Obrázky z Holandska), Anglie (Anglické listy) a Dánska, Švédska a Norska (Cesta na sever). Vznikly za poměrně krátkých, většinou jen dvouměsíčních studijních cest do těchto zemí a na první pohled se zdají být spontánními záznamy (a kresbami) ze spisovatelského deníku.

-         Italské listy - jsou první z řady cestopisných črtů a fejetonů. Karel Čapek navštívil a čtenářům přiblížil hlavní kulturní a historická centra Itálie - Benátky, Florencii, Neapol, Palermo, Řím, Pisu, Janov, Miláno, Bolzano
-         Výlet do Španěl - je soubor cestopisných črt a fejetonů Karla Čapka o španělské zemi, jejím lidu, kultuře a přírodě.Karel Čapek podnikl výlet do Španěl vlakem a cestopis poprvé vyšel v roce 1930. Podobně jako u ostatních cestopisných črtů a fejetonů autor přibližuje místní způsob života, zvyky a podobu země. Ve Španělsku se zabýval především architekturou, zamýšlel se i nad politickým významem této země a s tím spojeným míšením kultur (například v Toledu). Dalšími městy, o kterých se rozepsal, byla Barcelona nebo Madrid.
-         Anglické listy - z roku 1924 přibližují Anglie a její svérázné obyvatele v cestopisných črtách Karla Čapka, které původně vznikaly jako sloupky pro Lidové noviny.Knížka plná bystrých postřehů a laskavého humoru vznikla při dvouměsíčním pobytu spisovatele v Anglii v roce 1924. Čapek líčí své dojmy z britské metropole, jejích rušných ulic či vzorně udržovaných parků, vtipně komentuje své návštěvy londýnských pamětihodností i výlety do Cambridge a Oxfordu. Nechybí ani postřehy z cesty do Skotska a Walesu, ani stručné portréty velikánů anglické literatury. Čapek výstižně charakterizuje anglickou národní povahu, upozorňuje na kulturní rozdíly mezi ostrovní říší a starým kontinentem a v závěru vyjadřuje svůj respekt k britským demokratickým tradicím. Svou svěžest a vtip neztratily Čapkovy cestopisné fejetony ani s odstupem několika desetiletí.
-         Obrázky z Holandska - jsou další z řady cestopisných črtů a fejetonů. Karel Čapek navštívil a čtenářům krásně přiblížil zajímavosti Holandska. Zmiňuje se o starých mistrech malířství, o přírodě, vodách, grachtech atd. Samozřejmě, že jako zkušený zahrádkář, není možné, aby se nerozepsal o krásných květinových pláních. Obrázky z Holandska jsem popisem historicky významných měst, například Rotterdam, Delft, Amsterdam, Leiden, atd….
-         Cesta na sever - neopouští již prověřený styl psaní cestopisů. Opět nás seznamuje s kulturou, lidmi a přírodou Dánska, Švédska a Norska a neodpouští si ani pohled na současný politický stav. Kniha byla poprvé vydána v roce 1936, proto tu najdeme i zmínku o nacismu.


Čapkova tvorba pro děti


-         Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek - (1932) pohádky z různých zaměstnání, kde Čapek dětem sděluje určité principy lidského chování (např. listovní tajemství).
-         Dášeňka čili život štěněte - (1933). Toto dílo, napsané a fotografované s Josefem Čapkem, je vyprávění o narození a růstu štěňátka - foxteriéra Dášeňky. Karel Čapek vypráví tomuto pejskovi psí pohádky, které jsou tak trochu také bajkami.
-         Pudlenka aneb měl jsem psa a kočku - Kromě Dášeňky napsal i knihu Pudlenka. Toto dílo je o Karlovi Čapkovi a jeho kočce Pudlence, která se mu ztratí a zase najde jinou, která se mu zase ztratí atd.



Dramatická a románová utopie ve 20. letech

RUR


Postavy : Rossum ( = rozum - přivodí zkázu)

                Domin (= ,,pán" , chtěl překonat boha)
                Alquist ( = z lat. Alquis - obyčejný člověk)
                Helena ( Podle Homéra - krásná)

Drama je výrazem obavy o budoucnost lidstva, které si přehnaně cení techniky. Varuje před jejím zneužitím, jež by mohlo vést až k zániku lidské civilizace.
Na osamělí ostrov přijíždí
z Evropy mladá dáma, dcera prezidentova. Je pozvána do závodů Rossum´s Universal Robots (R.U.R.) , které vyrábějí umělé lidi-dělníky-roboty. Tito oboti vynikají úžasnou rozumovou inteligencí, nemají však vůli, cit ani duši. Jsou natolik výkonní, že brzy zcela odstraní lidskou práci. Člověk se může plně věnovat svým zálibám. Ředitel Domin s nadšením poučuje dívku, ukazuje Heleně všechna zařízení k výrobě robotů. O něco později se Helena stává Dominovou chotí.
O 10 let později se rozšíří trh s roboty. Roboti odmítají sloužit lidem a chtějí ovládnout lidstvo. Helena spálí plány na výrobu robotů. Roboti se vzbouří a pozabíjí všechny lidi kromě dr. Alquista. , který pracoval sám rukama. Dr. Alquist stvoří nové typy robotů, dva dokonalé roboty s city Primuse
a Helenu, aby založili nové pokolení jako nový Adam s Evou.

Krakatit


Postavy : Ing. Prokop (= vynalezl
nesmírně účinnou třaskavinu - krakatit)
                Tomeš ( = chce využít vynález)
                Anči ( dcera lékaře , Prokop se do ní zamiluje)

Čapkův utopický román opět upozorňuje na zneužití techniky vůči celému lidstvu. Vždyť je nutné uvážit, zda právě účinný objev povede ku prospěchu člověka.
Ing. Prokop vynalezne nesmírně účinnou třaskavinu - krakatit( název odvozen od sopky Kratatoa). Při práci na tomto vynálezu je raněn, dostává vysokou horečky, blouzní. V tomto stavu se setkává se svým dávným přítelem Tomšem a vyzrazuje mu chemickou formuli krakatitu. Tomeš, který je neustále bez peněz, chce vynálezu využít, ponechá přítele v tísni a odcestuje. Když se Prokop probere předá Prokpovi balíček tajná neznámá, který je určen Tomešovi. Prokop se jí rozhodne hledat.
Po nějaké době narazí na stopu Tomeše a zjišťuje kde pracoval. Ve vojenské továrně v Balttinu. Zde ho zajmou a chtějí vydat vzorec krakatitu. Jeho pozornost chtějí upoutat krásnou princeznou, ta se však do něj zamiluje a pomáhá mu k útěku. Prokop prchá do Itálie, kde se seznamuje se zdejšími anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu a chtějí pomocí něho ovládnout svět.
Po dlouhé době se Prokop setkává s Tomšem, kterému se právě podaří vyrobit krakatit. Snaží se ho varovat, neboť anarchistická stanice vysílá vlny vedoucí k samovolnému výbuchu krakatitu. Prokop prchá do úkrytu s neznámou dívkou a diplomatem Daimonem do sídla . Odtud nechají krakatit vybuchnout, ale výbuch je hrozivý a Prokop je jí m sám zasažen. Po procitnutí se Prokop setkává se stařečkem s panoptikem. Ten mu pomocí panoptika ukazuje různá místa ve světě, poznává tak jak hluboce mýlil, když toužil po ohromných objevech a hnal se za neznámým cílem. ,, Kdo myslí na nejvyšší, obrátí oči od lidí. Za to jim budeš sloužit," přikazuje mu stařec. Prokop zapomněl svůj vzorec a konečně našel smysl života v drobné práci. Uvědomil si, že s ním mluvil sám Bůh.

Věc Makropulos


Postavy: Emilie Marty



Slavná zpěvačka Emilie Marty přijde do kanceláře doktora Kolenatého právě v den, kdy má být nejvyšším soudem pronesen rozsudek v kauze Gregor Prus. Tato pře se táhne již skoro sto let (od r. 1827), jedná se v ní o statek Loukov, který kdysi Josef Prus odkázal svému nemanželskému synovi Ferdinandu Mac Gregorovi. Jeho matkou byla Prusova milenka, zpěvačka Ellian MacGregorová. Písemná závěť však nebyla napsána. Teď ve sporu vedou jejich potomci: Jaroslav Prus a Albert Gregor. Gregor je právě přítomen v kanceláři, když Martyová oznámí, že v Prusovském archivu je zásuvka s letopočtem 1816 a ta že obsahuje závěť Josefa Prusa ve prospěch Ferdinanda a kromě toho dopisy Ellian Gregorové. Kolenatý, ačkoli jí mnoho nevěří, jede přece do Prusova domu a tam s Prusem skutečně naleznou dopisy i závěť. Dopisy, o které vlastně Martyové šlo, však zůstanou v Prusově domě. Závěť přinesou oba muži s sebou. Schází jen doklad, že ten Ferdinand, který se narodil na Loukovském zámku, je Ferdinand Gregor. Martyová slíbí, že ten doklad pošle.

Po představení, v němž zpívala, přijímá hold svých ctitelů. Okouzlila kdekoho dokonalým zpěvem i krásou: slabomyslného hraběte, který se domnívá, že je to španělská zpěvačka Eugenie Montez, kterou miloval před padesáti lety; Gregora, který byl do ní zamilován již od prvního setkání v kanceláři - ale Montez mu říká hned od počátku Bertíku, tyká mu a zachází s ním prostě jako s nedospělým chlapcem. Montez okouzlí svým zpěvem i mladičkou adeptku pěveckého umění Kristinku, dcerušku solicitátora Vítka, zaměstnaného v kancelář Kolenatého. Ta se div nevzdá své upřímné a dětské lásky k Jankovi, jedinému to synovi Jaroslava Prusa, jen aby se mohla věnovati více umění a dosáhla takové dokonalosti jako Montez. Bohužel Montez okouzlí i Janka samého. Ten je pro ni ochoten udělat cokoli, ale Montez si žádá jen, aby otci vzal obálku s nadpisem: Pro mého syna Ferdinanda. Jankovi překazí slib sám Prus, který vyslechl jeho rozhovor s Montez.
Prus zatím vypátral, že onen Ferdinand, který se narodil na Loukově, byl v matrice zapsán jako F. Makropulos. A tak se ptá Montez, co ví o věci Makropulos. Montez mu sdělí, že Ellian MacGregorová bylo jen umělecké jméno Eliny Makropulos. Prus jí slíbí vydat obálku za strávenou noc u něho. To ho však stojí život jediného syna. Janek se proto zastřelí.
Do bytu Montez, kde je dosud Prus, zníčený zprávou o smrti Jankově, přijdou všichni ostatní: Kolenatý, Gregor i soliciátor Vítek se svou dcerou Kristinkou. Doklad, který Montez poslal, je zřejmě padělkem (je napsán čerstvým písmem Martyovou samou, ale písmo je totéž jako na starých dopisech). Kolenatý přehrabe bezohledně listiny Martyové. Je jich spousta, jsou velmi staré a mezi nimi se nalezne i šperk, který kdysi daroval hrabě Eugenii. Montez napolo opilá slíbí, že jim odhalí pravdu, ale jen před soudem. Kolenatý nastrojí komedii u soudu a sám jako předseda soudu vyslýchá Martyovou jako obžalovanou. Tu se dovědí pravdu, že Martyová a Elina Makropulos, Eugenie a všechny ty zpěvačky, jejichž jméno začíná písmeny E. M., jsou jedna a tatáž osoba. Maryové je 337 let. Její otec byl lékařem Rudolfa II. a lék, kterým měl Rudolfovi prodloužit život, vyzkoušel napřed na své dceři Elině.

Obálka, kterou má teď Montez u sebe, obsahuje onen zázračný recept, který prodlužuje lidský život o tři sta let. Montez ho chtěla znovu použít - ne z touhy po životě, ten ji už dávno omrzel, nýbrž jen ze strachu před smrtí. Žádný člověk totiž nemůže snést tak dlouhý život. Montez dá recept ostatním k dispozici. Jakkoli se ovšem z počátku zdálo vábné prodloužit si život, teď již po tom nikdo netouží. Recept vezme nejmladší z nich, Kristinka, jež jediná má odvahu mládí, a spálí pergamen nad plamenem svíčky.


Společensky angažovaná díla 30.let


Bílá nemoc


Jistou zemi napadla epidemie bílé nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla - výbojný maršál - chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Krüg žádá maršála, aby uzavřel mír. Ten však trvá na dalším zvýšení zbrojní výroby. Ani maršál nedonutí Galéna ke změně jeho stanoviska a i ve chvíli, kdy zpozoruje na sobě bílou skvrnu, fanatiky vyzývá k dalšímu výbojnému tažení. Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga, jehož otec se zastřelil, je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu podmínku, aby mohl být léčen. Galén přicházející k maršálovi je však ubit fanatickým davem, když odmítá provolávat slávu válce, a jeho lék je rozdupán. Čapek v předmluvě dodává, že tento tragický závěr není řešením, ale že "konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa".

Matka


Matka prožívá život plný smutku, bolesti a utrpení. Její muž, důstojník, padl v Africe, postupně ztrácí i svých pět synů. Jako první zahyne nejstarší Ondřej, lékař, který se nakazil v tropech, pak se zřítí druhý syn Jiří, aviatik, pokrokový Petr je jako rukojmí zastřelen v občanské válce, záhy umírá i fašista Kornel.
Všichni tito mrtví žijí dál v matčiných vzpomínkách. Ve starém pokoji, plném památek na ně, denně
rozmlouvá se svými syny
a jejich otcem, dokonce i s dávno zesnulým dědem.
Zemi, oslabenou občanskou válkou, nepadne nepřítel. Matka vší mocí chce svého syna zachránit pro sebe. Když však uslyší v rozhlasu zprávu, že při nepřátelském útoku byly
zabity i děti, neváhá a sama vloží Tonimu do ruky pušku, posílá jej, aby šel bránit napadenou vlast.
,,Matka" je neobyčejně silné dramatické dílo, plné bojového vlastenectví. Ačkoli se děj odehrává ve zdánlivě iracionálním prostředí a v anonymní době, je Čapkovo drama naprosto jednoznačným
varováním před hrozbou války přicházejí z fašistického Německa a zcela jasným návodem pro ohroženou vlast - bránit se.
Toto varování a tento návod byly nejsilnějším a nejzávaznějším odkazem Karla Čapka smrtelně ohroženému národu. Byly odkazem posledním, pro náš národ bohužel odkazem nenaplněným.
,,Matka" byla napsána v roce 1938, tedy v roce autorovy smrti.


Čapek a politika


Jako sloupkař a komentátor Lidových novin Čapek disponoval širokým arzenálem myšlenek, které navíc brilantně formuloval. Uměl vysvětlit složité jednoduchým. Současný čtenář, jenž z médií a učebnic přejal zidealizovaný obraz společnosti za první republiky, bude překvapen, jak tvrdé kritice ji Čapek ve svých textech podrobuje.
Řada Čapkových poznatků by se dala lehce přenést i do naší přítomnosti médií, politiky a společnosti. To je neprůstřelný důkaz, že Čapek byl úspěšným pozorovatelem a analyzátorem. Roli intelektuála tehdejší doby splnil vrchovatou měrou.
Karel Čapek však nebyl obyčejný novinář. Byl především novinářem politickým. Ne proto, že psal o politice, ale že sám byl politicky aktivní. Říkal: "Pro svou osobu netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít."
Ač se může zdát, že si odporuje, zmýlená platí. Stejně jako Masaryk (a později Václav Havel) totiž sdílel ideu nepolitické politiky, kritizoval politické strany a stranictví. Naopak se kladně vyjádřil o úřednické vládě, jež za první republiky vznikla. I to svědčí o Čapkově názoru na fungování demokratické společnosti a systému.
Karel Čapek do politiky v "pravém" slova smyslu nikdy nevstoupil (jen v roce 1925 byl na nevolitelném místě 20. místě kandidátky intelektuálské strany Národní strany práce). Apolitický však rozhodně nebyl. Po celou kariéru podporoval Masaryka, a dokonce se s ním a dalšími intelektuály scházel každý pátek na kus chytrého slova (mimochodem, dnes je představa, že by se politický redaktor nezávislého deníku setkával s prezidentem tímto způsobem skoro nemyslitelná).
Politici, které Čapek mnohokrát kritizoval, mu mohli opáčit, aby vzal odpovědnost do hrsti a vstoupil do politického kolbiště za účelem praktického uplatnění svých prezentovaných myšlenek. V jistém smyslu měli pravdu; zatímco oni nesli svou kůži na politický trh, Čapkova pozice bez přímé odpovědnosti si hověla někde před branami tržnice - z dnešního pohledu nebyla příliš čitelná, ale tehdy byla neocenitelná.
Úplně si ale vystačíme s konstatováním, že Čapek byl jedním z největších myslitelů svobodného Československa. Jeho bohatý odkaz rozhodně nepošramotil ani zub času.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šj Šj | E-mail | 6. dubna 2013 v 20:09 | Reagovat

moc super,diky!
jen tedy chyba v datu narozeni-1980 to je hloupost:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama