Listopad 2010

Paměť a efektivní učení

25. listopadu 2010 v 23:24 Psychologie
PAMĚŤ A EFEKTIVNÍ UČENÍ


Charakteristika paměti: Rozumí se tím vštěpování, uchovávání a vybavování určité zkušenosti. Přestože je tento pojem hojně užíván, není dosud odborníky jednotně chápán a definován. Mohli bychom říct, že je to proces neboli schopnost psychiky. Paměť je tedy spojení navzájem na sebe působící systémů, jejichž společná úloha spočívá v uchovávání a znovuvybavování informací, těmito systémy se rozumí v mozku se odehrávající procesy výběru, porovnávání, uskladňování, vyhledávání a vybavování informací.
Paměť umožňuje vytvářet individuální zkušenost, je nevyhnutelnou podmínkou učení a psychického vývoje člověka. Paměť se naplňuje a rozvíjí učením, pomáhá pochopit, jak funguje vnímání, myšlení atd.
Fyziologickým základem paměti jsou patrně složité biochemické děje probíhající v neuronech a především na synapsích, jejich výsledkem je pak spoj v mozkové kůře.

Fáze paměti: paměť se skládá ze 3 fází
1.      Zapamatování (recepce): na mozkovou kůru působí 2 podměty: vnitřní a vnější. Působí na nás s vynaložením volného úsilí. Zapamatování můžeme rozdělit na bezděčné (neúmyslné) a úmyslné: mechanické (opakování) a logické (pochopení vnitřních souvislostí, vyžaduje myšlenkovou aktivitu)
2.      Uchování (retence): čas, který uplyne od chvíle zapamatování do chvíle vybavení, zde dochází k přirozenému zapomínání a zapomínání má význam: kladný (na nepříjemné zážitky) a záporný (učivo)
Křivka zapomínání….obrázek
-          Nejrychleji zapomínáme ihned po osvojení učiva, po 7 hodinách si budeme pamatovat jen 70 %, a pokud si učivo nezopakujeme po 50 hodinách si budeme pamatovat už jen 50 % z naučeného (tedy za 2 dny zapomeneme asi polovinu naučeného). V dalších dnech se proces zapomínání zpomaluje.
3.      Vybavování (reprodukce): vybavování zapamatovaného materiálu
a)      Znovupoznání: zopakování (učivo, loňská dovolená)
b)     Vlastní reprodukce: vybavujeme si zapamatovaný materiál, ne všechny osvojené poznatky a činnosti dokážeme reprodukovat (opíráme se o souvislosti: podobnost)
c)      Reminiscence: spontánní vybavení

Druhy paměti:
1.      Podle průběhu zapamatování: paměť úmyslná
a neúmyslná
2.      Podle způsobu zapamatování: Paměť logická a mechanická (při logickém zapamatování probíhá proces zapomínání mnohem pomaleji)
3.      Podle obsahu zapamatovaného materiálu: paměť: ultrakrátká, krátkodobá (bezprostřední), dlouhodobá. Paměť ultrakrátká trvá jen několik minut, než se vjem rozpadne nebo přesune do paměti krátkodobé. Paměť krátkodobá trvá desítky vteřin až několik minut.

Typy paměti:
1.      Názorně obrazný: zrakový, sluchový, pohybový
2.      Slovně logický: pamatuje si pojmy, myšlenky a čísla
3.      Emocionální: pamatuje si především emocionální zážitky
Pozn: v praxi existují spíše typy smíšené.
Lidé se liší v úrovni paměťových vlastností či schopností. Rozdíly se týkají zvláštností v zapamatování: v rychlosti, přesnosti, trvanlivosti a ve vlastnostech vybavování: pružnosti, pohotovosti, snadnosti. Nejdůležitější ukazatelé úrovně paměti: rozsah a přesnost paměti (množství a kvalita zapamatovaného materiálu).
Krátkodobá paměť:
Trvá pouze desítky vteřin (vzácněji několik minut) a zachycuje aktuálně působící podněty, lze ji chápat jako počáteční filtr, který přijímá různé informace. Zda budou tyto informace dále zpracovány, záleží na jejich významu, eventuálně na dalších faktorech - např. na jejich opakování tzn. zda se objevují více než jednou - existuje několik variant krátkodobé paměti, např. PRACOVNÍ PAMĚŤ, která slouží k zachování krátkodobých informací, jež jsou potřebné k řešení aktuálních problémů (např. v zaměstnání). Kapacita krátkodobé paměti je omezená - limit krátkodobé paměti je dán počtem jednotek, které si lze najednou zapamatovat a který je ovlivněn i významem těchto jednotek (eventuálně najít mezi nimi nějakou souvislost)
Dlouhodobá paměť
Může uchovávat informace delší dobu, někdy po celý život.(takovou trvalost mají např. osobně významné vzpomínky či některé dovednosti, např. číst nebo psát)
Pro trvalejší uchování paměti je důležité, zda těmto informacím rozumíme a dovedeme je zařadit do systému dříve získaných poznatků.
(zajímavý je způsob zpracování takových informací. Pro určitou dobu, přibližně v rozsahu několika týdnů, jsou vzpomínky uchovávány v oblasti hippokampu, tj. v mozkovém kmeni, a teprve poté jsou uloženy v mozkové kůře. Tato lokalizace je považovaná za definitivní)

V rámci dlouhodobé paměti lze rozlišovat různé paměťové moduly, především paměť explicitní a implicitní.

EXPLICITNÍ- deklarativní paměť uchovává fakta a události. Tyto informace si lze vybavit ve vědomí a nějakým způsobem je, např. verbálně, reprodukovat. Jde o vědomou složku lidské paměti. Podle toho, zda jde o obecné informace nebo osobní zážitky, se dále diferencuje:
Epizodická paměť - zpracovává a fixuje různé osobní zážitky, které např. spoluvytvářejí vztah k rodině, k přátelům, ke škole, společnosti atd.
Sémantická paměť - se uplatňuje při učení a při reprodukci různých, obecně platných poznatků.

IMPLICITNÍ- procedurální paměť slouží při osvojování dovedností, zvyků a uchování emočních vzpomínek. Ty nelze vybavit ve vědomí, nelze je nějak vyjádřit a sdělit. Tyto zkušenosti se projeví v lidském chování. Takovým způsobem se učíme psát, jezdit na kole. Apod.

Efektivita učení:
Základní podmínkou ovlivňující efektivitu zapamatování je motivace (člověk si více pamatuje to, co ho zajímá, k čemu má kladný vztah a co je pro něj významné. Čím silnější jsou motivy k zapamatování, tím lépe a dlouhodoběji si jedinec poznatky uchovává. Když motivace přesáhne optimální hodnotu, např. když chceme udělat náročnou zkoušku, účinnost paměti klesá. Rychle zapomínáme to, co se učíme bez zájmu nebo proto, že musíme.)
Proces zapamatování silně ovlivňuje aktuální stav jedince, tj. jeho stupeň koncentrace pozornosti (ovlivněný také například tělesným stavem), prožívané emoce, citový vztah k uchovanému materiálu. Citově kladně laděné podněty (např. příjemné zážitky) máme tendenci si pamatovat lépe, než např. materiál citově neutrální.
Proces zapamatování je usnadňován porozuměním: pochopení vztahů a souvislostí, utřídění nových poznatků, jejich zařazení do již osvojených paměťových struktur, čím více je zapojeno logické myšlení, tím je větší efekt zapamatování. Materiál zapamatovaný mechanicky se zapomíná rychleji, než ten smysluplný. Někdy si pomáháme i mimotechnickými pomůckami - vytváříme umělé stavy.
Nezbytnou podmínkou dlouhodobého zapamatování je opakování. Opakování by mělo být rozmanité, uplatňované různými způsoby. Opakování rozložené v čase je efektivnější než soustředěné. Zpočátku volíme mezi opakováním krátké intervaly, později je prodlužujeme. Optimální přestávka mezi opakováním je jeden až dva dny. Kladný vliv přestávky je dokládaný také tím, že se při ní snižuje a odstraňuje únava. Při osvojování většího množství látky opakujeme nejprve tak, že učební materiál probereme vcelku (globální metoda), seznámíme se s ním a pak se podrobněji zaměřujeme na jednotlivé části (metoda po částech).



Při opakování je nutno také využívat nových poznatků z NPL-neurolingvistického programování. Nejefektivnější způsob učení je ten, který respektuje převládající typ představivosti učícího, tj. zrakový (vizuální) typ se učí nejrychleji opakovaným pročítáním textu, sluchový (auditivní) typ si říká učivo nahlas a kinestetický (prožitkový, hapticko-motorický) si musí dělat náčrty, grafy nebo spojit osvojování s nějakou praktickou činností, manipulací.

Efektivita paměti závisí také na působení minulé zkušenosti. Pozitivní působení zážitku, činnosti se nazývá transfer (přenos), když využíváme matematických dovedností při řešení fyzikálního příkladu. Negativní působení minulé zkušenosti se nazývá interference (záporný přenos), když se učíme více jazyků, pletou se nám slovíčka.

Pozitivní i negativní transfer souvisí s retroaktivním a proaktviním útlumem. Retroaktivní útlum (zpětně působící) znamená záporné působení nového učiva na staré. Proaktivní útlum (působící dopředu) je tlumivé působení starého učiva na nové.

Vnímání, představivost, fantazie, myšlení (a řeč)

25. listopadu 2010 v 23:23 Psychologie
Senzorické procesy a vnímání

Obecná charakteristika senzorických procesů vnímání
Senzorické procesy jsou adaptivní činností organizmu. Smyslové orgány jsou tvořeny systémy vysoce specializovaných nervových buněk, které označujeme jako receptory. Na úrovni receptoru dochází k transdukci fyzikálně chemických procesů na nervové procesy bioelektrické povahy.

Absolutní práh čivosti - intenzita energetické změny působící na receptor jež schopen vnímat
Rozdílový práh čivosti - nejmenší rozdíl v intenzitě podnětu, který si subjekt ještě uvědomuje
Podněty - nadprahové a podprahové
Reakční čas - doba mezi působením podnětu a jeho uvědoměním subjektem
Smyslová adaptace - změna smyslové citlivosti (nevnímání působení podnětu - tmavá místnost/rozkoukání se)
Zákon kontrastu - zkreslení skutečné intenzity podnětu než ve skutečnosti je (studená ruka do vlažné vody)
Analyzátory - Podávají základní informaci o o vnějším světě a o stavu vlastního organismu. Skládají se ze tří částí: receptoru, dostředivého nervu a mozkového centra

viz schéma reflexního oblouku učebnice strana 45
Základní druhy receptorů
Podle charakteru podnětů se receptory dělí na:
  • fotoreceptory
  • mechanoreceptory
  • termoreceptory
  • chemoreceptory
  • nociceptory (bolesti)
  • proprioreceptory (podávají informace o pohybu jednotlivých částí těla)

Podle umístění v organizmu se receptory dělí na:
1. vnější
a)      dálkové (telereceptory) - zrakový, sluchový, čichový, vibrační
b)      dotykové (kontaktoreceptory) - chuťový, tlakový, tepelný, bolesti

2. vnitřní
a) útrobní orgánové (visceroreceptory) - trávení bolesti, krevního oběhu, vyčerpanosti, dýchání, sexuální, vylučovací
b) proprioreceptory - pohybu, rovnováhy, polohy

Nejužívanější smyslový orgán člověka je zrak 70 až 80% všech informací o vnějším světě. Druhý nejdůležitější smyslový orgán je rovnovážně sluchový orgán.

Orgánové počitky - signalizují zejména narušení normálního stavu (nasycení, hlad, žízeň, potřeba vylučování, změna dýchání, pocit dušení)


Charakteristika procesu vnímání
Vnímání je základní vývojovou formou orientace subjektu; je úzce spojeno s předmětem činnosti a s pamětí; uskutečňuje se na základě analyticko-syntetické činnosti analyzátorů. Vnímání je složitý proces, jehož kvalitu ovlivňuje řada faktorů.

dvě úrovně organizace vnímání (T. Tomaszewský)
  1. senzomotorická - odlišení figura a poznání
  2. sémanticko - operační - ve které dochází k vydělování významu objektu

Vjem - je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jev, které momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se proto předměty a jevy odrážejí jako celky.

Proces vnímání - smyslová (recepční) analýza → mozková (korová) analýza → mozková (korová) syntéza

Tři materiální složky:
-          fyzikální
-          fyziologická
-          psychologická

Vlastnosti vnímání
Mezi základní vlastnosti vnímání patří výběrovost.
je podmíněna:
  • objektivně - nápadností, velikostí, pohyblivostí, novostí či jinými zvláštnostmi působících podnětů
  • subjektivně - zájmem, potřebami, zkušenostmi, aktuálním psychickým stavem apod.

zaměřenost vnímání - se projevuje jak odlišujeme vnímaný objekt od jeho pozadí
pregnantnost vnímání - dotváření vjemu na podkladě zkušenosti, uplatnění principu doplňování chybějících částí celku na úplný celek
celistvost vnímání - tendence vnímat jednotlivosti jako celek
konstantnost vnímání

Typy vnímání
a)      objektivní typ - vnímání vnějších, pozorovatelných stránek předmětů a jevů a na jejich popis. Vjemy se vyznačují stálostí a jsou jen velmi málo ovlivnitelné.
b)      subjektivní typ - do vnímání vnáší svá přání a přetváří pozorovaná data podle svých osobních potřeb. Často je nekritický, příliš se soustředí na city, které vnímaná fakta vyvolávají a které zkreslují vnímanou skutečnost.

Druhy vnímání
podle převládajícího receptoru - zrakové, sluchové, čichové, apod.
více zapojených receptorů - vnímání tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu

vnímání času - zakládá se na sledování vzniku, trvání a ukončení nějakého jevu; souvisí s naším dechem a jinými rytmickými ději v našem těle.

Pozorování - je zvláštním druhem vnímání, je plánované a cílevědomé.

Sociální vnímání (percepce) - je velmi důležitým druhem vnímání druhých lidí a sociálních situací.




Smyslové klamy
Jen tehdy - pokud náš vjem neodpovídá vnímané skutečnosti, je nepřesný, zkreslený - způsobený některými tendencemi v procesu vnímání, nebo nedokonalostí našich analyzátorů.
Mezi smyslové vjemy ale nepatří - např. hůl ponořená do vody (styk dvou různých skupenství), fata morgana apod.

Typy smyslových klamů
slepá skvrna, chuťová iluze, hmatová iluze

Optickogeometrické klamy
Ze smyslových klamů jsou nejznámější.
-          iluze kontrastu
-          přeceňování svislých čar
-          přenesení vlastností obrazce na jeho části (Sanderův rovnoběžník)
-          zdánlivá změna směru čar vlivem jiných čar


5. Představivost a fantazie


Charakteristika představivosti
Psychický poznávací proces (obrazy předmětů a jevů v našem vědomí, které jsme předtím nevnímali a schopnost je vyvolat i když právě nepůsobí na naše receptory).
Představa - je názorný obraz předmětů a jevů v našem vědomí, které v daném okamžiku nevnímáme a které jsme:
a)      kdysi vnímali (pamětní vzpomínkové představy)
b)      nikdy nevnímali (fantazijní představy)

eidetické představy - jsou velmi živé, takřka se shodují s vjemem
perservační (vtíravé) představy - představy které mají tendenci se ustavičně vracet a setrvávat ve vědomí

Asociační zákony (sdružování představ)
jsou určité pravidelnosti při vybavování představ. dělím je na primární a sekundární.

1) primární asociační zákony
a)      zákon dotyku v prostoru a čase - (též jako zákon současnosti a následnosti)
b)      zákon podobnosti a kontrastu -

2) sekundární asociační zákony
a)      zákon živosti (citové významnosti) - hlubší (živější) zážitky máme tendenci si vybavovat častěji než jiné
b)      zákon novosti - tendence vybavovat si novější zážitky častěji než jiné
c)      zákon častosti - častěji vnímané předměty se našemu vědomí vybavují častěji než jiné

Typy představivosti
tři základní typy:
zrakový (vizuální) - fotografická paměť, snadné zapamatování oblečení, obličejů, obrázků aj.
sluchový
(auditivní, akustický)
kinestetický (balticko-motorický) - dobře si představuje pocity z doteku, zážitky z pohybu

Druhy představ
možno třídit podle různých kritérií

1)      Podle převládajícího druhu receptoru
2)      Podle stupně abstraktnosti
a)      jedinečné - určitého konkrétního předmětu
b)      obecné - obecná představa učitele, psa apod.
3)      Podle vzniku - převažujícího mechanizmu který se uplatňuje při jejich vzniku
a)      pamětní (vzpomínkové)
b)      fantazijní

Druhy fantazie
rekonstrukční - vybavování představ předmětů na základě jejich popisu
tvořivá - nové originální názorné obrazy, které dosud neexistovali
bdělé snění - utváření představ, které se vztahují k vlastní vytoužené budoucnosti
sny ve spánku - pouze dle některých psychologů

7. Myšlení a řeč
Myšlení - je
zprostředkovaný a zobecňující způsob poznávání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných vztahů a souvislostí.

Formy myšlení
Výsledkem poznání skutečnosti prostřednictvím myšlení jsou :
a)      pojem - odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka
b)      soud - je vyjádřením vztahu mezi dvěma pojmy
c)      úsudek - vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy
Myšlenkové operace
podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme
myšlenkovými operacemi.
a)      analýza - myšlenkové rozdělení celku na části, myšlenkové odlišení jednotlivých stránek předmětů a jevů
b)      syntéza - myšlenkové spojování jednotlivých částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti
c)      srovnávání - zjišťování podrobnosti a rozdílnosti různých předmětů a jevů.
d)     abstrakce - vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů
e)      zobecňování (generalizace) - myšlenkové zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností j. předmětů a jevů určité skupiny.
f)       indukce - myšlenkové vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů
g)      dedukce - aplikace obecného poznatku, pravidla na konkrétní případ, problém.
h)      analogie - myšlenkové vyvozování nového poznatku o nějakém předmětu nebo jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty.

Druhy myšlení
podle stupně praktičnosti, konkrétnosti a teoretičnosti
1)      praktické myšlení - operuje s vjemy bezprostředně působících předmětů a jevů
2)      názorné (konkrétní) myšlení - využívá názorných představ
3)      abstraktní (teoretické) myšlení - operuje s pojmy, symboly a jejich významy.
podle charakteru zadaného problému a podle způsobu řešení problému.
4)      konvergentní (sbíhavé) myšlení - uplatňuje se při problémech, které mají pouze jeden způsob řešení.
5)      divergentní (rozbíhavé) myšlení - uplatňuje se při tvořivých problémech, které mohou mít několik řešení.

Individuální vlastnosti myšlení
přesnost, pružnost, hloubka, šířka, rychlost, samostatnost, kritičnost, tvořivost

Fáze řešení problémů
Problém - je situace, úloha, činnost, kterou má člověk vyřešit či vykonat, přičemž mu nejsou známy cesty řešení. daný problém řeší myšlením, přičemž uplatňuje myšlenkové operace a již osvojené vědomosti a dovednosti.

Fáze řešení problémů
1)      seznámení s problémem
2)      rozbor problému - končí stanovením hypotézy
3)      vlastní řešení - ověřování platností hypotéz
a)      vhledem - okamžik náhlé situace, která vede k rychlému proniknutí do problému a nalezení jeho správného řešení
b)      pokusem a omylem - vylučujeme omyly
c)      postupnou plánovitou myšlenkovou činností - využívání analýz a syntéz
4)      nalezení řešení
5)      kontrola, příp. zdokonalení (evaluace)řešení

hypotéza - je ověřitelné, jednoznačně formulované a smysluplné tvrzení vyjadřující vztah mezi dvěma proměnnými

inhibitory - faktory které tlumí, brzdí a komplikují proces řešení problému



Činitelé ovlivňující průběh řešení problémů
  • vnější činitelé - úroveň zadání problému, množství informací, vnější podmínky při řešení
  • vnitřní činitelé - dosavadní zkušenosti řešitele, schopnosti řešitele, přiměřená motivace, úroveň volních vlastností člověka

Charakteristika řeči
Řeč - je nástrojem myšlení a zároveň prostředkem dorozumívání. Psycholingvistika se zabývá zkoumáním řeči.
-          nástrojem řeči je jazyk, jako systém slov a znaků

významy slova
a)      denotativní význam - obsah který se vztahuje na samotný předmět, jev či odraz jeho nejobecnějších znaků
b)      konotativní význam - to co dané slovo skutečně vyvolává u příjemce, emoce

Druhy řečí
rozeznáváme tyto základní druhy:
  • vnitřní řeč - s její pomocí formulujeme své myšlenky, které obvykle navenek nevyjadřujeme slovem
  • vnější řeč - vyjadřujeme navenek k druhým lidem naše postoje apod.

mluvená řeč - V - kontakt s posluchači, N - málo času na výběr vhodných slov
psaná řeč - V - dostatek času, N - psychologicky náročnější než mluvená

první a druhá signální soustava

Osobnost v náročných životních situacích

25. listopadu 2010 v 23:19 Psychologie
Osobnost v náročných životních situacích (NŽS)

NŽS - jsou tím myšleny takové podmínky v životě člověka, které n něj kladou zvýšené nároky jak po stránce tělesné, tak i psychické

nejčastěji uváděné třídění NŽS jsou: frustrace, deprivace, stres a konflikt

Frustrace
(z lat. slova lustra = marně, zbytečně) je psychický stav vyvolaný překážkou, která stojí na cestě k cíli nebo brání (ohrožuje či oddaluje) uspokojení určité potřeby.
existují dva základní typy překážek:
·         vnější
- může být fyzikální (ujíždějící tramvaj, zamčené dveře od WC) nebo sociální způsobená jednáním jiných (zákazy rodičů, fronta lidí)
·         vnitřní - představují vlastnosti osobnosti (strach, stydlivost, plachost pocity viny, výčitky svědomí, lenost)


Druhy frustrace - Čáp, Dytrych
a)      deprivace - představuje stav dlouhodobého nedostatku něčeho, co je nezbytné pro uspokojování základních potřeb
b)      oddálení - znamená vynucené odložení uspokojení životně důležité potřeby
c)      zmaření - nastává, jestliže pod vlivem velikosti překážky nebo malé síly jedince dochází k neúspěchu při úsilí o dosažení cíle
d)     konflikt uvnitř jedince - je definován jako, střetnutí dvou nebo více protichůdných sil stojících na cestě k cíli.

podle stupně závažnosti frustrace:
  • malé - drobné, téměř každodenní: např. pocit hladu, žízně, omezování chodce na křižovatce, sexuální abstinence (někdy mohou vyústit až ve stres)
  • velké - významné, životní frustrace: např. neuspokojení důležitých sociálních potřeb, nepochopení, nedostatek citové odezvy, lásky, omezování svobody
  • existenciální - ztráta smyslu života, rezignace, pocit marnosti, zbytečnosti (poprvé popsal V. E. Frankl u vězňů v koncentračním táboře, ale tento pocit mohou mít i lidé žijící v blahobytu)

Frustrační tolerance
je stupeň odolnosti vůči frustraci tj. doba po kterou jedinec zvládá frustrační situace, neprojevuje se typické frustrační chování (nerozčiluje se, nehroutí se)

Reakce na frustraci
Jedná se o reakce, kterými obvykle člověk řeší frustrační situace - obranné frustrační mechanismy. Rozlišujeme pět základních reakcí na frustraci.

1)      útok - osoby na překážku s cílem tuto překážku narušit, rozbít a tím dosáhnou žádaného cíle. Známá J. Dollardova teorie tvrdí, že každá agrese je vždy důsledkem frustrace.
a)      projekce - uvědomované přenášení vlastních motivů, přání a pocitů na jiné osoby (např. přesouvání vlastní viny na druhého)
b)      introjekce - je protikladem projekce tj. přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází (chová se jako by již cíle dosáhl)
c)      šikana - při které obvykle frustrovaný jedinec přesouvá vybití své agrese z jedné osoby (na kterou si netroufá) na jinou (tzv. obětní beránek)
d)     egocentrismus - je krajní forma individualismu, egoismu, sobectví, kdy se jedinec maximálně snaží upoutávat pozornost pouze k vlastní osobě (část jde skrytě o potřeby zvýšit svou sebeúctu)
2)      únik, ústup - kdy se člověk zbaví překážky, ale zároveň i cíle, je většinou hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. zbabělý únik z místa nehody)
a)      regrese - je únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu, méně zralému infantilnímu (dětskému) způsobu chování, který jedinec překonal (šaškování, předvádění se u dětí, pláč u dospělých)
b)      transgrese - je opačný jev a znamená "útěk dopředu", tj. projev vývojově staršího, vyššího chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka projevuje mateřskou péči, předčasný strach ze smrti u mladého člověka)
c)      sublimace - uvolnění psychického napětí únikem k vyšším či nižším principům k myšlení (např. denní snění, které je časté u pubescentů či únik do četby) a chování. příkladem může být uchýlení se k náboženským sektám, alkoholu, drogám nebo naopak k přenesení energie na sociálně uznávané činnosti např. charitativní či umělecké.
d)     racionalizace - je rozumové zdůvodňování a ospravedlňování neúspěchu dodatečně vymýšlenými důvody. příkladem je i tzv. bagatelizace
e)      potlačování, vytěsnění - je vědomá snaha zapomenou na cíl, vytlačit ji z vědomí na jeho okraj.
f)       somatizace - označuje odvedení, přenesení, přeměnu psychického napětí do oblasti tělesné. Únik do nemoci, konverzní neuróza - starší označení pro nevolnost před zkouškou.
g)      izolace - omezení nebo vyloučení sociálního kontaktu, stažení do samoty, odloučení, osamocení.
h)      identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která už svého cíle dosáhla (což může být, románová postava, herec, sportovec aj.)
3)      obejití překážky - třeba i delší cestou s vynaložením velkého úsilí. Nelze nic namítat pokud je obětováno pouze větší množství energie, ale nelze souhlasit s obcházením překážky, které je morálně nepřijatelné (úplatek, protekce, vydírání apod.)
4)      volba náhradního cíle (kompenzace) - patří mezi "nejracionálnější" obranné frustrační mechanismy. příkladem může být vybití energie tzv. kanalizace, což je vybití energie do společensky neškodného chování (štípání dříví, sport apod.)
5)      fixace - znamená ustrnutí, uplívání na určitém způsobu chování, které by již vyžadovalo od jedince jiné, vhodnější, zralejší reakce. Jedná se o situaci, kdy se jedinec zastaví před překážkou a "otočí se k překážce zády" přestane ji vnímat (úmyslně či netečně).

Model frustrace - viz. učebnice str. 161

Deprivace
(z lat. deprivere = míti nedostatek, strádat) je psychický stav, který vzniká. když není dlouhodobě uspokojována základní potřeba (nebo není dosaženo vytýčených cílů).

Druhy deprivace
Podle toho, jaká potřeba není saturována, rozlišujeme nejčastěji tyto druhy deprivace:
1)      biologická, biofyzická - nastává při nedostatku výživy, pití, jídla, sexu, vody, tepla, ale i kyslíku, spánku.
2)      sociální - nastává při nedostatku sociálních kontaktů nebo když dlouhodobě existují vážné problémy v mezilidských vztazích
3)      psychická - je charakteristická neuspokojením psychických potřeb
a)      citová - je patrně nejčastější a vzniká při nedostatku citové odezvy
b)      senzorická, smyslová - se objevuje při nedostatku smyslových podnětů
c)      kognitivní - je podmíněna nedostatkem informací, nových poznatků
d)     konativní - nastává při nedostatku činnosti (např. při dlouhodobém pobytu v nemocnici)
e)      motorická - nemožnost pohybu
f)       existenční - vzniká při nenaplněné potřebě existenční jistoty (např. ve válce se dostaví pocit otupění)

Stres
(z lat. strigo, stringere - utahovati, stahovati jakoby smyčkou kolem krku odsouzence) je stav organismu, který je odezvou na nadměrnou tělesnou či psychicko zátěž.

Taktéž lze uvést, že stres je odpovědí organismu na frustraci.

Stadia stresu
H. Selye jako první zaznamenal stejné reakce, které probíhají při různých NŽS u všech lidí a pojmenoval je jako obecný adaptační syndrom GAS. Obvykle rozlišujeme tyto tři fáze průběhu tohoto syndromu přizpůsobení:

1)      poplachová reakce - během několika vteřin se změní životní funkce člověka, začnou se uplatňovat vývojově staré mechanismy, umožňující přežití při nebezpečí. Zvyšuje se koncentrace tzv. stresových hormonů (adrenalinu a noradrenalinu). Cílem této reakce je zmobilizovat síly v organismu k obraně. Tato reakce je velmi nehospodárná co se týče využívání energie.
2)      fáze adaptace, přizpůsobení - mizí příznaky prvního stádia poplachu, dochází již k lepšímu využití uvolňované energie.
3)      stadium vyčerpání - nastává pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu a adaptace. Dochází k vyčerpání adaptačních schopností organismu a k jeho zhroucení, což může mít podobupsychosomatického onemocnění, psychické poruchy, ale také syndromu vyhoření, deprese.

Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme dva druhy stresu.
  • eustres - je počáteční příznivá část stresu, při které dochází k mobilizaci sil a člověk tak dosahuje vrcholných výkonů (sportovci při závodech - rozdíl ve výkonu oproti tréninkům).
  • distres - je škodlivá část stresu, kdy jedinec již podává slabší výkony a kdy dokonce vzniká nebezpečí poškození organismu

Stresory
jsou příčiny, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou reakci.
1)      vnější - jsou podněty z okolního prostředí, které mohou být:
a)      fyzikální - dlouhotrvající hluk, chlad, příliš velké teplo
b)      sociální - závažné životní události (např. úmrtí blízkých, rozvody, svatby, výkon trestu, výhry v loterii), sociálním stresorem jsou také všechny sociální deprivace
2)      vnitřní - ležící uvnitř jedince:
a)      tělesné - situace fyzické frustrace, tj. neuspokojení základní lidské potřeby, ale také pocity bolesti, únavy, nastupující nemoci
b)      psychické - všechny negativní emoce (strach, úzkost, napětí, silná nervozita), příliš velký pocit zodpovědnosti, neadekvátní očekávání od sebe i od druhých a z nich plynoucí psychické přetížení, neschopnost relaxace apod.

  • nejčastějšími zdroji stresu jsou frustrace a přetížení
  • odolnost vůči stresorům je velmi individuální
  • zdravého jedince drobné stresory neničí, ale naopak zvyšují jeho odolnost a mnohdy mobilizují k vyšším výkonům

Prevence stresu - viz učebnice str. 165

Managment stresu
a)      tělesné uvolnění - projevy stresu nelze ovládat vůlí, dále učeb. str. 165
b)      psychické uvolnění - relaxace, dále učeb. str. 165

Konflikt
(z lat. conflicto = střetnout se, utkat se v boji) je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou nebo více protichůdných sil.

Cílem by mělo býtnaučit se pozitivně využívat konfliktů k vylepšení skupinových vztahů a ke svému osobnímu rozvoji.

Konflikt není negativním jevem, negativně v něm působí záporné emoce. Obvykle konflikty obsahují konstruktivní prvky.

Druhy konfliktů
z hlediska počtu zapojených osob:
a)      intrapersonální - (vnitřní, vznikající uvnitř jedince), stav vnitřního rozporu jedince, který vzniká současným působením dvou nebo více motivů, nichž si má vybrat jeden, ale žádný nemá výraznou převahu,
b)      interpersonální - (vnější, mezilidský), je střetnutí mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami různých zájmů, potřeb, názorů, apod.

Příčiny konfliktů
1)      vnitřní příčiny - leží uvnitř osobnosti jedince,možno je dále rozlišit:
a)      konfliktotvorné osobnosti - nevhodný temperament (cholerici) a nemorální charakterové vlastnosti, nedostatky v seberegulačních vlastnostech, poruchy ve způsobu myšlení, řeči
a.      pesimisté, chroničtí nespokojenci, optimisté
b)      nepříznivý aktuální psychický a tělesný stav - neuspokojené potřeby, únava, stres, negativní emoce, nepříjemné bolesti apod.

2)      vnější příčiny - souvisí s konfliktní situací, rozlišujeme:
a)      chybné zhodnocení situace
b)      přirozená rozdílnost lidí
c)      nepříjemná realita

Itrapersonální konflikty
Podle toho, jakou hodnotu mají pro jedince vzájemně se vylučující motivy, rozlišujeme následující typy vnitřních konfliktů:
  • přitahování - přitahování ( + +) - konflikt dvou kladných sil, kdy se člověk musí rozhodnout pouze pro jeden cíl ze dvou možností, přičemž obě jsou stejně přitažlivé (dovolená u moře nebo na horách)
  • vyhýbání - vyhýbání (- - ) - konflikt dvou záporných sil, je rozhodování mezi dvěma stejně nežádoucími nepříjemnostmi (např. v některých zemích si může odsouzený vybrat mezi několika denním vězením a peněžitým trestem)
  • přitahování - vyhýbání ( ± ) - jedna situace obsahuje zároveň záporné i kladné motivy, přičemž nelze jeden nebo druhý motiv jednoduše eliminovat

Interpersonální konflikty - řešení
  • emocionální - jsou nejčastější (až 75%), obvyklá reakce je agresivní
  • neurotické - (10%), emoce jsou potlačovány do podvědomí, což může mít za následek nejrůznější psychosomatické nemoci
  • neřešené konflikty - (10%), časem z nich vznikají také psychosomatická onemocnění, neboť je silně registruje naše podvědomí
  • racionální - (5%) vyřešené pomocí tzv. principiálního vyjednávání, konstruktivního řešení

Fáze konstruktivního řešení konfliktu
1)      úvodní - oznámení že s partnerem potřebujeme něco probrat, příznivé může být určení si termínu (neřešit konflikt ihned)
2)      ve fázi hlavní, střední - je možno kritizovat, říkat otevřeně co si myslíme, co se nám nelíbí, přičemž je dovoleno přiměřeně projevit své upřímné emoce (pro odreagování napětí). Totéž nutno umožnit i partnerovi.
v této fázi se doporučuje provést:
-          analýza pocitů - všech zainteresovaných v konfliktu
-          analýza motivů - potřeb skutečných zájmů lidí v konfliktu
-          specifikace přání - jejich upřesnění, neboť obvykle jde v konfliktu o nějakou změnu (tj. co, co jak, kdy, dělat či nedělat, jak se chovat …)
Je nutno dodržovat zásady otevřené asertivní komunikace.
3)      závěrečná, konečná fáze - by měla vyústit ve vypracování společného návrhu řešení, obvykle v oboustranně přijatelný kompromis. Pokud neexistuje tzv. optimální řešení, které je pro obě strany ještě výhodnější než kompromis.

Styly řešení konfliktů
Způsob chování lidí v konfliktu ovlivňuje základní či převažující orientace účastníků: na sebe, na svůj zisk nebo na druhé, na vztahy (dovolit zisk druhému).


Psychologie osobnosti 2

25. listopadu 2010 v 22:59 Psychologie

Psychologie osobnosti


13. Dynamické vlastnosti, temperament

Temperament - je souhrn vlastností organismu určujících dynamiku a intenzitu prožívání a chování osobnosti.

V psychologické literatuře jsou obvykle rozlišovány typologie osobnosti:
·         biopsychické - temperament se třídí dle znaků tělesných i psychických (klasická Hippokratova - Galenova, Pavlov, Kretschmer, Sheldon)
·         psychologické - třídění pouze podle, duševních vlastností (Jung, Eysenck)

Klasická typologie (Hippokratova - Galánova)
Vycházeli s mísení tělesných šťáv, na základě přesného pozorování dospěli ke správným charakteristikám, jež platí do dnes.

a)      sangvinik (krev) - P společenský, přátelský, vyrovnaný, aktivní, optimistický, výřečný, podnikavý, N nevytrvalý, povrchní
b)      cholerik (žluč) - P energetický, nebojácný, tvořivý, samostatný, výkonný, iniciativní, N příliš impulsivní, výbušný, náladový
c)      flegmatik (sliz, hlen) - P trpělivý, rozvážný, klidný, vyrovnaný, zodpovědný, N příliš pomalý, nerozhodný, pasivní
d)     melancholik (černá žluč) - P velmi citlivý, chápající, ohleduplný, obětavý, svědomitý, pečlivý, N příliš pesimistický, uzavřený, urážlivý, nedůvěřivý, shovívavý, mírný

V praxi neexistují vyhraněné typy, ale typy smíšené.

Typologie podle I. P. Pavlova
Vychází z vlastností nervových procesů vzruchu a útlumu. Rozlišuje jejich:
sílu, vyrovnanost, pohyblivost

čtyři temperamentní typy
a)      slabý - nezvládá silné podněty (vedou k útlumu), neumí se přizpůsobit, převládá bázlivost, je zranitelný, citlivý, plachý (melancholik)
b)      silný, nevyrovnaný - vyznačuje se velkou silou obou procesů, ale převládá vzruch nad útlumem, je impulsivní, výbojný (cholerik)
c)      silný, vyrovnaný a nepohyblivý - malá pohyblivost nervových dějů, při velké síle, potřebuje silnější podněty, aby vůbec započal s aktivitou (flegmatik)
d)     silný vyrovnaný a pohyblivý - vyznačuje se dostatečnou silou a vyrovnaností nervových procesů, dobře se vyrovnává s náhlými životními situacemi (sangvinik)


Jungova typologie
C. G. Jung - švýcarský psychiatr. Zakladatel tzv. analytické psychologie.
a)      extrovert - je družný, společenský, má hodně přátel, cítí potřebu být obklopen lidmi se kterými, si může povídat, nerad sám čte a studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, je spíše impulsivní.
b)      introvert - je naopak klidný, introspektivní, spíše nesmělý, zdrženlivý a uzavřený vůči lidem, kteří nejsou jeho intimními přáteli. Nemá rád vzrušení, bere vážně každodenní povinnosti a oceňuje spořádaný způsob života. Přísně kontroluje své city, málokdy se rozzlobí. Je spolehlivý, trochu pesimistický.

Eysenckova typologie
H. J. Eysenck, německý psycholog se pokoušel experimentálně dokázat platnost Jungovy typologie temperamentu o škálu tzv. neurotismu, která označuje krajní póly pojmy.
a)      labilita - náladovost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, nadměrná vzrušivost i na podněty menší intenzity, společenská plachost, neklid.
b)      stabilita - kterou už lze snadno charakterizovat pomocí opačných vlastností lability

graf viz. učebnice str. 136

Kretschmerova konstituční typologie
Typologie stanovená na základě odlišností lidí podle tělesné stavby rozlišuje E. Kretchmer typy:
1)      asymetrický typ -vytáhlý, štíhlý, úzký hrudník, ramena i boky, dlouhé končetiny a slabší svalstvo tzv. schizotymní typ - podobný introvertu, častěji se u něj vyskytuje schizofrenie
2)      pyknický - menší postava, zavalité tělo, sklony k obezitě, měkké svalstvo, kulatá menší hlava tzv. cyklotymní povaha (extrovert), častý je výskyt cyklofrenie (maniodepresivní psychózou)
3)      atletický typ - dobře vyvinuté svaly, souměrná postava se širokými rameny a hrudníkem, relativně štíhlé nohy, hrubý kostnatý obličej, tzv. viskózní typ psychomotoricky spíše klidný, rozvážný, solidní, ale pomalý, malá citlivost a vzrušivost

Scheldonova typologie
Americký psycholog, který ostře kritizoval Kretchmerovu typologii, ale na základě studia mnoha set lidí došel k následující typologii, která koresponduje s Kretchmerovu typologií:
a)      typ ektomorfní - (tělo utvářené "křehce" nervovou soustavou, mozkem), cerebrotonní povaha se vyznačuje přecitlivělostí se sklonem k introverzi, samotářství, emočně zdrženlivý
b)      typ endomorní - (tělo utvářeno vnitřně, tukem), viscerotonní povaha - člověk je snášenlivý, klidný, společenský, rozvážný, uvolněný preferující tělesné pohodlí a požitkářství
c)      typ mezomorfní - (tělo je utvářeno vnějšně, svaly), somatotonní povaha - člověk je smělý, přímý, aktivní, s energií a touhou po moci, po sebeuplatnění, se sklonem k dobrodružství a agresivitě


14. Výkonové vlastnosti
Schopnostijsou základní, všeobecné a relativně trvalé vlastnosti osobnosti člověka, projevující se v kvantitativních a kvalitativních charakteristikách výkonu.

Nejsou vrozené ale vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených vloh (dispozic).

Vlohy(dispozice) jsou anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, jeho organismu a činnosti centrální nervovém soustavy. rozlišujeme následující stupně vloh:
  • nadání - umožňuje nadprůměrné výkony (hudební, umělecké)
  • talent - je vysoce rozvinuté nadání, je předpokladem vynikajících výkonů
  • genialita - mimořádně rozvinutý talent, vytváří vrcholná díla s historickým významem, ovlivňují vědecký pokrok, trvale obohacují lidstvo

Druhy schopností
Mezi nejznámější rozlišení patří druhy schopností podle Cattela a Guilfroda:
R. B. Cattell - rozlišuje schopnosti perceptivní
(spojené s vnímáním, senzitivitou) a efektorické (spojené s výkonem)

J. P. Guilfordna základě faktorové analýzy dospěl k těmto třem druhům schopností:
  • perceptivní - rozlišovací schopnosti barev, zvuků, vůní, chutí, rozvinutost smyslu pro rovnováhu
  • psychomotorické - faktory síly, zrychlení, motorické rychlosti, koordinace pohybů, statické a dynamické přesnosti, obratnosti
  • intelektové - faktor konvergentního a divergentního myšlení, řeči, paměti, hodnocení

Nejobecnější dělení schopností je jejich rozdělení na specifické schopnosti (herecké, jazykové, matematické) a obecné schopnosti (moudrost, soudnost - tzv. všeobecná inteligence)

Pojem inteligence
Inteligenceje schopnost učit se zkušenosti, přizpůsobit se řešit nové problémy, používat symboly, myslet, usuzovat, hodnotit a orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí.

Nebo též je inteligence definována jako obecná rozumová schopnost.

Druhy inteligence
Ch. E. Spearman
začátkem minulého století zavedl tzv. dvoufaktorovou teorii inteligence:
  • G-faktor (generální) inteligence - užíváme při všech činnostech
  • S-faktor (speciální) inteligence - zahrnuje zvláštní schopnosti pro řešení speciálních problémů

R. B. Cattell- nejvíce akceptovaná
  • fluidní (biologická, vrozená) je nezávislá na učení, vzdělání, kultuře, zkušenosti člověka, je "kulturně spravedlivá", je určena nadáním jedince v oblasti nervových procesů zpracovávat vnímané vztahy, s přibývajícím věkem se nemění
  • krystalická (kulturní, získaná) je založena na kognitivních procesech získaných učením, na vědomostech a schopnosti využívat je, mění se s úrovní vzdělání

J. P. Guilford -morfologický prostorový model inteligence
a)      obsah myšlení - figurální, symbolický, sémantický, behaviorální
b)      operace myšlení - poznávací, paměti, divergentní produkce, konvergentní produkce, ohodnocení
c)      produkty myšlení - jednotky, třídy, relace (vztahy), systémy, transformace, implikace

I Amthauer - vyvinul v roce 1953 Test struktury inteligence, který obsahuje 9 subtestů velmi oblíbený v ČR
1)      IN - informace (logický úsudek …)
2)      EL - eliminace slova (jazykový cit …)
3)      AN - analogie (kombinační schopnosti flexibilita …)
4)      GE - generalizace, zobecňování (tvoření nadřazených pojmů)
5)      AR - aritmetika (praktické početní myšlení)
6)      NU - numerické řady (teoretické početní myšlení)
7)      PL - plošná představivost (bohatství představ)
8)      SP - prostorová představivost
9)      ME - mechanická paměť (schopnost uchovat v krátkodobé paměti naučená slova, úroveň koncentrace …)
Je možno srovnávat výsledky ve faktorově blízkých skupinách subtestů (bloků), které jsou tyto:
  • verbální subtesty (IN, EL, AN, GE, ME) - vyžadují schopnost operovat se slovy jako symboly, ukazuje úroveň verbální inteligence, úspěch v tomto bloku svědčí o zaměření na společenské vědy
  • matematické subtesty (AR, NU) - projevuje se v nich schopnost operovat s čísly, kvantitativními symboly, popisuje matematicko-přírodovědné či teoreticky technické nadání
  • názorové subtesty (PL, SP) - zkouší úroveň myšlení vázaného na názor a vypovídají o technickém a přírodovědeckém nadání

Jako určitou vzpouru proti přeceňování jazykového a logicko-matematického pojetí inteligence uvádí H. Gardner následujících sedm druhů inteligence:
1)      jazyková
2)      logicko-matematická
3)     
prostorová
4)      pohybová
5)      hudební
6)      sociální
7)      osobnostního rozvoje

Měření inteligence
mentální věk, fyzický věk, IQ - inteligenční kvocient

W. Stern
IQ=MV/FV x 100

Pásma inteligence podle Bineta
  • nad 140 = genialita (0,2%): absolutní předpoklady pro tvůrčí činnost, určují směr poznání ostatních
  • 130 a více = výjimečná inteligence (superiorní) (2,8%): mimořádné předpoklady pro tvořivou práci, vynikající manažeři
  • 120 - 129 = vysoce nadprůměrná inteligence (12%): snadno vystudují VŠ, může dosáhnout vynikajících výsledků při tvůrčí či manažerské činnosti
  • 110 - 119 = nadprůměrná inteligence (12%): vystuduje VŠ, při vysoké pracovitosti může získat mimořádné pracovní postavení
  • 90 - 109 = průměrná inteligence (50%):
a)      lepší průměr (100 - 110) - vystuduje VŠ jen s obtížemi, důsledností a pracovitostí může získat společenské zařazení předchozí kategorie
b)      slabší průměr (90-100) - dokáže složit maturitní zkoušku, v práci se uplatní ve středním postavení
  • 80 - 89 = podprůměrná inteligence (10%): dokáže absolvovat ZŠ a dobře se uplatnit v manuální profesi
  • 70 - 79 = výrazně podprůměrná inteligence (10%): s problémy zvládne ZŠ, úspěšný ve zvláštní škole
interval mezi 70 - 80 je považován za hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací
  • 50 - 69 = lehká mentální retardace - dříve debilita (6,8%): je-li dobře veden, absolvuje zvláštní školu
  • 35 - 49 = střední mentální retardace - dříve imbecilita (2,0%): osvojí si základní sebeobslužné návyky
  • 20 - 34 = těžká mentální retardace - dříve idiocie
  • 0 - 19 = hluboká mentální retardace - dříve hluboká idiocie (celkem idiotie 0,2%)

Psychologie osobnosti 1

25. listopadu 2010 v 22:58 Psychologie

Psychologie osobnosti


Osobnost - je organická jednotka všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince, utvářená a projevující se v jeho chování (činnosti a společenských vztazích).

Z psychologického hlediska je každý člověk osobností.

Struktura osobnosti
1)      Motivace (aktivačně motivační vlastnosti) - to co člověka žene k určité činnosti
2)      Charakter postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - soustava vlastností mající morální význam
3)      Seberegulační vlastnosti - umožňují, aby člověk na základě poznání sebe sama efektivně řídil a kontroloval své prožívání a chování
4)      Temperament (dynamické vlastnosti) - charakterizují formální průběh prožívání (extrovert, cholerik atd.)
5)      Schopnosti (výkonové vlastnosti) - určují jak úspěšně může osobnost vykonávat určitou činnost
6)      Individuální vlastnosti psychických procesů a stavů

Typologie osobnosti
Rozpracována již Hippokratem ve 4. století př.n.l. Nutno počítat s tím, že žádného člověka nelze přiřadit zcela k jednomu typu.

Sprangerova typologie
ST vychází z determinace sociálními a kulturními vlivy a z hodnotové hierarchie člověka. Spranger rozeznává následující typy osobnosti:
a)      Ekonomický typ - nejdůležitější je pro něj zisk. Snaží se efektivně využívat čas, v jeho jednání je patrná účelovost.
b)      Mocenský typ - nejvyšší hodnotu spatřuje v možnosti ovládat druhé lidi (vedoucí pozice).
c)      Sociální typ - smyslem jeho života je pomáhat druhým lidem (zdravotní sestry, učitelky, soc. pracovníci).
d)     Estetický typ - preferuje kulturní hodnoty.
e)      Teoretický typ - největší cenu má pro něj vědění, poznání. jedinec tohoto typu je při hodnocení reality věcný, kreativní a systematický, při posuzování sociálního okolí akcentuje výkonovou složku.
f)       Náboženský typ - největší hodnotou je určitá idea či víra. Výrazně převažuje emocionální složka nad racionální.

Osobnost jako bisociální produkt
viz učebnice str. 105-106

Sociálně psychologické vlastnosti osobnosti
Projevují se ve styku s ostatními lidmi.

1)      Sociální inteligence - paměť lidí pro jména, tváře, schopnost empatie, umění jednat s druhými lidmi
2)      Extraverze - introverze - jedna ze dvou Eysenckových dimenzí osobnosti patří do vlastností temperamentu
a)      extravert - je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíš k vnějšímu světu. Společensky družný, aktivní, v jednání s lidmi otevřený, pohotově navazující kontakty s lidmi. sociabilita - potřeba být co nejvíce ve společnosti
b)      introvert - je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíše do svého nitra. Je uzavřený až samotářský, ve styku s lidmi zamlklý, pasivní obtížně navazující mezilidské kontakty.
3)      Dominance - obecná tendence ovládat druhé lidi. Opakem je submisivita - tendence podřizovat se svému okolí
4)      Konformita - generalizovaná tendence přizpůsobit své názory a jednání názorům a jednáním ostatních. Opakem je nonkonformita prosazují svůj názor, dokáží vidět co jiným uniká.

Zaměřenost osobnosti
Rozeznáváme tři typy zaměřenosti osobnosti se všemi typy zaměřenosti souvisí citlivost:
1)      Zaměřenost na sebe - ukazuje do jaké míry daná osoba očekává přímou odměnu a uspokojení pro sebe bez ohledu na práci kterou vykonává a bez ohledu na spolupracovníky.
2)      Zaměřenost na interakci - odráží intenzitu s níž se daná osoba snaží udržet harmonické vztahy ve skupině.
3)      Zaměřenost na úkol - ukazuje sílu, s níž se osoba věnuje plnění svých úkolů a řešení problémů.


11. Aktivačně motivační vlastnosti

Charakteristika motivace
Pojem motivace pochází z lat. slova movere = hýbati se.

Motivace -
souhrn faktorů, které podněcují, zaměřují a regulují chování člověka.

Kromě pojmu motivace se používá i pojem motiv, jako pohnutka, příčina činnosti, jednání člověka. Dělí se:
  • vnější a vnitřní
  • vědomé a nevědomé (nejsme si vědomi jejich vlivu na naše chování)
  • pravé a vznešené (navenek prezentované)
Motiv a motivace tvoří funkční jednotu.
Třídění motivů
a)      vnější činitelé - incentivy - odměny, tresty, příkazy, prosby, přání a očekávání, nabídky, pobídky, vzory
b)      vnitřní činitelé - introtivy - potřeby a pudy, zájmy, emoce, návyky, zvyky, postoje a hodnoty, životní plány (krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé), cíle, ideály, pocit povinnosti (morální motivace)

Zákonitosti motivace - učebnice strana 112

Principy motivace lidského chování
1)      Princip vzájemné výměny odměn a trestů - platí ve všech mezilidských vztazích, v partnerství mezi výdejem a příjmem (citové projevy)
2)      Princip pásma optimální motivace - viz graf učebnice 112-113
.
Třídění potřeb
Potřeba - je stav nedostatku nebo nadbytku, který člověk pociťuje jako nepříjemný a má proto snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit (nasytit, saturovat).

1)      Nižší (někdy též biofyzologické, elementární, primární) - např. spánek, odpočinek, potravy, kyslík apod.
2)      Vyšší (psychické, sekundární)
a)      Poznávací potřeby
-          potřebareceptivní - receptivního poznávání, spíše pasivní získání vědomostí, informací a novinek
-          potřebaheuristická - objevitelská
b)      Sociální potřeby - jedná se o ty potřeby, které se uskutečňují ve společenských vztazích, obvykle v interakci mezi lidmi
-          potřebasociálního kontaktu, uznání, akceptace, afiliace, jistoty, bezpečí, obliby, přátelství aj.
c)      Výkonové potřeby - potřeba úspěšného výkonu a potřeba vyhnout s neúspěchu
d)     Estetické potřeby - hledání a nalézání souměrnosti a krásy
e)      Existenciální potřeby - potřeby uskutečňovat v životě určitý záměr, cíl

Hierarchie potřeb podle Maslowa
A.H. Maslow na základě svých klinických zkušeností vytvořil hierarchicky uspořádaný systém lidských potřeb. uspořádány jsou sestupně podle naléhavosti potřeb

  • biofyziologické potřeby
  • potřeby bezpečí a jistoty
  • sociální potřeby
  • potřeby sebeúcty
  • kognitivní potřeby
  • estetické potřeby
  • potřeba seberealizace

Zákony motivace dle Maslowa
1)      "Vyšší potřeby nastupují obvykle tehdy, když jsou přiměřeně uspokojeny potřeby nižší."
2)      Není li naplněna potřeba nižší (vyšší) tak se tlak na její uspokojení zvyšuje (snižuje).

Další důležitá vlastnost je sebeúcta.

Zájmy
Zájem je obvykle definován jako uvědomělé a trvalejší zaměření aktivity jedince na vybranou oblast poznávání nebo činnosti.
Třídění zájmů a jejich vlastnosti.
zájmy se obvykle rozlišují:
-          obsahem
-          počtem objektů zaměření
-          rozvinutostí
-          trvalostí
-          společenským oceněním
-          hodnotou, úrovní, kvalitou

K. Čapek - Člověk by měl ovšem vědět něco a o něčem všechno.


12. Charakterové a seberegulační vlastnosti

Charakteristika charakteru

Charakter - je soustava vlastností, které umožňují řídit jednání člověka podle společenských (zejména morálních) požadavků.

Charakter je slovo řeckého původu - znak, vtisknout značku.

Struktura
Charakter lze popsat pomocí vztahů jedince k těmto důležitým životním zkušenostem.

1)      Vztah k sobě samému - je otázkou sebehodnocení a sebeřízení. Například tyto char. vlastnosti: upřímnost, samolibost, sebeúcta, sebedůvěra, sebekritičnost, sebekontrola, ctižádostivost
2)      Vztah k druhým lidem (ke společnosti) - dobrosrdečnost, taktnost, štědrost, slušnost, obětavost, povýšenost, chamtivost, závist, sobectví.
3)      Vztah k práci (pracovní char. vlastnosti)
-          postroj k práci - svědomitost, zodpovědnost, usilovnost, lenivost, odolnost vůči zátěži
-          způsob práce - důkladnost, přesnost, dochvilnost, nedochvilnost, nepřesnost, povrchnost
4)      Vztah k hodnotám - jak materiálním tak duchovním

Hodnota (vaule) - je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému objektu (předmětu, jevu, činnosti) podle toho jak uspokojuje jeho potřeby, zájmy
·         Do
této skupiny char. vlastností patří např.: vztah k morálce, k ŽP, vztah k životu, vztah k věcem, majetku.

Jednotlivé složky char. jsou navzájem spjaty např. vztah k sobě souvisí s plněním pracovních povinností, s postojem k přírodě.

Utváření charakteru
Charakter není vrozený, utváří se především v předškolním věku. jeho vývoj začíná patrně až kolem 3 let v období tzv. sebeuvědomování, které je spojeno s negativismem. Charakter se utváří v procesu zvaném interiorizace (zvnitřnění), kdy dochází k přijetí vnějších požadavků na své vnitřní přesvědčení.

dvě vývojová stadia:
·         heteronomní - jednání jedince je určováno z vnějšku (rodiče)
·         autonomní - jednání je určováno zvnitřnělými normami

Tři etapy procesu itezeriorizace.
  • První podmínkou pro utváření charakteru je určitá rozumová zralost jedince, který vnější požadavky rozumově chápe.
  • V další fázi postupně dochází k přetváření vnější mravní autority ve svůj vnitřní mravní zřetel především tím, že dítě požadavek citově prožívá.
  • V poslední etapě utváření char. vlastností jedinec bez vnějších příkazů uvědoměle jedná.

Na utváření charakteru má rozhodující vliv rodina se svým způsobem života a výchovným stylem, škola, skupina vrstevníků v poslední době se více upozorňuje na význam sebevýchovy.

Charakterologie dle R.F. Pecka
Na základě velkého výzkumu v USA rozlišuje 5 charakterových typů, které lze řadit vzestupně.
a)      amorální - (cca 1.rok: kojenec), bez svědomí, bez ohledu na druhé, jedná bez zábran
b)      prospěšný, účelově zaměřený - (2-6 let: předškolní věk), stále výrazně egocentrický, morálně se chová pouze tehdy, když se to vyplatí
c)      konformní - (6-15 let: školní věk), dělá to, co druzí, snaží se vyhovět jejich očekávání, dodržuje stanovená pravidla
d)     iracionálně vědomý - (časté v pubertě a adolescenci), jedná podle svých vlastních vnitřních norem, které jsou ale obecně nepřijatelné, je nepřizpůsobivý, často podléhá emocím
e)      racionálně altruistický - (ideál v dospělosti) je nejvyšší stupeň morální orientace, upouští od egocentrismu, prosazuje altruismus, jedinec jedná podle zdravých vnitřních zásad

Charakteristika postoje
Postoj - je relativně stálý systém hodnocení, cítění a sklonů jednat ustáleným způsobem vzhledem k určitým podnětům.

tři složky každého postoje:
1)      poznávací, kognitivní
2)      citová, emocionální
3)      konativní, behaviorální, tendence jednat

Postoje obvykle dělíme podle toho, zda v nich převládá kognitivní, vědomostní složka, která se vždy utváří vědomě.
-          přesvědčení - převládá vědomostní složka
-          předsudky - převládá iracionální složka

Utváření postojů
Začínají se utvářet kolem 3-4 let vlivem živ. zkušeností, procesem socializace.

Změny postojů
-          sourodé - z kladného na ještě kladnější
-          nesourodé - z kladného přes neutrální na záporný a naopak

Seberegulační vlastnosti
jsou ty vlastnosti osobnosti, ve kterých člověk (na základě poznání sebe sama) řídí a kontroluje své chování a prožívání.

a)      Sebeuvědomování - se začíná rozvíjet kolem tří let
b)      Sebepoznávání - jde o nalezení obrazu sebe sama, zahrnuje především představu o:
-          svém těle
-          svých vlastnostech osobnosti
-          životních plánech
a)      Sebehodnocení - může docházet k: sebepodceňování, sebepřeceňování, přiměřené zdravé sebevědomí
-          subjektivní JÁ - jaká je moje vlastní představa o sobě sama
-          zrcadlové JÁ - to co si o mě myslí a jak mě vnímají druzí lidé
-          reálné JÁ - jsou moje skutečné vlastnosti
-          ideální (potencionální) JÁ - zahrnuje naše přání, perspektivy
b)      Sebekritika - je vyslovené sebehodnocení zaměřené na vlastní nedostatky (ve vlastnostech, schopnostech, v činech, i v úmyslech). Je li upřímná, může být účinným mechanismem seberegulace.
c)      Svědomí - je soustava vnitřních mravních zásad (zvnitřnělý systém zákazů a příkazů), které určují co se smí a nesmí, co je morální a co je nemorální. Je nejsilnější vnitřní regulátor našich činů.
d)     Volní vlastnosti - vůle je nejvyšší orgán seberegulace. Rozlišujeme vlastnosti vůle jako
-          záporné - lenost, zbabělost, liknavost, vznětlivost, pohodlnost aj.
-          kladné - vytrvalost, houževnatost, cílevědomost, odvaha, sebeovládání, rozhodnost, trpělivost, píle



Mladá dospělost

25. listopadu 2010 v 22:50 Psychologie
Počátek období dospělosti
-        Není v naší společnosti jasně vymezen nějakým rituálem nebo mezníkem, který by tuto zásadní změnu potvrzoval
-        Jediným faktorem je dosažení právní dospělosti - zletilosti (ta však není akceptována jako zásadní signál pro změnu statusu mladého člověka)
-        Primárně je dospělost určena:
-        BIOLOGICKY - je vázána na zrání, na věk
-        PSYCHOSOCIÁLNĚ - není časově jednoznačná, probíhá různě, individuálně
-        Nejvýznamnější znaky dospělosti :
-        Samostatnost
-        Relativní svoboda chování a rozhodování
-        Zodpovědnost za svá rozhodnutí a činy
-        Zodpovědnost ve vztahu k druhým lidem
-        Dosažení dospělosti je spojeno s větší SEBEJISTOTOU a SEBEDŮVĚROU, s vědomím vlastních sil a kompetencí, které jsou předpokladem soběstačnosti, a které se projevují i větší osobní vyrovnaností
-        Dospělost se projevuje:
-        Změnou vztahů s rodiči (jsou klidnější a vyrovnanější)
-        Sexuální zralostí = nejdůležitější aspekt partnerství
-        Osamostatněním
-        Určitou ekonomickou nezávislostí
-        Dosažení dospělosti signalizuje ochota přijmout a schopnost zvládnout :
-        Profesní role
-        Stabilní manželství / partnerství
-        Rodičovství
Mladá dospělost
-        Zahrnuje období od 20 do 35 let
-        doba nadějí a jejich postupného naplňování
-        doba mnoha proměn a změn, ale také spousty nových zkušeností a zážitků
-        dilema rané dospělosti spočívá v rozporu svobody a nezávislosti s potřebou zkusit si nové role, které jsou nějak omezující
-        starší lidé bývají při rozhodování opatrnější
-        rozhodnutí v rané dospělosti mohou mít důsledky i pro následující vývojové fáze, protože nastartují změny, které mohou být nezvratné (např. rodičovství…)
-        společnost je k dospělému méně tolerantní , čeká od něj více zodpovědnosti

Rozvoj poznávacích procesů v mladé dospělosti
-        v adolescenci převažoval radikální způsob uvažování a jednání, jehož důvodem byla hlavně nezkušenost
-        v závislosti na rostoucí zkušenosti dospělý člověk přehodnocuje význam různých situací a způsoby jejich řešení
-        dospělý člověk je schopný kompromisu
-        dospělý člověk už nepotřebuje problém zjednodušovat, aby byl vůbec schopný jej řešit
-        dospělý člověk je sebekritický, uvědomuje si, že jeho vlastní uvažování nemusí být vždy zcela přesné
-        dospělý člověk se smiřuje s faktem, že některé problémy bývají složité

Partnerství, manželství, rodina


Partnerství


Manželství
  • Manželství je právní a společenská instituce, která tvoří legislativní základ pro rodiny.
  • Dlouhodobě je manželství ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí.
  • Tipy:
    • monogamické - soužití 2 partnerů (obvykle 1 muže a 1 ženy, (na území Čech zákonem potvrzeno již od 11. stol.))
    • polygamické - soužití s více než jedním partnerem, bigamie
      • polygynické - 1 muž má více žen
      • polyandrické - 1 žena má více mužů
  • Manželství lze podle stávajícího českého práva uzavřít dvěma způsoby:
    • Občanský (civilní) sňatek - obecní úřad a v případě ohrožení života i kapitán české lodi, či letadla, nebo i vojenský velitel
    • Církevní sňatek

Rodina
  • Rodina je skupina osob navzájem spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí.
  • Rozlišování
    • Základní, tzv. jádrová (či nukleární) - muž, žena, jejich děti
    • Rozšířená - navíc prarodiče, tety, strýce a bratrance
  • Historie v Evropě
    • 1. fáze
      • od 16. do pol.17.století
      • převládají nukleární rodiny žijící v poměrně malých domácnostech a současně udržující úzké vztahy se svou komunitou (včetně příbuzných)
      • volba partnera podřízena zájmům rodičů, příbuzných a obce
    • 2.fáze
      • od pol.17. do poč.18.století
      • rodinné vztahy se výrazněji odlišily od vazeb k ostatním příbuzným
      • důraz kladen na mateřskou a rodičovskou lásku, zvyšování autoritativní pravomoci otce
    • 3. fáze
      • typ rodinného života známý ze současné západní společnosti
      • rodina spjatá úzkými citovými vazbami - domácnost se značnou mírou soukromí, soustředění na výchovu dětí, vytváření manželských vztahů na základě osobní volby
      • oddělení pracoviště a domova - rodina není místem hmotných statků, stává se místem spotřeby

Střední dospělost

25. listopadu 2010 v 22:16 Psychologie
Střední dospělost (30 - 45 let)

Období životní stability


-        zvýšená kompenzace životními zkušenostmi
-        poznávací procesy zůstávají zachovány v nezměněné podobě
-        logické myšlení a učení na vysoké úrovni
-        vyrovnanost

Základní znaky:
-        samostatnost, větší sebejistota a sebedůvěra, větší osobní vyrovnanost, relativní svoboda vlastního rozhodování a chování, schopnost přijímat zodpovědnost, nárůst povinností, ekonomická samostatnost, sexuální zralost, vyrovnaný vztah k lidem

Až do této doby probíhají revoluční dynamické vývojové změny. V tomto období je vývoj nesrovnatelně pomalejší. O tomto období existuje zatím menší počet empirických studií.
Dochází k upevnění identity dospělého (identifikace s rolí dospělého). Produktivní orientace, dochází k upřesnění osobních cílů, nezávislosti na rodičích, hledání partnera a zakládání vlastní rodiny, volbě zaměstnání a postupnému získávání odpovědnosti v dané profesi.
Je to vrchol produktivity a aktivního vyhledávání životních cílů. Člověk má plnou odpovědnost v rodině a při výchově dětí. Dochází k osamostatnění od "dřívějších rádců". (= v době, kdy se osamostatňoval od rodiny a nepřijímal rady rodičů, našel si jiné rádce - přátele, idoly - od kterých se nyní odvrací zpět k rodičovským radám - "Mami, co jsi s námi dělala, když jsme nechtěli spát?"). Přes snění a ideály je schopen vidět realitu.

                             Vývojové etapy dospělého člověka

1.      Časná dospělost: Upevnění identity dospělého, identifikace s rolí dospělého, produktivní orientace, upřesnění osobních cílů. Nezávislost na rodičích, hledání partnera, zakládání vlastní rodiny. Předběžná volba povolání a postupné získávání odpovědnosti v profesi.
2.      Střední dospělost I: Další upevnění identity, vrchol produktivity a
aktivního vyhledávání životních cílů, posílení odpovědnosti v rolích dospělého. Plná odpovědnost v rodině a při výchově dětí.
3.      Krize středního věku:Zproblematizování vlastní identity, otázky po vlastní smrtelnosti, někdy nespokojenost se vztahem manželství, myšlenky na blížící se odchod dětí z domova. Nespokojenost s výsledky dosaženými v povolání.
4.      Střední dospělost II:Nová integrace osobnosti. Příprava na odchod dětí z domova, nové potvrzení manželského vztahu. Vypětí v povolání před blížícím se odchodem na odpočinek a postupná redukce profesionální činnosti.
Za jedno z kritérií dospělosti bývá udáváno dosažení osobní zralosti.

Charakteristika vlastností zralého člověka:
1.      má být schopen vykonat přiměřené množství práce každý den, aniž by byl nadměrně unaven, a má pociťovat, že jeho práce je užitečná
2.      má být schopen udržovat dlouhotrvající přátelství k několika bližším přátelům
3.      má mít dobrou sebedůvěru - nemá tedy být stále týrán pocity viny nebo trpět nerozhodností
4.      má jednat s každým člověkem s náležitými ohledy a bez předsudků
5.      má být schopen běžného heterosexuálního styku bez pocitů viny a bez zábran a má přitom umět dávat a přijímat lásku a něhu
6.      má zvyšovat svůj zájem o blaho lidí ve stále širším okruhu - tedy o blaho vlastní, blaho rodiny, přátel, obce, státu, národa i obecné blaho lidstva
7.      má mít zájem na zlepšování svých životních podmínek, aniž by tak činil na úkor druhých členů společnosti
8.      má být schopen změnit práci ve hru, v odpočinek, v četbu, v radost z přírody, z poezie, z hudby a umění
9.      má se umět oprostit od nežádoucího napětí, když vykonává své denní povinnosti a když se vyrovnává s překážkami
10.
má být spolehlivý, otevřené mysli, ochoten usilovat o zlepšování sebe sama a dosažení moudrosti
11.
má mít zájem o předávání svých těžce získaných vědomostí mladším.

Tělesné změny člověka v období střední dospělosti:

"Tělesné stárnutí se v tomto věku projevuje mírným poklesem fyzické výkonnosti. Jiným problémem bývá úbytek tělesné atraktivity. Takový projev stárnutí postihuje více ženy než muže, protože sociokulturní standard ženské krásy zdůrazňuje vlastnosti raného mládí. Objevují se pokles kožního napětí a vrásky, šedivění vlasů, ztrácí se mladistvé pružné držení těla."
(Krize středního věku - úskalí a šance; Hrdlička, Kuric, Blatný; Portál; Praha 2006)

Sklon k ukládání podkožního tuku.
Nutnost udržovat kondici.
Snižuje se funkční kapacity některých orgánů, pružnost ↓ kůže → vrásky, vlasy šednou, řídnou, pružnost ↓ kloubů snižuje se 1 -1,2 cm.

Muži - nižší sexuální schopnost
Ženy - počátky klimaktéria

Klimakterium
Období vyskytující se u žen v přibližně ve věku 45-55 let. Vaječníky postupně přestávají produkovat ženské pohlavní hormony (estrogeny a gestageny). Projevuje se poruchami menstruačního cyklu až postupnou ztrátou menstruace. Obvykle je doprovázeno nepříjemnými potížemi. Mezi které patří nepravidelný menstruační cyklus, návaly horka, v horní polovině těla, v oblasti obličeje, krku a na hrudi, noční pocení, poruchy spánku, závratě, bolesti hlavy, kloubů, trávicí potíže, depresivní nálady, úzkost, porucha soustředění, nervozita, tyto obtíže nastupují často i náhle a existuje i řada střednědobých i dlouhodobějších
obtíží, jako suchost a poškození sliznic dutiny ústní, nosní, oka, svědění zevních rodidel, poruchy močení, zvýšený výskyt onemocnění srdce a cév, řídnutí kostí, předčasný nástup stařecké demence, či stařecké slepoty. Nástup klimakteria i obtíže probíhají u každé ženy jinak. Po gynekologické operaci, kdy jsou odstraněny vaječníky, nastupuje přechod uměle, bez ohledu na věk ženy.

A) KOGNITIVNÍ VÝVOJ
Longitudiální studie prokazují, že výkon v inteligenčních testech stoupá v dětství, v dospívání a poněkud i v časné dospělosti. Zůstávají však v i ve střední dospělosti stále bez poklesu. Za příznivých podmínek kognitivní schopnosti v dospělosti nemusí klesat až do poměrně vysokého věku, je-li člověk stále intelektuálně činný a plně aktivní.

Postformální myšlení:
Dospělý člověk dokáže brát v úvahu celý kontext problému, změna přístupu k řešení problému, změna chápání problému, komplexnost problému. Vliv zkušenosti. Myšlení je flexibilní a dynamické.

B) SOCIÁLNÍ ZAŘAZENÍ A EMOČNÍ VÝVOJ V DOSPĚLOSTI

Emoční a sociální stránka
Sebekritičnost. Sebeprosazování, optimismus, velká odolnost, nadšení, velká pracovní výkonnost, pragmatismus, adaptabilita, potřeba perspektivy. Orientace na právo a pořádek. Občanské a profesní aktivity.

Realizace činnosti - zaměstnání:
V časné dospělosti začíná jedinec zpravidla vykonávat trvalou pracovní činnost, pro kterou se na základě své dřívější volby celkově realizoval ve škole nebo v učebním výcviku. V některých případech ovšem je specializovaná pracovní činnost zahájena už v adolescenci a zůstává po celý produktivní věk, jindy je původně volené zaměstnání opuštěno a vyměněno za jiné, perspektivnější.
Při každém výběru pracovní činnosti se uplatňují různou měrou a v různé kombinaci v podstatě čtyři základní motivační síly:
1.      Motivace získat vnější hmotný prospěch - samostatně se uživit, získat ekonomickou nezávislost, později zajistit dobrý životní standard celé rodiny.
2.      Motivace pomáhat lidem - tj. získat uspokojení z toho, že má práce je druhým prospěšná, že je společensky užitečná.
3.      Motivace uskutečnit v povolání své osobní dispozice, své schopnosti, talent, zájmy, temperamentové
a jiné osobnostní předpoklady, souhrnně řečeno realizovat se v práci.
4.      Motivace najít přátelské kontakty - mít možnost zajímavého a pozitivního kontaktu s lidmi, spolupracovat s druhými na společných úkolech, vyjít z osamocení, které je pro mnohé spojeno s pobytem doma. Mezilidské vztahy na pracovišti a celková sociálně-emoční atmosféra je při rozhodování a výběru zaměstnání někdy důležitější než výdělek.

                             Manželství:

Kromě práce tvoří u většiny lidí šťastný život v manželství a v rodině nejdůležitější obsah jejich životního naplnění.
Harmonické manželství je základem uspokojivé rodinné situace a nejdůležitějším předpokladem zdravé výchovy dětí.
Empirické výzkumy prokázaly, že se lidé rozhodují vstoupit do manželství proto, aby uspokojili své dvě hluboce zakotvené potřeby
1)      potřebu intimního emočního soužití - počítaje v tom i uspokojení sexuálního života
2)      touhu mít vlastní děti a prožívat s nimi radost z jejich vývoje

                             Rodičovství:

Narozením prvního dítěte se z manželství stává rodina. Manželé vedle své dosavadní role musejí přijímat nové úkoly spojené s rolí otce a matky.
Základní funkce univerzální lidské rodiny:
1.      Reprodukční funkce. Rodina stále zůstává základní jednotkou plození nové generace. Ve všech známých společnostech se sice rodí děti i mimo manželství, ale nikde není ilegitimita výslovně schvalována.
2.      Hospodářská funkce: V každé rodině se musí hospodařit, vést domácnost, vyrábět. V současné průmyslové společnosti je tato funkce značně oslabena - rodina je převážně spotřební jednotkou, která nejčastěji jen dodržuje finální fázi výroby, ale některé výrobní prvky z rodiny ani dnes nemizí.
3.      Emocionální funkce: Rodina poskytuje emoční uspokojení všem svým členům - v dobrých podmínkách rovnoměrně, tedy bez toho, že by se to dělo na úkor ostatních. Nedílnou součástí emoční funkce rodiny je i její funkce sociálně podpůrná, která vystupuje do popředí zejména v době, kdy se u některého člena rodiny objeví psychosociální problémy nebo nějaké onemocnění.
4.      Socializační funkce: Rodina uvádí dítě rozhodujícím způsobem do lidské společnosti, učí ho základním způsobům společenského chování a předává mu základní kulturní statky společenství.
Vedle úplných rodin, které neplní dobře své poslání, jsou i rodiny neúplné, ať vznikly z těhotenství svobodné ženy, úmrtím jednoho z manželů nebo - nejčastěji - rozvodem, popř. i jinak podmíněnou absencí jednoho z dospělých. Rozvodem zaniká ve většině současných společnostech velký počet bezdětných manželství, ale i velký počet rodin s dětmi. Rozvod je ovšem kritickou událostí v životě všech, kdo na něj participují.
"V tradiční rodině během středního věku rodičů děti dorůstají do adolescence a dostívají v mladé dospělé. V souvislosti s tím jsou rodiče postupně postaveni před tři vývojové úkoly: akceptovat odchod dětí z rodiny, vybudovat s nimi rovnocenný vztah a přijmout do rodiny jejich partnera jako nového člena. Postupné osamostatňování dětí jde ruku v ruce s rozvojem jejich sexuálních a partnerských vztahů. Pro řadu rodičů není snadné sledovat, jak jiná osoba zaujímá centrální místo v životě jejich potomků a stává se jeho novým důvěrníkem namísto rodičů. V tomto období se často životní plány potomka dostávají do rozporu s životními plány, které pro něj připravili rodiče."
(Krize středního věku - úskalí a šance; Hrdlička, Kuric, Blatný; Portál; Praha 2006)


Mezi další speciální termíny spojené se střední dospělostí patří také:

Krize středního věku
To jest období kolem 40 let, v této době se člověk ohlíží zpět a hodnotí svůj dosavadní život, zároveň si reálně připouští, že konec života není už tak v nedohlednu, jak to vnímal dříve. Někteří lidé pak mají tendenci dohánět to, o čem se domnívají, že mají poslední šanci prožít právě teď. Tato snaha má zpravidla formu dokazování si, že to s dotyčným jedincem není ještě tak zlé (výměna partnera, střídání partnerů, různé extravagantní úpravy zevnějšku, intenzivní sportování, hubnutí, apod.) Tato krize bývá u žen zpravidla spojena s již zmíněným obdobím klimakteria. Velkým problémem může být také to, že v době kdy dospělí bilancují svoji první polovinu života, zpravidla procházejí jejich potomci náročnou etapou dospívání. Prožívání tohoto období je však každopádně velmi individuální, někdo je krizí zasažen velmi dramaticky a u někoho proběhne naprosto nepozorovaně.
"Odborná literatura se shoduje na tom, že přibližně 80 % populace prožívá období mezi 35. A 50. rokem života jako období psychologického přechodu. Literární údaje se velmi rozcházejí v tom, v jakém procentu dojde k rozvoji skutečné krize."
(Krize středního věku - úskalí a šance; Hrdlička, Kuric, Blatný; Portál; Praha 2006)


Syndrom prázdného hnízda
Riziková fáze období odchodu dospělého dítěte z domova. Lze charakterizovat emocionální rozpoložení dospělého pocity určité prázdnoty, částečné ztráty smyslu života atd.

Syndrom Burnout
Také syndrom vyhoření, vyhaslosti, vyprahlosti. Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se speciálně u profesí práce s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
Tvoří ho řada symptomů, fyzické, psychické a sociální.
Klíčovou složkou je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a opotřebování, často i celková únava.
Všechny hlavní složky syndromu vycházejí z chronického stresu.
Nejpodstatnějším znakem je zmiňovaný chronický stres ale také další zátěže z osobního života (například krize středního věku)

Příznaky psychické:
-       neschopnost nadechnout se, vcítit se a prožít odpovědnost. Nechuť a lhostejnost k práci a jejím výsledkům
-       pochybnosti o sobě, negativní postoj vůči sobě, práci, instituci, společnosti a životu
-       emoční problémy: stálé napětí, nervozita, netrpělivost, podrážděnost až agresivita, ztráta zájmů, pocitů, radosti, deprese
-       riziko zneužívání návykových látek (alkohol, sedativa)
(upraveno podle Bolelouckého - 1999, Kebzy a Šolcové - 2003)
(Krize středního věku - úskalí a šance; Hrdlička, Kuric, Blatný; Portál; Praha 2006)


Příznaky tělesné:
-       poruchy spánku, únava, pocit vysílení, zvýšená choulostivost
-       poruchy krevního tlaku, napětí až bolesti ve svalech, bolesti hlavy
-       narušená chuť k jídlu, nechutenství, nebo naopak přejídání, zažívací obtíže
(upraveno podle Bolelouckého - 1999, Kebzy a Šolcové - 2003)
(Krize středního věku - úskalí a šance; Hrdlička, Kuric, Blatný; Portál; Praha 2006)


Náročné životní situace (flustrace, stres, konflikt)

25. listopadu 2010 v 22:09 Psychologie
17. Náročné životní situace
Flustrace, stres, konflikt

NŽS - jsou tím myšleny takové podmínky v životě člověka, které n něj kladou zvýšené nároky jak po stránce tělesné, tak i psychické

nejčastěji uváděné třídění NŽS jsou: frustrace, deprivace, stres a konflikt

Frustrace
(z lat. slova lustra = marně, zbytečně) je psychický stav vyvolaný překážkou, která stojí na cestě k cíli nebo brání (ohrožuje či oddaluje) uspokojení určité potřeby.
existují dva základní typy překážek:
·         vnější
- může být fyzikální (ujíždějící tramvaj, zamčené dveře od WC) nebo sociální způsobená jednáním jiných (zákazy rodičů, fronta lidí)
·         vnitřní - představují vlastnosti osobnosti (strach, stydlivost, plachost pocity viny, výčitky svědomí, lenost)

Druhy frustrace - Čáp, Dytrych
a)      deprivace - představuje stav dlouhodobého nedostatku něčeho, co je nezbytné pro uspokojování základních potřeb
b)      oddálení - znamená vynucené odložení uspokojení životně důležité potřeby
c)      zmaření - nastává, jestliže pod vlivem velikosti překážky nebo malé síly jedince dochází k neúspěchu při úsilí o dosažení cíle
d)     konflikt uvnitř jedince - je definován jako, střetnutí dvou nebo více protichůdných sil stojících na cestě k cíli.

podle stupně závažnosti frustrace:
  • malé - drobné, téměř každodenní: např. pocit hladu, žízně, omezování chodce na křižovatce, sexuální abstinence (někdy mohou vyústit až ve stres)
  • velké - významné, životní frustrace: např. neuspokojení důležitých sociálních potřeb, nepochopení, nedostatek citové odezvy, lásky, omezování svobody
  • existenciální - ztráta smyslu života, rezignace, pocit marnosti, zbytečnosti (poprvé popsal V. E. Frankl u vězňů v koncentračním táboře, ale tento pocit mohou mít i lidé žijící v blahobytu)

Frustrační tolerance
je stupeň odolnosti vůči frustraci tj. doba po kterou jedinec zvládá frustrační situace, neprojevuje se typické frustrační chování (nerozčiluje se, nehroutí se)

Reakce na frustraci
Jedná se o reakce, kterými obvykle člověk řeší frustrační situace - obranné frustrační mechanismy. Rozlišujeme pět základních reakcí na frustraci.

1)      útok - osoby na překážku s cílem tuto překážku narušit, rozbít a tím dosáhnou žádaného cíle. Známá J. Dollardova teorie tvrdí, že každá agrese je vždy důsledkem frustrace.
a)      projekce - uvědomované přenášení vlastních motivů, přání a pocitů na jiné osoby (např. přesouvání vlastní viny na druhého)
b)      introjekce - je protikladem projekce tj. přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází (chová se jako by již cíle dosáhl)
c)      šikana - při které obvykle frustrovaný jedinec přesouvá vybití své agrese z jedné osoby (na kterou si netroufá) na jinou (tzv. obětní beránek)
d)     egocentrismus - je krajní forma individualismu, egoismu, sobectví, kdy se jedinec maximálně snaží upoutávat pozornost pouze k vlastní osobě (část jde skrytě o potřeby zvýšit svou sebeúctu)
2)      únik, ústup - kdy se člověk zbaví překážky, ale zároveň i cíle, je většinou hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. zbabělý únik z místa nehody)
a)      regrese - je únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu, méně zralému infantilnímu (dětskému) způsobu chování, který jedinec překonal (šaškování, předvádění se u dětí, pláč u dospělých)
b)      transgrese - je opačný jev a znamená "útěk dopředu", tj. projev vývojově staršího, vyššího chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka projevuje mateřskou péči, předčasný strach ze smrti u mladého člověka)
c)      sublimace - uvolnění psychického napětí únikem k vyšším či nižším principům k myšlení (např. denní snění, které je časté u pubescentů či únik do četby) a chování. příkladem může být uchýlení se k náboženským sektám, alkoholu, drogám nebo naopak k přenesení energie na sociálně uznávané činnosti např. charitativní či umělecké.
d)     racionalizace - je rozumové zdůvodňování a ospravedlňování neúspěchu dodatečně vymýšlenými důvody. příkladem je i tzv. bagatelizace
e)      potlačování, vytěsnění - je vědomá snaha zapomenou na cíl, vytlačit ji z vědomí na jeho okraj.
f)       somatizace - označuje odvedení, přenesení, přeměnu psychického napětí do oblasti tělesné. Únik do nemoci, konverzní neuróza - starší označení pro nevolnost před zkouškou.
g)      izolace - omezení nebo vyloučení sociálního kontaktu, stažení do samoty, odloučení, osamocení.
h)      identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která už svého cíle dosáhla (což může být, románová postava, herec, sportovec aj.)
3)      obejití překážky - třeba i delší cestou s vynaložením velkého úsilí. Nelze nic namítat pokud je obětováno pouze větší množství energie, ale nelze souhlasit s obcházením překážky, které je morálně nepřijatelné (úplatek, protekce, vydírání apod.)
4)      volba náhradního cíle (kompenzace) - patří mezi "nejracionálnější" obranné frustrační mechanismy. příkladem může být vybití energie tzv. kanalizace, což je vybití energie do společensky neškodného chování (štípání dříví, sport apod.)
5)      fixace - znamená ustrnutí, uplívání na určitém způsobu chování, které by již vyžadovalo od jedince jiné, vhodnější, zralejší reakce. Jedná se o situaci, kdy se jedinec zastaví před překážkou a "otočí se k překážce zády" přestane ji vnímat (úmyslně či netečně).

Model frustrace - viz. učebnice str. 161

Deprivace
(z lat. deprivere = míti nedostatek, strádat) je psychický stav, který vzniká. když není dlouhodobě uspokojována základní potřeba (nebo není dosaženo vytýčených cílů).

Druhy deprivace
Podle toho, jaká potřeba není saturována, rozlišujeme nejčastěji tyto druhy deprivace:
1)      biologická, biofyzická - nastává při nedostatku výživy, pití, jídla, sexu, vody, tepla, ale i kyslíku, spánku.
2)      sociální - nastává při nedostatku sociálních kontaktů nebo když dlouhodobě existují vážné problémy v mezilidských vztazích
3)      psychická - je charakteristická neuspokojením psychických potřeb
a)      citová - je patrně nejčastější a vzniká při nedostatku citové odezvy
b)      senzorická, smyslová - se objevuje při nedostatku smyslových podnětů
c)      kognitivní - je podmíněna nedostatkem informací, nových poznatků
d)     konativní - nastává při nedostatku činnosti (např. při dlouhodobém pobytu v nemocnici)
e)      motorická - nemožnost pohybu
f)       existenční - vzniká při nenaplněné potřebě existenční jistoty (např. ve válce se dostaví pocit otupění)

Stres
(z lat. strigo, stringere - utahovati, stahovati jakoby smyčkou kolem krku odsouzence) je stav organismu, který je odezvou na nadměrnou tělesnou či psychicko zátěž.

Taktéž lze uvést, že stres je odpovědí organismu na frustraci.

Stadia stresu
H. Selye jako první zaznamenal stejné reakce, které probíhají při různých NŽS u všech lidí a pojmenoval je jako obecný adaptační syndrom GAS. Obvykle rozlišujeme tyto tři fáze průběhu tohoto syndromu přizpůsobení:

1)      poplachová reakce - během několika vteřin se změní životní funkce člověka, začnou se uplatňovat vývojově staré mechanismy, umožňující přežití při nebezpečí. Zvyšuje se koncentrace tzv. stresových hormonů (adrenalinu a noradrenalinu). Cílem této reakce je zmobilizovat síly v organismu k obraně. Tato reakce je velmi nehospodárná co se týče využívání energie.
2)      fáze adaptace, přizpůsobení - mizí příznaky prvního stádia poplachu, dochází již k lepšímu využití uvolňované energie.
3)      stadium vyčerpání - nastává pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu a adaptace. Dochází k vyčerpání adaptačních schopností organismu a k jeho zhroucení, což může mít podobupsychosomatického onemocnění, psychické poruchy, ale také syndromu vyhoření, deprese.

Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme dva druhy stresu.
  • eustres - je počáteční příznivá část stresu, při které dochází k mobilizaci sil a člověk tak dosahuje vrcholných výkonů (sportovci při závodech - rozdíl ve výkonu oproti tréninkům).
  • distres - je škodlivá část stresu, kdy jedinec již podává slabší výkony a kdy dokonce vzniká nebezpečí poškození organismu

Stresory
jsou příčiny, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou reakci.
1)      vnější - jsou podněty z okolního prostředí, které mohou být:
a)      fyzikální - dlouhotrvající hluk, chlad, příliš velké teplo
b)      sociální - závažné životní události (např. úmrtí blízkých, rozvody, svatby, výkon trestu, výhry v loterii), sociálním stresorem jsou také všechny sociální deprivace
2)      vnitřní - ležící uvnitř jedince:
a)      tělesné - situace fyzické frustrace, tj. neuspokojení základní lidské potřeby, ale také pocity bolesti, únavy, nastupující nemoci
b)      psychické - všechny negativní emoce (strach, úzkost, napětí, silná nervozita), příliš velký pocit zodpovědnosti, neadekvátní očekávání od sebe i od druhých a z nich plynoucí psychické přetížení, neschopnost relaxace apod.

  • nejčastějšími zdroji stresu jsou frustrace a přetížení
  • odolnost vůči stresorům je velmi individuální
  • zdravého jedince drobné stresory neničí, ale naopak zvyšují jeho odolnost a mnohdy mobilizují k vyšším výkonům

Prevence stresu - viz učebnice str. 165

Managment stresu
a)      tělesné uvolnění - projevy stresu nelze ovládat vůlí, dále učeb. str. 165
b)      psychické uvolnění - relaxace, dále učeb. str. 165

Konflikt
(z lat. conflicto = střetnout se, utkat se v boji) je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou nebo více protichůdných sil.

Cílem by mělo býtnaučit se pozitivně využívat konfliktů k vylepšení skupinových vztahů a ke svému osobnímu rozvoji.

Konflikt není negativním jevem, negativně v něm působí záporné emoce. Obvykle konflikty obsahují konstruktivní prvky.

Druhy konfliktů
z hlediska počtu zapojených osob:
a)      intrapersonální - (vnitřní, vznikající uvnitř jedince), stav vnitřního rozporu jedince, který vzniká současným působením dvou nebo více motivů, nichž si má vybrat jeden, ale žádný nemá výraznou převahu,
b)      interpersonální - (vnější, mezilidský), je střetnutí mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami různých zájmů, potřeb, názorů, apod.

Příčiny konfliktů
1)      vnitřní příčiny - leží uvnitř osobnosti jedince, možno je dále rozlišit:
a)      konfliktotvorné osobnosti - nevhodný temperament (cholerici) a nemorální charakterové vlastnosti, nedostatky v seberegulačních vlastnostech, poruchy ve způsobu myšlení, řeči
a.      pesimisté, chroničtí nespokojenci, optimisté
b)      nepříznivý aktuální psychický a tělesný stav - neuspokojené potřeby, únava, stres, negativní emoce, nepříjemné bolesti apod.

2)      vnější příčiny - souvisí s konfliktní situací, rozlišujeme:
a)      chybné zhodnocení situace
b)      přirozená rozdílnost lidí
c)      nepříjemná realita

Itrapersonální konflikty
Podle toho, jakou hodnotu mají pro jedince vzájemně se vylučující motivy, rozlišujeme následující typy vnitřních konfliktů:
  • přitahování - přitahování ( + +) - konflikt dvou kladných sil, kdy se člověk musí rozhodnout pouze pro jeden cíl ze dvou možností, přičemž obě jsou stejně přitažlivé (dovolená u moře nebo na horách)
  • vyhýbání - vyhýbání (- - ) - konflikt dvou záporných sil, je rozhodování mezi dvěma stejně nežádoucími nepříjemnostmi (např. v některých zemích si může odsouzený vybrat mezi několika denním vězením a peněžitým trestem)
  • přitahování - vyhýbání ( ± ) - jedna situace obsahuje zároveň záporné i kladné motivy, přičemž nelze jeden nebo druhý motiv jednoduše eliminovat

Interpersonální konflikty - řešení
  • emocionální - jsou nejčastější (až 75%), obvyklá reakce je agresivní
  • neurotické - (10%), emoce jsou potlačovány do podvědomí, což může mít za následek nejrůznější psychosomatické nemoci
  • neřešené konflikty - (10%), časem z nich vznikají také psychosomatická onemocnění, neboť je silně registruje naše podvědomí
  • racionální - (5%) vyřešené pomocí tzv. principiálního vyjednávání, konstruktivního řešení

Fáze konstruktivního řešení konfliktu
1)      úvodní - oznámení že s partnerem potřebujeme něco probrat, příznivé může být určení si termínu (neřešit konflikt ihned)
2)      ve fázi hlavní, střední - je možno kritizovat, říkat otevřeně co si myslíme, co se nám nelíbí, přičemž je dovoleno přiměřeně projevit své upřímné emoce (pro odreagování napětí). Totéž nutno umožnit i partnerovi.
v této fázi se doporučuje provést:
-          analýza pocitů - všech zainteresovaných v konfliktu
-          analýza motivů - potřeb skutečných zájmů lidí v konfliktu
-          specifikace přání - jejich upřesnění, neboť obvykle jde v konfliktu o nějakou změnu (tj. co, co jak, kdy, dělat či nedělat, jak se chovat …)
Je nutno dodržovat zásady otevřené asertivní komunikace.
3)      závěrečná, konečná fáze - by měla vyústit ve vypracování společného návrhu řešení, obvykle v oboustranně přijatelný kompromis. Pokud neexistuje tzv. optimální řešení, které je pro obě strany ještě výhodnější než kompromis.

Styly řešení konfliktů
Způsob chování lidí v konfliktu ovlivňuje základní či převažující orientace účastníků: na sebe, na svůj zisk nebo na druhé, na vztahy (dovolit zisk druhému).

Sebepojetí

25. listopadu 2010 v 22:08 Psychologie
16. Sebepojetí - struktura

Sebepojetí: Řídí a kontroluje své chování a prožívání.

Řadíme sem:
1)      Sebeuvědomování - začíná se rozvíjet kolem 3 let. Jedinec si uvědomuje své místo na světě, postavení v čase, svůj věk
2)      Sebepoznávání - nalezení obrazu sebe samého. Utváří se hlavně při vstupu dítěte do školky, rozvíjí se v pubertě. Představa o:
a)      svém těle - vnější vzhled, stavba těla, pocity zdraví, dolnost vůči nemocem.
b)     Svých vlastnostech osobnosti - charakter, temperament, svědomí
c)      Životních plánech - čeho chceme v životě dosáhnout.
3)      Sebehodnocení - posouzení vlastních vlastností, při kterých může docházet k:
a)      sebepodceňování
b)     sebepřeceňování
c)      přiměřenému, zdravému sebevědomí

4 obrazy sebe sama, našeho JÁ:
a) subjektivní JÁ - je má vlastní představa o sobě sama (jaký jsem, kam patřím, co umím,
    jaké mám schopnosti, postavení,..)
b) zrcadlové JÁ - je to, co si o mě myslí, jak mě vnímají druzí lidé
c) reálné JÁ - jsou moje skutečné vlastnosti, které ale neznám ani já, ani druzí.
d) ideální JÁ - zahrnuje naše přání, možnosti, předpoklady, kterých by měl jedinec využít.

4)      Sebekritika - zaměřená na naše nedostatky
5)      Sebevědomí - je soustava vnitřních mravních zásad, které určují co se smí a nesmí. Je nejsilnější vnitřní regulátor
6)      Volné vlastnosti (vůle) - ovlivňují naše chování
Vlastnosti vůle se utváří - vědomě, nevědomě a jsou:
a)      kladné - vytrvalost, cílevědomost, odvaha, rozhodnost, píle.
b)     Záporné - lenost, zbabělost, vznětlivost
          

Výkonové vlastnosti

25. listopadu 2010 v 22:07 Psychologie
15. Výkonové vlastnosti

Schopnostijsou základní, všeobecné a relativně trvalé vlastnosti osobnosti člověka, projevující se v kvantitativních a kvalitativních charakteristikách výkonu.

Nejsou vrozené ale vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených vloh (dispozic).

Vlohy(dispozice) jsou anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, jeho organismu a činnosti centrální nervovém soustavy. rozlišujeme následující stupně vloh:
  • nadání - umožňuje nadprůměrné výkony (hudební, umělecké)
  • talent - je vysoce rozvinuté nadání, je předpokladem vynikajících výkonů
  • genialita - mimořádně rozvinutý talent, vytváří vrcholná díla s historickým významem, ovlivňují vědecký pokrok, trvale obohacují lidstvo

Druhy schopností
Mezi nejznámější rozlišení patří druhy schopností podle Cattela a Guilfroda:
R. B. Cattell - rozlišuje schopnosti perceptivní
(spojené s vnímáním, senzitivitou) a efektorické (spojené s výkonem)

J. P. Guilfordna základě faktorové analýzy dospěl k těmto třem druhům schopností:
  • perceptivní - rozlišovací schopnosti barev, zvuků, vůní, chutí, rozvinutost smyslu pro rovnováhu
  • psychomotorické - faktory síly, zrychlení, motorické rychlosti, koordinace pohybů, statické a dynamické přesnosti, obratnosti
  • intelektové - faktor konvergentního a divergentního myšlení, řeči, paměti, hodnocení

Nejobecnější dělení schopností je jejich rozdělení na specifické schopnosti (herecké, jazykové, matematické) a obecné schopnosti (moudrost, soudnost - tzv. všeobecná inteligence)

Pojem inteligence
Inteligenceje schopnost učit se zkušenosti, přizpůsobit se řešit nové problémy, používat symboly, myslet, usuzovat, hodnotit a orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí.

Nebo též je inteligence definována jako obecná rozumová schopnost.

Druhy inteligence
Ch. E. Spearman
začátkem minulého století zavedl tzv. dvoufaktorovou teorii inteligence:
  • G-faktor (generální) inteligence - užíváme při všech činnostech
  • S-faktor (speciální) inteligence - zahrnuje zvláštní schopnosti pro řešení speciálních problémů

R. B. Cattell- nejvíce akceptovaná
  • fluidní (biologická, vrozená) je nezávislá na učení, vzdělání, kultuře, zkušenosti člověka, je "kulturně spravedlivá", je určena nadáním jedince v oblasti nervových procesů zpracovávat vnímané vztahy, s přibývajícím věkem se nemění
  • krystalická (kulturní, získaná) je založena na kognitivních procesech získaných učením, na vědomostech a schopnosti využívat je, mění se s úrovní vzdělání


J. P. Guilford -morfologický prostorový model inteligence
a)      obsah myšlení - figurální, symbolický, sémantický, behaviorální
b)      operace myšlení - poznávací, paměti, divergentní produkce, konvergentní produkce, ohodnocení
c)      produkty myšlení - jednotky, třídy, relace (vztahy), systémy, transformace, implikace

I Amthauer - vyvinul v roce 1953 Test struktury inteligence, který obsahuje 9 subtestů velmi oblíbený v ČR
1)      IN - informace (logický úsudek …)
2)      EL - eliminace slova (jazykový cit …)
3)      AN - analogie (kombinační schopnosti flexibilita …)
4)      GE - generalizace, zobecňování (tvoření nadřazených pojmů)
5)      AR - aritmetika (praktické početní myšlení)
6)      NU - numerické řady (teoretické početní myšlení)
7)      PL - plošná představivost (bohatství představ)
8)      SP - prostorová představivost
9)      ME - mechanická paměť (schopnost uchovat v krátkodobé paměti naučená slova, úroveň koncentrace …)
Je možno srovnávat výsledky ve faktorově blízkých skupinách subtestů (bloků), které jsou tyto:
  • verbální subtesty (IN, EL, AN, GE, ME) - vyžadují schopnost operovat se slovy jako symboly, ukazuje úroveň verbální inteligence, úspěch v tomto bloku svědčí o zaměření na společenské vědy
  • matematické subtesty (AR, NU) - projevuje se v nich schopnost operovat s čísly, kvantitativními symboly, popisuje matematicko-přírodovědné či teoreticky technické nadání
  • názorové subtesty (PL, SP) - zkouší úroveň myšlení vázaného na názor a vypovídají o technickém a přírodovědeckém nadání

Jako určitou vzpouru proti přeceňování jazykového a logicko-matematického pojetí inteligence uvádí H. Gardner následujících sedm druhů inteligence:
1)      jazyková
2)      logicko-matematická
3)     
prostorová
4)      pohybová
5)      hudební
6)      sociální
7)      osobnostního rozvoje

Měření inteligence
mentální věk, fyzický věk, IQ - inteligenční kvocient

W. Stern
IQ=MV/FV x 100

Pásma inteligence podle Bineta
  • nad 140 = genialita (0,2%): absolutní předpoklady pro tvůrčí činnost, určují směr poznání ostatních
  • 130 a více = výjimečná inteligence (superiorní) (2,8%): mimořádné předpoklady pro tvořivou práci, vynikající manažeři
  • 120 - 129 = vysoce nadprůměrná inteligence (12%): snadno vystudují VŠ, může dosáhnout vynikajících výsledků při tvůrčí či manažerské činnosti
  • 110 - 119 = nadprůměrná inteligence (12%): vystuduje VŠ, při vysoké pracovitosti může získat mimořádné pracovní postavení
  • 90 - 109 = průměrná inteligence (50%):
a)      lepší průměr (100 - 110) - vystuduje VŠ jen s obtížemi, důsledností a pracovitostí může získat společenské zařazení předchozí kategorie
b)      slabší průměr (90-100) - dokáže složit maturitní zkoušku, v práci se uplatní ve středním postavení
  • 80 - 89 = podprůměrná inteligence (10%): dokáže absolvovat ZŠ a dobře se uplatnit v manuální profesi
  • 70 - 79 = výrazně podprůměrná inteligence (10%): s problémy zvládne ZŠ, úspěšný ve zvláštní škole
interval mezi 70 - 80 je považován za hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací
  • 50 - 69 = lehká mentální retardace - dříve debilita (6,8%): je-li dobře veden, absolvuje zvláštní školu
  • 35 - 49 = střední mentální retardace - dříve imbecilita (2,0%): osvojí si základní sebeobslužné návyky
  • 20 - 34 = těžká mentální retardace - dříve idiocie
  • 0 - 19 = hluboká mentální retardace - dříve hluboká idiocie (celkem idiotie 0,2%)

Dynamické vlastnosti, temperament

25. listopadu 2010 v 22:06 Psychologie
13. Dynamické vlastnosti, temperament

Temperament - je souhrn vlastností organismu určujících dynamiku a intenzitu prožívání a chování osobnosti.
Temperament je vrozená vlastnost, dynamická vlastnost

V psychologické literatuře jsou obvykle rozlišovány typologie osobnosti:
·         biopsychické - temperament se třídí dle znaků tělesných i psychických (klasická Hippokratova - Galenova, Pavlov, Kretschmer, Sheldon)
·         psychologické - třídění pouze podle, duševních vlastností (Jung, Eysenck)

Klasická typologie (Hippokratova - Galánova)
Vycházeli s mísení tělesných šťáv, na základě přesného pozorování dospěli ke správným charakteristikám, jež platí do dnes.

a)      sangvinik (krev)
kladné: optimismus, všímavost, podnikavost, výřečnost, aktivita, družnost v jednání, otevřenost druhým, nekonfliktnost, společenskost - bez trémy
záporné: povrchnost, rádi riskují, přehnaná odvážnost, nesoustředěnost, snadno se nechá rozptýlit, po nadšení rychle ochabne, přílišná hovornost.
úkoly:
pěstovat vytrvalost, soustředění, důslednost.
b)     cholerik (žluč)
kladné: citové zážitky má silné a hluboké, vášnivost ve všem, citlivost - je velice vnímavý, schopnost silného zaujetí, velká pracovitost - i rychlé tempo, snadný přechod z jedné práce do druhé, samostatnost, energičnost
záporné: výbušnost, hněvivost, vzteklost, prudká zaujetí, dříve jedná než myslí, netrpělivost, vzdorovitost, tvrdohlavost, manipulačnost
úkoly: naučit se ovládat a nedávat příliš najevo své prožívání
c)      flegmatik (sliz, hlen)
kladné: vyrovnanost, spravedlivost, chladnokrevnost v projevu, trpělivost, dobře snaží dlouhodobé zatížení, pořádkumilovnost, sebeovládání, disciplína
záporné: nedostatek citových vlastností, pasivita, ochablost, pohodlnost, váhavost, nedostatek pracovního nadšení, neprůbojnost, stereotypnost.
úkoly: zvýšit pružnost, aktivitu a rozvíjet tvořivost
d)       melancholik (černá žluč)
kladné: stálé, trvalé a hluboké city, hlubokomyslnost, svědomitost, smysl pro povinnost, důkladnost, nedůvěřivost, urážlivost, ohleduplnost k druhým, oddanost, věrnost.
záporné: pesimismus, smutek, slabost a pomalé reakce, nevýraznost projevu, nevydrží pracovat, nejistota, samotářství, zabývá se vlastními prožitky
úkoly: zaujmout reálný postoj k životu


V praxi neexistují vyhraněné typy, ale typy smíšené.

Jungova typologie
C. G. Jung - švýcarský psychiatr. Zakladatel tzv. analytické psychologie.
a)      extrovert - je družný, společenský, má hodně přátel, cítí potřebu být obklopen lidmi se kterými, si může povídat, nerad sám čte a studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, je spíše impulsivní.
b)      introvert - je naopak klidný, introspektivní, spíše nesmělý, zdrženlivý a uzavřený vůči lidem, kteří nejsou jeho intimními přáteli. Nemá rád vzrušení, bere vážně každodenní povinnosti a oceňuje spořádaný způsob života. Přísně kontroluje své city, málokdy se rozzlobí. Je spolehlivý, trochu pesimistický.

Eysenckova typologie
H. J. Eysenck, německý psycholog se pokoušel experimentálně dokázat platnost Jungovy typologie temperamentu o škálu tzv. neurotismu, která označuje krajní póly pojmy.
a)      labilita - náladovost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, nadměrná vzrušivost i na podněty menší intenzity, společenská plachost, neklid.
b)      stabilita - kterou už lze snadno charakterizovat pomocí opačných vlastností lability


Charakter a postoje

25. listopadu 2010 v 22:05 Psychologie
13. Charakter a postoje
Struktura

Charakteristika charakteru

Charakter - je soustava vlastností, které umožňují řídit jednání člověka podle společenských (zejména morálních) požadavků.

Charakter je slovo řeckého původu - znak, vtisknout značku.

Struktura
Charakter lze popsat pomocí vztahů jedince k těmto důležitým životním zkušenostem.

1)      Vztah k sobě samému - je otázkou sebehodnocení a sebeřízení. Například tyto char. vlastnosti: upřímnost, samolibost, sebeúcta, sebedůvěra, sebekritičnost, sebekontrola, ctižádostivost
2)      Vztah k druhým lidem (ke společnosti) - dobrosrdečnost, taktnost, štědrost, slušnost, obětavost, povýšenost, chamtivost, závist, sobectví.
3)      Vztah k práci (pracovní char. vlastnosti)
-          postroj k práci - svědomitost, zodpovědnost, usilovnost, lenivost, odolnost vůči zátěži
-          způsob práce - důkladnost, přesnost, dochvilnost, nedochvilnost, nepřesnost, povrchnost
4)      Vztah k hodnotám - jak materiálním tak duchovním

Hodnota (vaule) - je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému objektu (předmětu, jevu, činnosti) podle toho jak uspokojuje jeho potřeby, zájmy
·         Do
této skupiny char. vlastností patří např.: vztah k morálce, k ŽP, vztah k životu, vztah k věcem, majetku.

Jednotlivé složky char. jsou navzájem spjaty např. vztah k sobě souvisí s plněním pracovních povinností, s postojem k přírodě.

Utváření charakteru
Charakter není vrozený, utváří se především v předškolním věku. jeho vývoj začíná patrně až kolem 3 let v období tzv. sebeuvědomování, které je spojeno s negativismem. Charakter se utváří v procesu zvaném interiorizace (zvnitřnění), kdy dochází k přijetí vnějších požadavků na své vnitřní přesvědčení.

dvě vývojová stadia:
·         heteronomní - jednání jedince je určováno z vnějšku (rodiče)
·         autonomní - jednání je určováno zvnitřnělými normami

Tři etapy procesu itezeriorizace.
  • První podmínkou pro utváření charakteru je určitá rozumová zralost jedince, který vnější požadavky rozumově chápe.
  • V další fázi postupně dochází k přetváření vnější mravní autority ve svůj vnitřní mravní zřetel především tím, že dítě požadavek citově prožívá.
  • V poslední etapě utváření char. vlastností jedinec bez vnějších příkazů uvědoměle jedná.

Na utváření charakteru má rozhodující vliv rodina se svým způsobem života a výchovným stylem, škola, skupina vrstevníků v poslední době se více upozorňuje na význam sebevýchovy.

Charakterologie dle R.F. Pecka
Na základě velkého výzkumu v USA rozlišuje 5 charakterových typů, které lze řadit vzestupně.
a)      amorální - (cca 1.rok: kojenec), bez svědomí, bez ohledu na druhé, jedná bez zábran
b)      prospěšný, účelově zaměřený - (2-6 let: předškolní věk), stále výrazně egocentrický, morálně se chová pouze tehdy, když se to vyplatí
c)      konformní - (6-15 let: školní věk), dělá to, co druzí, snaží se vyhovět jejich očekávání, dodržuje stanovená pravidla
d)     iracionálně vědomý - (časté v pubertě a adolescenci), jedná podle svých vlastních vnitřních norem, které jsou ale obecně nepřijatelné, je nepřizpůsobivý, často podléhá emocím
e)      racionálně altruistický - (ideál v dospělosti) je nejvyšší stupeň morální orientace, upouští od egocentrismu, prosazuje altruismus, jedinec jedná podle zdravých vnitřních zásad

Charakteristika postoje
Postoj - je relativně stálý systém hodnocení, cítění a sklonů jednat ustáleným způsobem vzhledem k určitým podnětům.

tři složky každého postoje:
1)      poznávací, kognitivní
2)      citová, emocionální
3)      konativní, behaviorální, tendence jednat

Postoje obvykle dělíme podle toho, zda v nich převládá kognitivní, vědomostní složka, která se vždy utváří vědomě.
-          přesvědčení - převládá vědomostní složka
-          předsudky - převládá iracionální složka

Utváření postojů
Začínají se utvářet kolem 3-4 let vlivem živ. zkušeností, procesem socializace.

Změny postojů
-          sourodé - z kladného na ještě kladnější
-          nesourodé - z kladného přes neutrální na záporný a naopak

Seberegulační vlastnosti
jsou ty vlastnosti osobnosti, ve kterých člověk (na základě poznání sebe sama) řídí a kontroluje své chování a prožívání.

a)      Sebeuvědomování - se začíná rozvíjet kolem tří let
b)      Sebepoznávání - jde o nalezení obrazu sebe sama, zahrnuje především představu o:
-          svém těle
-          svých vlastnostech osobnosti
-          životních plánech
a)      Sebehodnocení - může docházet k: sebepodceňování, sebepřeceňování, přiměřené zdravé sebevědomí
-          subjektivní JÁ - jaká je moje vlastní představa o sobě sama
-          zrcadlové JÁ - to co si o mě myslí a jak mě vnímají druzí lidé
-          reálné JÁ - jsou moje skutečné vlastnosti
-          ideální (potencionální) JÁ - zahrnuje naše přání, perspektivy
b)      Sebekritika - je vyslovené sebehodnocení zaměřené na vlastní nedostatky (ve vlastnostech, schopnostech, v činech, i v úmyslech). Je li upřímná, může být účinným mechanismem seberegulace.
c)      Svědomí - je soustava vnitřních mravních zásad (zvnitřnělý systém zákazů a příkazů), které určují co se smí a nesmí, co je morální a co je nemorální. Je nejsilnější vnitřní regulátor našich činů.
d)     Volní vlastnosti - vůle je nejvyšší orgán seberegulace. Rozlišujeme vlastnosti vůle jako
-          záporné - lenost, zbabělost, liknavost, vznětlivost, pohodlnost aj.
-          kladné - vytrvalost, houževnatost, cílevědomost, odvaha, sebeovládání, rozhodnost, trpělivost, píle

Motivace a teorie potřeb, Maslow

25. listopadu 2010 v 22:04 Psychologie
12. Motivace a teorie potřeb + Maslow

Charakteristika motivace
Pojem motivace pochází z lat. slova movere = hýbati se.

Motivace -
souhrn faktorů, které podněcují, zaměřují a regulují chování člověka.

Kromě pojmu motivace se používá i pojem motiv, jako pohnutka, příčina činnosti, jednání člověka. Dělí se:
  • vnější a vnitřní
  • vědomé a nevědomé (nejsme si vědomi jejich vlivu na naše chování)
  • pravé a vznešené (navenek prezentované)
Motiv a motivace tvoří funkční jednotu.

Třídění motivů
a)      vnější činitelé - incentivy - odměny, tresty, příkazy, prosby, přání a očekávání, nabídky, pobídky, vzory
b)      vnitřní činitelé - introtivy - potřeby a pudy, zájmy, emoce, návyky, zvyky, postoje a hodnoty, životní plány (krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé), cíle, ideály, pocit povinnosti (morální motivace)

Zákonitosti motivace - učebnice strana 112

Principy motivace lidského chování
1)      Princip vzájemné výměny odměn a trestů - platí ve všech mezilidských vztazích, v partnerství mezi výdejem a příjmem (citové projevy)
2)      Princip pásma optimální motivace - viz graf učebnice 112-113
.
Třídění potřeb
Potřeba - je stav nedostatku nebo nadbytku, který člověk pociťuje jako nepříjemný a má proto snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit (nasytit, saturovat).

1)      Nižší (někdy též biofyzologické, elementární, primární) - např. spánek, odpočinek, potravy, kyslík apod.
2)      Vyšší (psychické, sekundární)
a)      Poznávací potřeby
-          potřebareceptivní - receptivního poznávání, spíše pasivní získání vědomostí, informací a novinek
-          potřebaheuristická - objevitelská
b)      Sociální potřeby - jedná se o ty potřeby, které se uskutečňují ve společenských vztazích, obvykle v interakci mezi lidmi
-          potřebasociálního kontaktu, uznání, akceptace, afiliace, jistoty, bezpečí, obliby, přátelství aj.
c)      Výkonové potřeby - potřeba úspěšného výkonu a potřeba vyhnout s neúspěchu
d)     Estetické potřeby - hledání a nalézání souměrnosti a krásy
e)      Existenciální potřeby - potřeby uskutečňovat v životě určitý záměr, cíl



Hierarchie potřeb podle Maslowa
A.H. Maslow na základě svých klinických zkušeností vytvořil hierarchicky uspořádaný systém lidských potřeb. uspořádány jsou sestupně podle naléhavosti potřeb

  • biofyziologické potřeby
  • potřeby bezpečí a jistoty
  • sociální potřeby
  • potřeby sebeúcty
  • kognitivní potřeby
  • estetické potřeby
  • potřeba seberealizace

Zákony motivace dle Maslowa
1)      "Vyšší potřeby nastupují obvykle tehdy, když jsou přiměřeně uspokojeny potřeby nižší."
2)      Není li naplněna potřeba nižší (vyšší) tak se tlak na její uspokojení zvyšuje (snižuje).

Další důležitá vlastnost je sebeúcta.

Zájmy
Zájem je obvykle definován jako uvědomělé a trvalejší zaměření aktivity jedince na vybranou oblast poznávání nebo činnosti.
Třídění zájmů a jejich vlastnosti.
zájmy se obvykle rozlišují:
-          obsahem
-          počtem objektů zaměření
-          rozvinutostí
-          trvalostí
-          společenským oceněním
-          hodnotou, úrovní, kvalitou

K. Čapek - Člověk by měl ovšem vědět něco a o něčem všechno.

Struktura osobnosti

25. listopadu 2010 v 22:04 Psychologie
11. Struktura osobnosti

Osobnost - je organická jednotka všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typická pro daného jedince, utvářená a projevující se v jeho chování (činnosti a společenských vztazích).

Z psychologického hlediska je každý člověk osobností.

Struktura osobnosti
1)      Motivace (aktivačně motivační vlastnosti) - to co člověka žene k určité činnosti
2)      Charakter postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - soustava vlastností mající morální význam
3)      Seberegulační vlastnosti - umožňují, aby člověk na základě poznání sebe sama efektivně řídil a kontroloval své prožívání a chování
4)      Temperament (dynamické vlastnosti) - charakterizují formální průběh prožívání (extrovert, cholerik atd.)
5)      Schopnosti (výkonové vlastnosti) - určují jak úspěšně může osobnost vykonávat určitou činnost
6)      Individuální vlastnosti psychických procesů a stavů

Typologie osobnosti
Rozpracována již Hippokratem ve 4. století př.n.l. Nutno počítat s tím, že žádného člověka nelze přiřadit zcela k jednomu typu.

Sprangerova typologie
ST vychází z determinace sociálními a kulturními vlivy a z hodnotové hierarchie člověka. Spranger rozeznává následující typy osobnosti:
a)      Ekonomický typ - nejdůležitější je pro něj zisk. Snaží se efektivně využívat čas, v jeho jednání je patrná účelovost.
b)      Mocenský typ - nejvyšší hodnotu spatřuje v možnosti ovládat druhé lidi (vedoucí pozice).
c)      Sociální typ - smyslem jeho života je pomáhat druhým lidem (zdravotní sestry, učitelky, soc. pracovníci).
d)     Estetický typ - preferuje kulturní hodnoty.
e)      Teoretický typ - největší cenu má pro něj vědění, poznání. jedinec tohoto typu je při hodnocení reality věcný, kreativní a systematický, při posuzování sociálního okolí akcentuje výkonovou složku.
f)       Náboženský typ - největší hodnotou je určitá idea či víra. Výrazně převažuje emocionální složka nad racionální.

Osobnost jako bisociální produkt
viz učebnice str. 105-106

Sociálně psychologické vlastnosti osobnosti
Projevují se ve styku s ostatními lidmi.

1)      Sociální inteligence - paměť lidí pro jména, tváře, schopnost empatie, umění jednat s druhými lidmi
2)      Extraverze - introverze - jedna ze dvou Eysenckových dimenzí osobnosti patří do vlastností temperamentu
a)      extravert - je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíš k vnějšímu světu. Společensky družný, aktivní, v jednání s lidmi otevřený, pohotově navazující kontakty s lidmi. sociabilita - potřeba být co nejvíce ve společnosti
b)      introvert - je člověk, jehož psychická energie je obrácena spíše do svého nitra. Je uzavřený až samotářský, ve styku s lidmi zamlklý, pasivní obtížně navazující mezilidské kontakty.
3)      Dominance - obecná tendence ovládat druhé lidi. Opakem je submisivita - tendence podřizovat se svému okolí
4)      Konformita - generalizovaná tendence přizpůsobit své názory a jednání názorům a jednáním ostatních. Opakem je nonkonformita prosazují svůj názor, dokáží vidět co jiným uniká.

Zaměřenost osobnosti
Rozeznáváme tři typy zaměřenosti osobnosti se všemi typy zaměřenosti souvisí citlivost:
1)      Zaměřenost na sebe - ukazuje do jaké míry daná osoba očekává přímou odměnu a uspokojení pro sebe bez ohledu na práci kterou vykonává a bez ohledu na spolupracovníky.
2)      Zaměřenost na interakci - odráží intenzitu s níž se daná osoba snaží udržet harmonické vztahy ve skupině.
3)      Zaměřenost na úkol - ukazuje sílu, s níž se osoba věnuje plnění svých úkolů a řešení problémů.

Emoce

25. listopadu 2010 v 22:03 Psychologie
10. Emoce

Charakteristika emocí
Emoce - je prožívání subjektivního stavu nebo vztahu k působícím podnětům. Znakem tohoto prožívání je příjemnost, nebo nepříjemnost, přitahování nebo odpuzování působících podnětů.

Druhy emocí
a)      tělesné city - hlad, žízeň, bolest
b)      citové reakce - útočné (hněv), obranné (strach, odpor, pláč), sociální (city závislosti, obdivu, úcty)
c)      nálady - úzkost, jsou déle trvající
d)     citové vztahy - přátelství/nepřátelství, láska/nenávist, sympatie/antipatie
e)      vyšší city
·         intelektuální - prožívané při intelektuální činnosti
·         estetické - prožívané při hodnocení krásy (umělecká díla, příroda aj.)
·         etické - prožívané při dodržování nebo porušování mravních principů u sebe nebo u druhých lidí (pocit viny, křivdy, nespravedlnosti …)

Vlastnosti emocí
Liší se u každého člověka.
a)      citlivost - jak lehce vznikají nové citové stavy či vztahy
b)      citovost - stupeň citového rozvoje, bohatství nebo chudoba citových prožitků
c)      náladovost - rychlost střídání citů, míra ovlivnitelnosti chování člověka pod vlivem citů
d)     intenzita - hloubka nebo povrchnost prožívaného citu
e)      citová zralost - rovnováha mezi rozumovou a citovou složkou prožívání
f)       sugestibilita - citová ovlivnitelnost, míra podléhání citové nákaze
g)      citová zranitelnost - míra citové odolnosti vůči podnětům vyvolávajícím záporné nebo nepříjemné city
h)      ovladatelnost - stupeň ovládání, řízení citového prožívání
i)        výrazovost - míra ve vnějším projevu citu (mimika, gesta, modulace řeči…)

Pozornost

25. listopadu 2010 v 22:02 Psychologie
9. Pozornost

Mezi psychické stavy obvykle řadíme pozornost, emoce a tzv. pocity při zvládání náročných životních situací (stresu, frustrace, konfliktů).

Pozornost
je psychický stav, který se projevuje soustředěností a zaměřeností vědomí.
soustředěnost - je stupeň aktivity psychické činnosti
zaměřenost - je chápána jako výběrovost

Druhy pozornosti
a)      bezděčná (neúmyslná, mimovolní, pasivní) pozornost - je nezávislá na úmyslu člověka a je vyvolávána zvláštnostmi působících předmětů.
§
nepodmíněně reflexní - vzniká u všech lidí vlivem vrozených nepodmíněných reflexů (stejná reakce při hřmění)
§
podmíněně reflexní - nabývá významu pouze pro jedince v důsledku jeho individuální zkušenosti a zájmů (aktuální sport. výsledky apod.)
b)      záměrná (úmyslná, aktivní) - proces vědomého soustředění
c)      někteří autoři uvádějí některé další druhy pozornosti
-          pomyslná
-          selektivní
-          protivolní

Vlastnosti pozornosti
a)      Rozsah, šířka - množství podnětů, které je schopen jedinec vnímat najednou nebo které dokáže v krátkém čase postihnout - extenzita pozornosti.
b)      Intenzita, hloubka pozornosti - stupeň soustředění, podrobnost zpracování podnětů.
c)      Stálost - délka soustředění pozornosti na stejný předmět.
d)     Pohyblivost (oscilace, přenášení, kolísání) - přesouvání pozornosti z místa na místo.
e)     
Rozdělení -
zpracovávání informací z více než jednoho zdroje současně.

Poruchy pozornosti
1)      Roztržitost - neschopnost dlouhodobé koncentrace pozornosti. Opak koncentrace pozornosti.
a)      nestálost úmyslné pozornosti - neschopnost se delší čas soustředit na konkrétní objekt
b)      příliš velká intenzita pozornosti - hluboké soustředění na jeden objekt vyvolává nepozornost v jiných oblastech
2)      Rozptýlenost - neschopnost udržet pozornost v daném směru

Paměť

25. listopadu 2010 v 22:01 Psychologie
8. Paměť

Paměť - je spojení navzájem na sebe působících systémů, jejichž společná úloha spočívá v uchovávání a znovuvybavování informací, těmito systémy se rozumí v mozku se odehrávající procesy výběru, porovnávání, uskladňování, vyhledávání a vybavování informací.

Fáze paměti

1)      zapamatování, vštípení (recepce) - může být
a)      neúmyslné
b)      úmyslné
- mechanické - více násobné opakování
- logické - pochopením
vnitřních souvislostí, je náročnější, ale trvalejší
2)      uchování (retence) - čas od zapamatování do vybavení
3)      vybavení (reprodukce) - je aktivizace zapamatovaného, uchovaného materiálu.
a)      znovupoznání - vybavení minulého prožívání vzniká pouze pře opakovaném působení původních podnětů (návrat na místo dovolené)
b)      vlastní reprodukce - vybavuje si zapamatovaný materiál, ne všechny osvojené poznatky a činnosti dokážeme reprodukovat
c)      reminiscence - zvláštním případem spontánního vybavení, je opakem zapomínání, po určité době dojde ke zlepšení pamětního výkonu

Druhy, typy a individuální vlastnosti paměti
1)      podle průběhu zapamatování - úmyslná (záměrná) a neúmyslná (bezděčná)
2)      podle způsobu zapamatování - mechanická a logická
3)      podle obsahu zapamatovaného materiálu - slovní, zrakovou, sluchovou, čichovou, chuťovou, hmatovou, pohybovou. emociální
4)      podle délky podržení materiálu - ultrakrátkou, krátkodobou, dlouhodobou

základní typy paměti podle převládajících vlastností a zvláštností
a)      názorně obrazný (zrakový, sluchový, pohybový)
b)      slovně logický (pamatuje si pojmy myšlenky a čísla)
c)      emocionální
(pamatuje si především emocionální zážitky)

Nejdůležitější ukazatelé úrovně paměti jsou rozsah a přesnost paměti.

Činitelé ovlivňující trvalost zapamatování
základní podmínkou se ukazuje být motivace. proces zapamatování též významně ovlivňuje aktuální stav jedince tj. jeho stupeň koncentrace. Nezbytnou podmínkou dlouhodobého zapamatování je opakování.

mnemotechniké pomůcky

Retroaktivní útlum - záporné působení nového učiva na staré
Proaktivní útlum - tlumivé působení starého učiv na nové

Myšlení a řeč

25. listopadu 2010 v 22:00 Psychologie
7. Myšlení a řeč
Charakteristika, myšlenkové operace, teorie pojmů, myšlení jako řešení problému, myšlení a řeč

Myšlení - je
zprostředkovaný a zobecňující způsob poznávání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných vztahů a souvislostí.

Formy myšlení
Výsledkem poznání skutečnosti prostřednictvím myšlení jsou :
a)      pojem - odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka
b)      soud - je vyjádřením vztahu mezi dvěma pojmy
c)      úsudek - vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy

Myšlenkové operace
podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, které nazýváme
myšlenkovými operacemi.
a)      analýza - myšlenkové rozdělení celku na části, myšlenkové odlišení jednotlivých stránek předmětů a jevů
b)      syntéza - myšlenkové spojování jednotlivých částí, vlastností nebo vztahů předmětů a jevů skutečnosti
c)      srovnávání - zjišťování podrobnosti a rozdílnosti různých předmětů a jevů.
d)     abstrakce - vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů
e)      zobecňování (generalizace) - myšlenkové zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností j. předmětů a jevů určité skupiny.
f)       indukce - myšlenkové vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů
g)      dedukce - aplikace obecného poznatku, pravidla na konkrétní případ, problém.
h)      analogie - myšlenkové vyvozování nového poznatku o nějakém předmětu nebo jevu na základě jeho podobnosti s jinými předměty.

Druhy myšlení
podle stupně praktičnosti, konkrétnosti a teoretičnosti
1)      praktické myšlení - operuje s vjemy bezprostředně působících předmětů a jevů
2)      názorné (konkrétní) myšlení - využívá názorných představ
3)      abstraktní (teoretické) myšlení - operuje s pojmy, symboly a jejich významy.
podle charakteru zadaného problému a podle způsobu řešení problému.
4)      konvergentní (sbíhavé) myšlení - uplatňuje se při problémech, které mají pouze jeden způsob řešení.
5)      divergentní (rozbíhavé) myšlení - uplatňuje se při tvořivých problémech, které mohou mít několik řešení.

Individuální vlastnosti myšlení
přesnost, pružnost, hloubka, šířka, rychlost, samostatnost, kritičnost, tvořivost

Fáze řešení problémů
Problém - je situace, úloha, činnost, kterou má člověk vyřešit či vykonat, přičemž mu nejsou známy cesty řešení. daný problém řeší myšlením, přičemž uplatňuje myšlenkové operace a již osvojené vědomosti a dovednosti.

Fáze řešení problémů
1)      seznámení s problémem
2)      rozbor problému - končí stanovením hypotézy
3)      vlastní řešení - ověřování platností hypotéz
a)      vhledem - okamžik náhlé situace, která vede k rychlému proniknutí do problému a nalezení jeho správného řešení
b)      pokusem a omylem - vylučujeme omyly
c)      postupnou plánovitou myšlenkovou činností - využívání analýz a syntéz
4)      nalezení řešení
5)      kontrola, příp. zdokonalení (evaluace)řešení

hypotéza - je ověřitelné, jednoznačně formulované a smysluplné tvrzení vyjadřující vztah mezi dvěma proměnnými

inhibitory - faktory které tlumí, brzdí a komplikují proces řešení problému

Činitelé ovlivňující průběh řešení problémů
  • vnější činitelé - úroveň zadání problému, množství informací, vnější podmínky při řešení
  • vnitřní činitelé - dosavadní zkušenosti řešitele, schopnosti řešitele, přiměřená motivace, úroveň volních vlastností člověka

Charakteristika řeči
Řeč - je nástrojem myšlení a zároveň prostředkem dorozumívání.
-          nástrojem řeči je jazyk, jako systém slov a znaků

významy slova
a)      denotativní význam - obsah který se vztahuje na samotný předmět, jev či odraz jeho nejobecnějších znaků
b)      konotativní význam - to co dané slovo skutečně vyvolává u příjemce

Druhy řečí
rozeznáváme tyto základní druhy:
  • vnitřní řeč - s její pomocí formulujeme své myšlenky, které obvykle navenek nevyjadřujeme slovem
  • vnější řeč - vyjadřujeme navenek k druhým lidem naše postoje apod.

mluvená řeč - V - kontakt s posluchači, N - málo času na výběr vhodných slov
psaná řeč - V - dostatek času, N - psychologicky náročnější než mluvená

první a druhá signální soustava

Kognitivní procesy

25. listopadu 2010 v 21:59 Psychologie
6. Kognitivní procesy

= všechny operace a pochody, jejichž prostřednictvím si čl. uvědomuje a osvojuje svět a sebe sama, na jejíchž zákl. je schopen sebereflexe, rozlišování objektivního a subjektivního a vytváření hodnotových orientací
-
metakognice - samostatné vyvozování, uvozování
-
kognitivní svébytnost - na zákl. kognitivního obsahu přichází samostatná tvořivost
-
propojeny s procesy konativními (od sl. konat)
-
nutno zohlednit vývojové hledisko
"Svět se musí vejít do toho, co už dítě zná." Piaget
-        Piaget - autor kognitivně strukturální teorie -> mentální struktury

Čití (pojem + dělení)
- proces získávání syrových informací a jejich transformace do podoby nervových impulzů, které mozek dále zpracovává = transdukce
-
info získáváme pomocí analyzátorů
-
analyzátor = receptor (smysl. orgán) + dostředivý nerv + příslušné mozkové centrum
-
po zpracování - odstředivým nervemefektoru (= výkonný orgán)
= reflexní oblouk
-
výsledek čití: počitek
-
Počitek = odraz jednotlivých vlastností předmětů a jevů, které působí na čl.
-
zákl. smyslového poznání
-
má-li vzniknout, musí mít podnět určitou intenzitu
·   dolní počitkový práh - nejmenší, který vyvolá počitek = absolutní
-podprahové podněty - už nevnímáme
·   horní počitkový práh - nejvyšší, který vyvolá počitek
-
nadprahové podněty - nepociťujeme, nebo pociťujeme jako bolest
·   rozdílový práh - nejmenší rozdíl mezi 2 podněty téhož druhu, jenž umožňuje postřehnout rozdíl mezi počitky
-
při čití se uplatňuje Vernův zákon = při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnost snižuje
-
Zákon kontrastů- při náhlé změně intenzity podnětů se intenzita podnětů jeví menší nebo větší
-
smyslová citlivost - schopnost lidí pociťovat podněty s velmi nízkým rozdílovým prahem nebo malým dolní počitkovým prahem
-
rozdělení druhů receptorů:
1. dle charakteru podnětů
·   fotoreceptory
·   melanoreceptory
·   chemoreceptory
·   nociceptory - receptory bolesti
·   proprioreceptory - receptory pohybu
·   termoreceptory
2. dle umístění v organismu
·   vnější: a) telereceptory = dálkové - např.: zraku, sluchu, čichu
b) dotykové receptory - např.: chuti, tepla, tlaku
·   vnitřní: a) visceroreceptory = útrobní - např.: bolesti, dýchání, trávení

b) proprioreceptory - např.: pohybu, polohy, rovnováhy
Vnímání (pojem, dělení, funkce)
Vnímání je základní vývojovou formou orientace subjektu; je úzce spojeno s předmětem činnosti a s pamětí; uskutečňuje se na základě analyticko-syntetické činnosti analyzátorů. Vnímání je složitý proces, jehož kvalitu ovlivňuje řada faktorů.

dvě úrovně organizace vnímání (T. Tomaszewský)
  1. senzomotorická - odlišení figura a poznání
  2. sémanticko - operační - ve které dochází k vydělování významu objektu

Vjem - je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jev, které momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se proto předměty a jevy odrážejí jako celky.

Proces vnímání - smyslová (recepční) analýza → mozková (korová) analýza → mozková (korová) syntéza

Tři materiální složky:
-          fyzikální
-          fyziologická
-          psychologická

Vlastnosti vnímání
Mezi základní vlastnosti vnímání patří výběrovost.
je podmíněna:
  • objektivně - nápadností, velikostí, pohyblivostí, novostí či jinými zvláštnostmi působících podnětů
  • subjektivně - zájmem, potřebami, zkušenostmi, aktuálním psychickým stavem apod.

zaměřenost vnímání - se projevuje jak odlišujeme vnímaný objekt od jeho pozadí
pregnantnost vnímání - dotváření vjemu na podkladě zkušenosti, uplatnění principu doplňování chybějících částí celku na úplný celek
celistvost vnímání - tendence vnímat jednotlivosti jako celek
konstantnost vnímání

Typy vnímání
a)      objektivní typ - vnímání vnějších, pozorovatelných stránek předmětů a jevů a na jejich popis. Vjemy se vyznačují stálostí a jsou jen velmi málo ovlivnitelné.
b)      subjektivní typ - do vnímání vnáší svá přání a přetváří pozorovaná data podle svých osobních potřeb. Často je nekritický, příliš se soustředí na city, které vnímaná fakta vyvolávají a které zkreslují vnímanou skutečnost.

Druhy vnímání
podle převládajícího receptoru - zrakové, sluchové, čichové, apod.
více zapojených receptorů - vnímání tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu

vnímání času - zakládá se na sledování vzniku, trvání a ukončení nějakého jevu; souvisí s naším dechem a jinými rytmickými ději v našem těle.

Pozorování - je zvláštním druhem vnímání, je plánované a cílevědomé.

Sociální vnímání (percepce) - je velmi důležitým druhem vnímání druhých lidí a sociálních situací.

Smyslové klamy
Jen tehdy - pokud náš vjem neodpovídá vnímané skutečnosti, je nepřesný, zkreslený - způsobený některými tendencemi v procesu vnímání, nebo nedokonalostí našich analyzátorů.
Mezi smyslové vjemy ale nepatří - např. hůl ponořená do vody (styk dvou různých skupenství), fata morgana apod.

Typy smyslových klamů
slepá skvrna, chuťová iluze, hmatová iluze

Optickogeometrické klamy
Ze smyslových klamů jsou nejznámější.
-          iluze kontrastu
-          přeceňování svislých čar
-          přenesení vlastností obrazce na jeho části (Sanderův rovnoběžník)
-          zdánlivá změna směru čar vlivem jiných čar


Představivost a fantazie (pojem + dělení)
Charakteristika představivosti
Psychický poznávací proces (obrazy předmětů a jevů v našem vědomí, které jsme předtím nevnímali a schopnost je vyvolat i když právě nepůsobí na naše receptory).
Představa - je názorný obraz předmětů a jevů v našem vědomí, které v daném okamžiku nevnímáme a které jsme:
a)      kdysi vnímali (pamětní vzpomínkové představy)
b)      nikdy nevnímali (fantazijní představy)

eidetické představy - jsou velmi živé, takřka se shodují s vjemem
perservační (vtíravé) představy - představy které mají tendenci se ustavičně vracet a setrvávat ve vědomí

Asociační zákony (sdružování představ)
jsou určité pravidelnosti při vybavování představ. dělím je na primární a sekundární.

1) primární asociační zákony
a)      zákon dotyku v prostoru a čase - (též jako zákon současnosti a následnosti)
b)      zákon podobnosti a kontrastu -

2) sekundární asociační zákony
a)      zákon živosti (citové významnosti) - hlubší (živější) zážitky máme tendenci si vybavovat častěji než jiné
b)      zákon novosti - tendence vybavovat si novější zážitky častěji než jiné
c)      zákon častosti - častěji vnímané předměty se našemu vědomí vybavují častěji než jiné
Typy představivosti
tři základní typy:
zrakový (vizuální) - fotografická paměť, snadné zapamatování oblečení, obličejů, obrázků aj.
sluchový
(auditivní, akustický)
kinestetický (balticko-motorický) - dobře si představuje pocity z doteku, zážitky z pohybu

Druhy představ
možno třídit podle různých kritérií

1)      Podle převládajícího druhu receptoru
2)      Podle stupně abstraktnosti
a)      jedinečné - určitého konkrétního předmětu
b)      obecné - obecná představa učitele, psa apod.
3)      Podle vzniku - převažujícího mechanizmu který se uplatňuje při jejich vzniku
a)      pamětní (vzpomínkové)
b)      fantazijní

Fantazie
-představa se kterou jsme se nikdy nesetkali (obrazotvronost)
Typy fantazie
rekonstrukční - vybavování představ předmětů na základě jejich popisu
tvořivá - nové originální názorné obrazy, které dosud neexistoval
bdělé snění - utváření představ, které se vztahují k vlastní vytoužené budoucnosti
sny ve spánku - pouze dle některých psychologů


Tvořivost
Je činnost, jejímž výsledkem jsou nové, originální výtvory.
a)      objektivní - dosud neznámé, nové společensky hodnotné výtvory (umění, věda)
b)      subjektivní - jedinec vytváří produkt, který je nový pouze pro něho samého (jinak je už známý)
Speciální schopnosti tvořivosti
Pro tvořivost neexistuje jednoznačně obecně platná definice, nejčastěji je popisována jako komplex určitých speciálních dovedností.
a)      Guilfordův systém tvůrčích schopností - fluence (plynulost), flexibilita (pružnost), originalita (původnost), elaborace (propracování), senzibilita (citlivost)
b)      komponenty kreativity W. Kirsta a U Diekmeeyra - pohyblivost, plynulost, originalita, analýza, produktivita, konstruování, přetváření atd.

Fáze tvořivého procesu
1)      Preparace - příprava
2)      Inkubace - období "dozrávání" tvořivého problému, probíhají nevědomé procesy
3)      Inspirace - objevení nápadu, myšlenky jak řešit daný problém
4)      Realizace - uskutečnění objeveného řešení
5)      Evaluace, verifikace - zhodnocení, ověření správnosti výsledků tvořivého procesu


Metody rozvíjení tvořivosti
1) Podle přístupu k procesu řešení na:
a)      systematicko-analytické
b)      intuitivní
2) Podle množství zúčastěných subjektů na
a)      individuální
b)      skupinové

tabulky a charakteristika v učebnici strana 69-72

Komplexní metody rozvoje tvořivosti

Brainstorming
patří mezi nejoblíbenější a nejčastější metody. Používá metodu odloženého úsudku
a
produkce divokých nápadů
.

nejdůležitější pravidla Brainstormingu
  • vymýšlet ale neposuzovat
  • popustit uzdu své fantazii
  • kvantita je důležitější než kvalita
  • synergie (spolupráce součinnost)

Socializace, sociální vnímání, interakce a komunikace

25. listopadu 2010 v 21:57 Psychologie
5. Socializace, sociální vnímání, interakce a komunikace

Sociální vnímání: je nejjednodušší proces, kterým získáváme informace z vnitřního či
                               vnějšího prostředí

Receptory: kvalitu čití ovlivňují různé faktory jako např.: alkohol, drogy, léky či únava
• zrak: vidíme jak předmět vypadá, jaký má tvar barvu, jaký je jeho povrch
• chuť: rozeznáme zda se jedná slanou, ,sladkou, hořkou či kyselou
• čich: rozeznáváme zápach a vůni
• hmat: velikost, tvar a povrch

Vzájemný sociální kontakt - interakce :
Jde o vzájemné působení a vzájemné ovlivňování mezi lidmi navzájem. Specifickým znakem
společenského prostředí je, že jedinec nereaguje pouze na vlastní podnět /slovo, čin apod./, ale i na jeho nositele. Vzájemné působení probíhá ve dvou základních rovinách :
1)      Biologické ( včetně eroticko- sexuální)
2)      Sociální     ( přátelství, partnerství, láska, agrese, sebeúcta)

Ve vzájemném kontaktu (interakci) jde vždy o meziosobní vnímání a dorozumívání (komunikaci).

Sociální vnímání a posuzování :
Vnímání je komplexní psychologický proces umožňující člověku poznávat okolní svět a orientovat se v něm.
Vnímání je založeno na činnosti smyslů a na srovnávání přijímaných údajů s minulou zkušeností. Ta je však u každého člověka jiná. Proto dochází k rozdílům ve vzájemném vnímání a posuzování.
Proto bývá objektivní realita vnímána a posuzována jednotlivci subjektivně. Hovoříme o tzv. "sociogenním filtru", přes který vše vnímané prochází. Sociální vnímání je základní fází meziosobního působení a velmi často to ovlivňuje
interpretace (výklady) dojmů, které vznikají na základě vjemů. Do vlastního vnímání tak jsou vkládány vlastní nebo i zprostředkované společenské zkušenosti. Následkem tohoto zpracování dochází k určitému zkreslení nebo úpravě objektivně pozorovatelného jevu.

1) Kognitivní struktura - způsob jakým jedinec vnímá a hodnotí vnější realitu;
2) Kognitivní mapa - obraz (obrazy) reality, kterou si člověk vytváří na základě svých zkušeností;

Nečastější chyby ve vnímání a posuzování:

1) Vliv tzv. "prvního dojmu" - určující pocit, který předurčuje následné jednání, na základě jedné
     vlastnosti hodnotím celou osobnost
2) "halo efekt"- na základě předchozí informace vnímám ostatní
3) "soukromá teorie osobnosti"
4) "efekt mírnosti a shovívavosti"
5) "konstantní chyba"
6) předsudky





Komunikace

Komunikace = sdělujeme a přijímáme informace
  • Co můžeme sdělit? - informace, pocity, emoce, postoj k tomu, o čem hovoříme, postoj k posluchači, přání,…

Struktura komunikace:
Komunikátor - vysílá informaci
Komunikant = recipient - přijímá informaci
Komuniké - obsah sdělení
Komunikační kanál - cesta, po níž probíhá komunikace
Psychický účinek přijatého komuniké - to jak na nás obsah sdělení působí

  • Při sdělování obsahu musíme vzít v úvahu, jakým stylem budeme komuniké sdělovat - komu to říkáme, protože komunikant musí obsah správně pochopit

  • Zde velmi často dochází k poruše komunikačního kanálu, což se může stát při špatném pochopení komuniké (chybné zakódování a dekódování) - (co způsobuje porucha komunikačního kanálu? - konflikty, spory…) to může způsobit i mezilidské konflikty

Máme spoustu způsobů, jak sdělit svoje emoce, ale je důležité udržovat pravidla slušné komunikace mezi nadřízeným a podřízeným, starším a mladším, ….

VERBÁLNÍ KOMUNIKACE
  • Psaná a mluvená
  • Komunikace může probíhat jako - monolog, dialog, komunikace ve skupině, masová komunikace - tisk, rozhlas

Komunikace není pouze o předávání obsahu, ale sociální psychologie se zabývá i tím, jak je
obsah předáván.
Způsobem předávní se zabývá paralingvistika - díky tomu můžeme poznat i psychický stav řečníka, jeho temperament, nejistotu = paralingvistika vytváří z verbálních projevů projevy osobité.

Paralingvistika zkoumá:
Hlasitost, výška a tón
řeči
- pomalý tón a hluboké tóny - deprese, smutek
§
vysoký tón, rychlá mluva - silné emoce u řečníka
§
někteří duševně nemocní lidé mají tzv. bezbarvý tón hlasu
Rychlost a plynulost řeči - ženy hovoří rychleji než muži,
  • příliš velká rychlost, …. Emoční zaujetí tématem, někdy i nejistota a vnitřní konflikt
  • dobrý řečník mění tempo, klade důraz na určité pasáže - lépe tím upoutá posluchače - s tím souvisí dobrá intonace a melodie řeči

  • skákání do řeči - tato situaci hodně vypovídá o vztahu dvou osob
-          člověk, který skáče do řeči je zpravidla člověk expanzivní se snahou ovládnout danou komunikaci, člověk dominantní, nemá úctu k druhému mluvčímu X nebo to může být osoba, která se nedokáže ovládat
-          Pomlky - vyjadřují spor, napětí, vyčerpání tématu, …



Rozhovor
- lidé se baví na stejné téma, rozumí si, hádají se, vzájemně se osočují
  • právě dialog je považován za specifický druh rozhovoru

Překážky bránící vzniku dialogu: (ukázka skákání do řeči, neústupnost ze svého názoru,
  • obavy a strach - obavy z upřímnosti
  • obranné reakce - ti co se brání, překvapují svého partnera agresivními reakcemi nebo neadekvátními reakcemi
  • simulace a disimulace - vyhořívání - jev, který nastane, pokud jeden účastník hovoru něco zatajuje nebo předstírá - druhá strana dospěje k vyčerpání a konci dialogu - není možná dohoda v dialogu
  • neúcta k druhému - ve verbální i neverbální komunikaci - ironizování, skákání do řeči
  • nezralost osobnosti - zralá osobnost je objektivní, umí modifikovat svoje postoje, není egocentrická, za každou cenu se nedrží svých názorů
  • neschopnost resonance - dotyčný neumí naslouchat druhému, bere v úvahu pouze své myšlenky
  • neukázněnost - bez ukázněnosti není možné vést dialog
                             
Zásady správné verbální komunikace:
  • mluvit jen, když máme co říct
  • mluvit stručně - tzv. pravidlo pěti minut
  • podle velikosti prostoru a počtu posluchačů zvolit správnou intenzitu hlasu
  • užívat méně delších vět a střídat je s kratšími
  • mluvit jasně a jednoznačně
  • hlavní myšlenku vyjadřuje věta hlavní a ne vedlejší
  • vystoupení zahájit žertem, příběhem
  • nenapadat posluchače
  • napřed chválit, pak chválit a navrhnout změnu
  • rozprostřít informace do sdělení tak, abychom posluchače nezahltili
  • správná a výrazná výslovnost
  • používat vhodná slova s ohledem na posluchače
  • přiměřeně užívat nonverbálních prostředků


NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE:
Předpokládá se, že neverbální komunikace je starší než řeč. S řadou neverbálních projevů se setkáme už u zvířat.
Neverbální komunikaci se často říká řeč těla. Je to sdělovací prostředek - nikdo nemůže jednat nezávisle na svém těle. Z toho vyplývá, že verbální a neverbální komunikace za normálních okolností probíhá současně. Řeč těla nám ale prozradí o vnitřním postoji člověka více než jeho slova a můžeme se naučit řeč těla cíleně používat.

Neverbálně můžeme sdělit emoce, postoje, vztahy k druhým, aktuální psychický stav, zájem o sblížení a snahu o změnu postoje partnera, snahu o řízení vývoje dalšího vzájemného styku...

Rozlišujeme různé druhy neverbální komunikace:
1. mimika, výraz obličeje:
2. gesta, pohyby rukou:
3. doteky, kontakt.
4. postoje:
5. pohyby rukou a nohou:
6. tón řeči a hlasu
7. úprava zevnějšku:
8. pohledy
9. oddálení

Rozlišujeme proxemické zóny:
a) intimní zóna: 30 cm - Jsou to přátelé, rodina, partner. Velmi časté vzájemné doteky.
b) osobní zóna: do 75 cm - Kontakt je přátelský s eventuelním dotekem.
c) sociální zóna: do 2 m - Neosobní jednání, obchodní či služební styk, komunikace ve
                                            skupině.
d) veřejná zóna: od 3,5 m do 7 m - řečník v auditoriu. Je to nepříliš osobní, neumožňuje
                                                           debatu či řešení problémových situací.

Máme své teritorium, které si hlídáme. Pokud se někdo přiblíží a osoba nám není sympatická, couváme, protože chceme vetší vzdálenost. Cítíme napětí a máme nepříjemný pocit, když se k nám někdo cizí přiblíží a nám to je nepříjemné. Pokud ale vzdálenost nejde oddálit naším úhybem, nastane konflikt. (krizové situace: chování lidí v tlačenici, přeplněná tramvaj, atd.)
Poznámka: Američané mají jinak proxemické zóny. Osobní zóna je až do 3.5 m. mají je vzdálenější než máme my.   

Poruchy v mezilidské komunikaci:

1)      Poruchy komunikace související s duševní poruchou osobnosti:
a)      Patologická komunikace - abnormální projevy jedince, který je vážně duševně nemocen. Nelze očekávat normální komunikaci. Té je schopen po omezenou dobu, rychle přetížen podněty, zahlcen úzkostí apod. (psychotici-schizofrenie, narcisti a balancující na pomezí mezi neurózou a psychózou). Psychotik nevidí jako nemocného sebe, ale okolí.
b)      Neurotická komunikace - 1) Hysterická - sklon dramatizovat, snížená schopnost rozlišovat mezi fantazií a realitou, výrazná sugestibilita, přehnané koketování, teatrální vystupování. Výrazná emocionalizace problémů, komunikování se podobá inscenování problémů a témat.Velká gesta, významné pauzy a pohledy.
- 2) Nutkavá - Stereotypní, ritualizované opakování. Nutkavé
kontrolování, opakování stále stejných rad.
- 3) Fobická - lidé reagují nepřiměřeným strachem, neumějí ho ovládnout, strach se mění na paniku se somatickými příznaky - bušení srdce, pocení či svalové napětí.
4) Úzkostná - Akutní, intenzivní úzkost, extrémní úzkost z nezvládnutí situace, z bezmoci, ze ztráty místa. Jedinci ohroženi depresí.

c)      Narcistní komunikace - centrovaná na sebe - touha být obdivován, potřeba mít od ostatních vlastní verzi (pravdu), touha po ideálu, potřeba kontrolovat druhé.
1)Depresivní - komunikace s pocity prázdnoty, bezsmyslnosti,
krajní skepse a smutku. Jedinec nevidí východisko ze začarovaného kruhu, což vede ke stahování "do sebe", k pasivitě.
2)Hypochondrická - přehnané zabývá ní se svým tělem
3) Nepsychotická paranoidní - zvýšená a přehnaná podezíravost,
event. Vztahovačnost k vlastní osobě.
                                               4) Hyperthymní komunikace - bodré , veselé osoby, ze všeho se radují, srší otevřeností ke kontaktům.
                                               5) Nepsychotická schizoidní - emoční chlad, introverze přecházející do stažení až izolace

d)     Autistická komunikace - pokud se vůbec rozvine, je pro okolí nicneříkající a bezobsažná. Autista má sklon opakovat klišé a fráze.
e)      Nekrofilní komunikace - posedlost destruktivitou lze vytušit v těch jedincích , kteří často nadávají, ulevujíce si slovy análního původu, nebo se uchylují ke kletbám genitálního původu.
f)       Poruchy komunikace související s poruchami myšlení
1)Zpomalená komunikace - nepružné, v útlumu, kusé, chudé
výroky, komunikace ve stavech vyčerpání
2)Překotná - myšlenkový trysk, řeč zrychlená,
3) Roztržitá - nesourodý a naléhavý myšlenkový pochod nebo
emoce s dominující silou, odvádějící pozornost.
                                               4) Zabíhavá komunikace - mluvčí neudrží jeden směr proto, že není schopen rozlišovat podstatné od vedlejšího
                                               5) Ulpívavá komunikace - stereotypní opakování slov, frází, myšlenek. Mluvčí nenachází jiná slova k danému vyjadřování (malá pohotovost, chudá slovní zásoba, myšlenková zablokovanost)
                                               6)Okno - myšlenkové zaražení se. Někdy pod vlivem trémy, úzkosti, paniky, ve stresu.
                                               7) Magická komunikace - čarování s metaforami, tajemné a nejednoznačné náznaky, se zvl.symbolickými obsahy.
   
g) Abnormální komunikace v abnormálních podmínkách
- člk může v komunikaci reagovat přehnaně pod vlivem utrpěného traumatu. Pověstná poslední kapka trpělivosti.
    h) Poruchy v intrapsychické komunikaci
(dysfunkční myšlenky)
- panickou poruchu spouští katastrofická interpretace dané situace, to že si člověk pomyslí že se "něco stane" nebo "by se mohlo stát" Co když tam někde omdlím?
    i) Komunikace ve stresu - zdroje stresu mohou být fyzické (hlad), psychické (komplex z tloušťky , mentální (touha předčít ostatní), sociální (hrozba sankcí, ztráty zaměstnání, civilizační stres). Komunikace ve stresu zvýšené tempo, chaotičnost, rychlost úsudku, výraznější emocionální zabarvení. Zrychlené tempo komunikování vydrží stresovanému člověku často jen na začátku komunikační výměny, pak nestíhá a rozčílí se.