Osobnost v náročných životních situacích

25. listopadu 2010 v 23:19 |  Psychologie
Osobnost v náročných životních situacích (NŽS)

NŽS - jsou tím myšleny takové podmínky v životě člověka, které n něj kladou zvýšené nároky jak po stránce tělesné, tak i psychické

nejčastěji uváděné třídění NŽS jsou: frustrace, deprivace, stres a konflikt

Frustrace
(z lat. slova lustra = marně, zbytečně) je psychický stav vyvolaný překážkou, která stojí na cestě k cíli nebo brání (ohrožuje či oddaluje) uspokojení určité potřeby.
existují dva základní typy překážek:
·         vnější
- může být fyzikální (ujíždějící tramvaj, zamčené dveře od WC) nebo sociální způsobená jednáním jiných (zákazy rodičů, fronta lidí)
·         vnitřní - představují vlastnosti osobnosti (strach, stydlivost, plachost pocity viny, výčitky svědomí, lenost)


Druhy frustrace - Čáp, Dytrych
a)      deprivace - představuje stav dlouhodobého nedostatku něčeho, co je nezbytné pro uspokojování základních potřeb
b)      oddálení - znamená vynucené odložení uspokojení životně důležité potřeby
c)      zmaření - nastává, jestliže pod vlivem velikosti překážky nebo malé síly jedince dochází k neúspěchu při úsilí o dosažení cíle
d)     konflikt uvnitř jedince - je definován jako, střetnutí dvou nebo více protichůdných sil stojících na cestě k cíli.

podle stupně závažnosti frustrace:
  • malé - drobné, téměř každodenní: např. pocit hladu, žízně, omezování chodce na křižovatce, sexuální abstinence (někdy mohou vyústit až ve stres)
  • velké - významné, životní frustrace: např. neuspokojení důležitých sociálních potřeb, nepochopení, nedostatek citové odezvy, lásky, omezování svobody
  • existenciální - ztráta smyslu života, rezignace, pocit marnosti, zbytečnosti (poprvé popsal V. E. Frankl u vězňů v koncentračním táboře, ale tento pocit mohou mít i lidé žijící v blahobytu)

Frustrační tolerance
je stupeň odolnosti vůči frustraci tj. doba po kterou jedinec zvládá frustrační situace, neprojevuje se typické frustrační chování (nerozčiluje se, nehroutí se)

Reakce na frustraci
Jedná se o reakce, kterými obvykle člověk řeší frustrační situace - obranné frustrační mechanismy. Rozlišujeme pět základních reakcí na frustraci.

1)      útok - osoby na překážku s cílem tuto překážku narušit, rozbít a tím dosáhnou žádaného cíle. Známá J. Dollardova teorie tvrdí, že každá agrese je vždy důsledkem frustrace.
a)      projekce - uvědomované přenášení vlastních motivů, přání a pocitů na jiné osoby (např. přesouvání vlastní viny na druhého)
b)      introjekce - je protikladem projekce tj. přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází (chová se jako by již cíle dosáhl)
c)      šikana - při které obvykle frustrovaný jedinec přesouvá vybití své agrese z jedné osoby (na kterou si netroufá) na jinou (tzv. obětní beránek)
d)     egocentrismus - je krajní forma individualismu, egoismu, sobectví, kdy se jedinec maximálně snaží upoutávat pozornost pouze k vlastní osobě (část jde skrytě o potřeby zvýšit svou sebeúctu)
2)      únik, ústup - kdy se člověk zbaví překážky, ale zároveň i cíle, je většinou hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. zbabělý únik z místa nehody)
a)      regrese - je únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu, méně zralému infantilnímu (dětskému) způsobu chování, který jedinec překonal (šaškování, předvádění se u dětí, pláč u dospělých)
b)      transgrese - je opačný jev a znamená "útěk dopředu", tj. projev vývojově staršího, vyššího chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka projevuje mateřskou péči, předčasný strach ze smrti u mladého člověka)
c)      sublimace - uvolnění psychického napětí únikem k vyšším či nižším principům k myšlení (např. denní snění, které je časté u pubescentů či únik do četby) a chování. příkladem může být uchýlení se k náboženským sektám, alkoholu, drogám nebo naopak k přenesení energie na sociálně uznávané činnosti např. charitativní či umělecké.
d)     racionalizace - je rozumové zdůvodňování a ospravedlňování neúspěchu dodatečně vymýšlenými důvody. příkladem je i tzv. bagatelizace
e)      potlačování, vytěsnění - je vědomá snaha zapomenou na cíl, vytlačit ji z vědomí na jeho okraj.
f)       somatizace - označuje odvedení, přenesení, přeměnu psychického napětí do oblasti tělesné. Únik do nemoci, konverzní neuróza - starší označení pro nevolnost před zkouškou.
g)      izolace - omezení nebo vyloučení sociálního kontaktu, stažení do samoty, odloučení, osamocení.
h)      identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která už svého cíle dosáhla (což může být, románová postava, herec, sportovec aj.)
3)      obejití překážky - třeba i delší cestou s vynaložením velkého úsilí. Nelze nic namítat pokud je obětováno pouze větší množství energie, ale nelze souhlasit s obcházením překážky, které je morálně nepřijatelné (úplatek, protekce, vydírání apod.)
4)      volba náhradního cíle (kompenzace) - patří mezi "nejracionálnější" obranné frustrační mechanismy. příkladem může být vybití energie tzv. kanalizace, což je vybití energie do společensky neškodného chování (štípání dříví, sport apod.)
5)      fixace - znamená ustrnutí, uplívání na určitém způsobu chování, které by již vyžadovalo od jedince jiné, vhodnější, zralejší reakce. Jedná se o situaci, kdy se jedinec zastaví před překážkou a "otočí se k překážce zády" přestane ji vnímat (úmyslně či netečně).

Model frustrace - viz. učebnice str. 161

Deprivace
(z lat. deprivere = míti nedostatek, strádat) je psychický stav, který vzniká. když není dlouhodobě uspokojována základní potřeba (nebo není dosaženo vytýčených cílů).

Druhy deprivace
Podle toho, jaká potřeba není saturována, rozlišujeme nejčastěji tyto druhy deprivace:
1)      biologická, biofyzická - nastává při nedostatku výživy, pití, jídla, sexu, vody, tepla, ale i kyslíku, spánku.
2)      sociální - nastává při nedostatku sociálních kontaktů nebo když dlouhodobě existují vážné problémy v mezilidských vztazích
3)      psychická - je charakteristická neuspokojením psychických potřeb
a)      citová - je patrně nejčastější a vzniká při nedostatku citové odezvy
b)      senzorická, smyslová - se objevuje při nedostatku smyslových podnětů
c)      kognitivní - je podmíněna nedostatkem informací, nových poznatků
d)     konativní - nastává při nedostatku činnosti (např. při dlouhodobém pobytu v nemocnici)
e)      motorická - nemožnost pohybu
f)       existenční - vzniká při nenaplněné potřebě existenční jistoty (např. ve válce se dostaví pocit otupění)

Stres
(z lat. strigo, stringere - utahovati, stahovati jakoby smyčkou kolem krku odsouzence) je stav organismu, který je odezvou na nadměrnou tělesnou či psychicko zátěž.

Taktéž lze uvést, že stres je odpovědí organismu na frustraci.

Stadia stresu
H. Selye jako první zaznamenal stejné reakce, které probíhají při různých NŽS u všech lidí a pojmenoval je jako obecný adaptační syndrom GAS. Obvykle rozlišujeme tyto tři fáze průběhu tohoto syndromu přizpůsobení:

1)      poplachová reakce - během několika vteřin se změní životní funkce člověka, začnou se uplatňovat vývojově staré mechanismy, umožňující přežití při nebezpečí. Zvyšuje se koncentrace tzv. stresových hormonů (adrenalinu a noradrenalinu). Cílem této reakce je zmobilizovat síly v organismu k obraně. Tato reakce je velmi nehospodárná co se týče využívání energie.
2)      fáze adaptace, přizpůsobení - mizí příznaky prvního stádia poplachu, dochází již k lepšímu využití uvolňované energie.
3)      stadium vyčerpání - nastává pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu a adaptace. Dochází k vyčerpání adaptačních schopností organismu a k jeho zhroucení, což může mít podobupsychosomatického onemocnění, psychické poruchy, ale také syndromu vyhoření, deprese.

Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme dva druhy stresu.
  • eustres - je počáteční příznivá část stresu, při které dochází k mobilizaci sil a člověk tak dosahuje vrcholných výkonů (sportovci při závodech - rozdíl ve výkonu oproti tréninkům).
  • distres - je škodlivá část stresu, kdy jedinec již podává slabší výkony a kdy dokonce vzniká nebezpečí poškození organismu

Stresory
jsou příčiny, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou reakci.
1)      vnější - jsou podněty z okolního prostředí, které mohou být:
a)      fyzikální - dlouhotrvající hluk, chlad, příliš velké teplo
b)      sociální - závažné životní události (např. úmrtí blízkých, rozvody, svatby, výkon trestu, výhry v loterii), sociálním stresorem jsou také všechny sociální deprivace
2)      vnitřní - ležící uvnitř jedince:
a)      tělesné - situace fyzické frustrace, tj. neuspokojení základní lidské potřeby, ale také pocity bolesti, únavy, nastupující nemoci
b)      psychické - všechny negativní emoce (strach, úzkost, napětí, silná nervozita), příliš velký pocit zodpovědnosti, neadekvátní očekávání od sebe i od druhých a z nich plynoucí psychické přetížení, neschopnost relaxace apod.

  • nejčastějšími zdroji stresu jsou frustrace a přetížení
  • odolnost vůči stresorům je velmi individuální
  • zdravého jedince drobné stresory neničí, ale naopak zvyšují jeho odolnost a mnohdy mobilizují k vyšším výkonům

Prevence stresu - viz učebnice str. 165

Managment stresu
a)      tělesné uvolnění - projevy stresu nelze ovládat vůlí, dále učeb. str. 165
b)      psychické uvolnění - relaxace, dále učeb. str. 165

Konflikt
(z lat. conflicto = střetnout se, utkat se v boji) je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou nebo více protichůdných sil.

Cílem by mělo býtnaučit se pozitivně využívat konfliktů k vylepšení skupinových vztahů a ke svému osobnímu rozvoji.

Konflikt není negativním jevem, negativně v něm působí záporné emoce. Obvykle konflikty obsahují konstruktivní prvky.

Druhy konfliktů
z hlediska počtu zapojených osob:
a)      intrapersonální - (vnitřní, vznikající uvnitř jedince), stav vnitřního rozporu jedince, který vzniká současným působením dvou nebo více motivů, nichž si má vybrat jeden, ale žádný nemá výraznou převahu,
b)      interpersonální - (vnější, mezilidský), je střetnutí mezi dvěma nebo více jedinci či skupinami různých zájmů, potřeb, názorů, apod.

Příčiny konfliktů
1)      vnitřní příčiny - leží uvnitř osobnosti jedince,možno je dále rozlišit:
a)      konfliktotvorné osobnosti - nevhodný temperament (cholerici) a nemorální charakterové vlastnosti, nedostatky v seberegulačních vlastnostech, poruchy ve způsobu myšlení, řeči
a.      pesimisté, chroničtí nespokojenci, optimisté
b)      nepříznivý aktuální psychický a tělesný stav - neuspokojené potřeby, únava, stres, negativní emoce, nepříjemné bolesti apod.

2)      vnější příčiny - souvisí s konfliktní situací, rozlišujeme:
a)      chybné zhodnocení situace
b)      přirozená rozdílnost lidí
c)      nepříjemná realita

Itrapersonální konflikty
Podle toho, jakou hodnotu mají pro jedince vzájemně se vylučující motivy, rozlišujeme následující typy vnitřních konfliktů:
  • přitahování - přitahování ( + +) - konflikt dvou kladných sil, kdy se člověk musí rozhodnout pouze pro jeden cíl ze dvou možností, přičemž obě jsou stejně přitažlivé (dovolená u moře nebo na horách)
  • vyhýbání - vyhýbání (- - ) - konflikt dvou záporných sil, je rozhodování mezi dvěma stejně nežádoucími nepříjemnostmi (např. v některých zemích si může odsouzený vybrat mezi několika denním vězením a peněžitým trestem)
  • přitahování - vyhýbání ( ± ) - jedna situace obsahuje zároveň záporné i kladné motivy, přičemž nelze jeden nebo druhý motiv jednoduše eliminovat

Interpersonální konflikty - řešení
  • emocionální - jsou nejčastější (až 75%), obvyklá reakce je agresivní
  • neurotické - (10%), emoce jsou potlačovány do podvědomí, což může mít za následek nejrůznější psychosomatické nemoci
  • neřešené konflikty - (10%), časem z nich vznikají také psychosomatická onemocnění, neboť je silně registruje naše podvědomí
  • racionální - (5%) vyřešené pomocí tzv. principiálního vyjednávání, konstruktivního řešení

Fáze konstruktivního řešení konfliktu
1)      úvodní - oznámení že s partnerem potřebujeme něco probrat, příznivé může být určení si termínu (neřešit konflikt ihned)
2)      ve fázi hlavní, střední - je možno kritizovat, říkat otevřeně co si myslíme, co se nám nelíbí, přičemž je dovoleno přiměřeně projevit své upřímné emoce (pro odreagování napětí). Totéž nutno umožnit i partnerovi.
v této fázi se doporučuje provést:
-          analýza pocitů - všech zainteresovaných v konfliktu
-          analýza motivů - potřeb skutečných zájmů lidí v konfliktu
-          specifikace přání - jejich upřesnění, neboť obvykle jde v konfliktu o nějakou změnu (tj. co, co jak, kdy, dělat či nedělat, jak se chovat …)
Je nutno dodržovat zásady otevřené asertivní komunikace.
3)      závěrečná, konečná fáze - by měla vyústit ve vypracování společného návrhu řešení, obvykle v oboustranně přijatelný kompromis. Pokud neexistuje tzv. optimální řešení, které je pro obě strany ještě výhodnější než kompromis.

Styly řešení konfliktů
Způsob chování lidí v konfliktu ovlivňuje základní či převažující orientace účastníků: na sebe, na svůj zisk nebo na druhé, na vztahy (dovolit zisk druhému).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama