1. - 3. přednáška čj

15. prosince 2010 v 16:37 |  ČJ - Jazyková část
1. přednáška

1. Úvod, odborná literatura. Celková charakteristika češtiny.

Vymezit a co to je. Čeština je jazyk živý - používá se, má vývoj, a přirozený - není umělý, mrtvý jazyk je například latina. Vývoj není zcela plynulý, r. 90 - proměna slovní zásoby, změny ve všem. Hláskosloví se začalo měnit jako první. Vývoj - lingvisté zasahují velmi málo.
R. 1993 - nová pravidla, mysleli si, že to půjde nějakým směrem, ale nelze to předpovědět, je to samovolné.
Jazyk národní X a jazyk nenárodní (kmenový), mateřský.
2 jazyky - rozdíly v učení, dětství, atd. Odlišnosti s naším mateřským jazykem. Náš mateřský jazyk má hodně struktur. V cizím jazyce děláme automatizování, to nám jde J
Když děti málo mluví, tak mají opoždění jazykový vývoj, ale i intelekt.
Cizí jazyk je naučený, není vrozený, vrozený jazyk je jen jeden, naučené brzy vyhasíná.
Čeština je jazyk slovanský - rozdělení z etnického hlediska. Lingvistika - rozkolísanost. Západoslovanský (příbuzné jazyky s indoevropskými, baltské jazyky), Jihoslovanský a Východoslovanský.
Z hlediska typologického - jazyk flexivní (flektivní) - ohebný - pohled na stav jazyka, podobné principy, typ jazyka.
Mění se nám koncovky, afix (může mít více významů), mluvnický význam.
Čeština patří do evropských jazyků, je to státní jazyk
- úřední v ČR, menšinový - vydávají noviny, sjezdy, atd. hodně Čechů v USA, Německu. Zkreslený vývoj jazyka - mají něco jiného i u pravopisu.

Čeština je jazyk:
•         přirozený (z hlediska původu/vzniku),
•         živý (z hlediska užívání),
•         evropský (z hlediska geografického),
•         západoslovanský (z hlediska genetického),
•         flexivní (z hlediska typologického),
•         národní (jazyk Čechů),
•         státní (v ČR),
•         mateřský,
•         menšinový (Slovensko, Chorvatsko, USA, Kanada, Německo atd.).

2. přenáška

1.1. Celková charakteristika češtiny - pokračování.

Češi na Slovensku - československý bilingvismus (rozumí si).
Spisovný jazyk X nespisovný jazyk (obecná čeština), dále máme dialekty, slangy, profesní mluvy, argot.
Slovní zásoba - lexikální rovina. Základ je slovanský, původ v praslovanštině, jinak jsme to přijímali z cizích jazyků, přijímání bylo velmi rozmanité (z řečtiny, latiny, němčiny, arabštiny, atd.). Přijímání po II. světové válce z angličtiny, poté ruština (od r. 1948), po Národním obrození jsme přijímali z Polštiny, z angličtiny přebíráme slova pro sport a technologie, z francouzštiny slova z módní oblasti a potraviny, z Itálie slova z hudebního oboru, z Německa slova vojenská.
Slova mezinárodní - z latinských a řeckých základů, terminologie hlavně, čeština - bohatá slovní zásoba, je to živý jazyk.
Periférie - zastaralá, málo používaná slova.
Nelze spočítat veškerá česká slova. V příručním slovníku českého jazyka je hesel kolem ¼ milionu, ale stejnak nejsou všechna.

Vznik nových slov mj.:
- derivací (odvozováním příponami a předponami),
- univerbizací (sousloví se mění v jednoslovné pojmenování, zejména v nespisovné češtině),
- zkracováním (zkratky, zkratková slova).

Derivace - odvozování pomocí předpon a přípon (flexe - přidání přípony pro nové slovo)
Zdrobněliny a přechylování (odvozování slov se změnou rodu - od mužských tvar ženského rodu - např. příjmení, ale i od ženských můžeme udělat mužské protějšky), přechylování je typické pro český jazyk. Můžeme vytvářet i neutra.
Deminutiva - zdrobněliny, je zde obrovské množství přípon, vytváří zdrobněliny od zdrobnělin jednoduchou koncovkou - zdroje 1. řádu (dům - domek), 2. řádu (domek - domeček), 3. řádu (číček). 1. a 2. řád je ještě spisovný jazyk, 3. řád už je jazyk nespisovný.
Proces zkracování v nespisovném projevu - vytváření zkratek, zkratkových slov, můžou se ohýbat, např. ČEDOK (už je tento název spisovný), ODS (to je ale stále nespisovné).
Univerbizace - pro hovorovou či nespisovnou češtinu, ze souslovného pojmenování vznikne 1 slovo (Václavské náměstí - Václavák) - je to totiž rychlejší, objevuje se to ve slangu a profesní mluvě hlavně.
Nespisovná (obecná) X hovorová, spisovná (mluvená čeština) - mluvená podoba spisovného jazyka.
Spisovná čeština - reprezentativní útvar českého jazyka.

Systém jazyka tvoří 4 základní roviny:
- fonologická (hláskosloví),
- morfologická (tvarosloví),
- syntaktická (skladba),
- lexikální (slovní zásoba).
Morfologie + syntax = gramatika.

Gramatická skladba češtiny je velice složitá, flexe - ohýbání, skloňování a časování.
Máme mnoho typů (vzorů) a velké množství odchylek. Vyjadřujeme tím gramatický význam, důležité pro stavbu. Jedna koncovka má mnoho významů a jde to i obráceně - to je to složité.
Dublety - dubletní (variabilní) koncovky (vznikají vývojem, když se nějaký tvar začne používat ve 2 tvarech - jeden je novodobý a ten druhý knižní) = např. píšu (dnes už je také tento tvar spisovný, ve spisovném projevu) a píši (je to totéž, má to větší ráz knižnosti, vyšší level J).
Syntetický jazyk - v jednom slově slučuji význam gramatický a lexikální.
Analytické rysy - u sloves, u složených slovesných tvarů, u pomocných slov, slovo psát (budu psát).

Pro češtinu je typické:
Slovesný vid - dokonavý / nedokonavý, jde o skutečnost, která proběhla nebo probíhá. Velmi jednoduchý způsob pojmutí času (minulost, přítomnost, budoucnost).
Čeština nemá člen - vyjadřuje to koncovkou.
Máme větu dvoučlennou (základ je sloveso) a větu jednočlennou (nemá podmět, přísudek).
Nevyjadřujeme zájmenný podmět - já si myslím - napíši prostě myslím si.
Slovosled - málo gramatický, není ale absolutně volný, vyjadřuje aktuální členění věty - a) závisí to na kontextu; b) významová důležitost jednotlivých částí.

3. přednáška

Zvuková stavba češtiny:
Čeština má 37 fonémových jednotek (fonémů), foném je významotvorný (podílí se jednotlivé hlásky na utváření významů, ale sami nejsou nositeli významů), např. sůl a hůl.
samohlásky - 10, protiklad délky (dlouhé a krátké), je to významotvorné
souhlásky - 25, důležitá je kvalita délky, mění se kvalita v pozici ve slově a v pozici
znělosti - znělé a neznělé, v pozici hlásky ve slově. Znělostní asimilace - změněna může být vlivem jiné hlásky v jejím okolí
Znělé - na konci slova se vyslovují nezněle. Artikulační asimilace - nesprávná výslovnost hlásek (například kvůli dialektu). Hláska ř, t. Hláska ř je jedinečná, v žádném jiném jazyce není, kmitavá - vyžaduje drobné kmity jazyka směrem k patru, učí se u dětí jako poslední hláska (v cca 6 let věku), sykavky, přízvuk - není významotvorný (fonologický), v ČJ nevýrazný, na 1. slabice je hlavní přízvuk
2 dvojhlásky

Písmo a pravopis češtiny:
Záznam řeči je pomocí latinského písma s diakritickými znaménky (čárka, tečka, kroužek), má spřežku - ch (nemá svůj jeden znak).
Pravopis - a) morfologický (aby jednotlivé tvary zůstali ve skloňovaných slovech, kořen např. zapíšeme ve všech tvarech stejně - had (slyším hat), ale máme hadi, d je neznělá v had); b) fonologický (jak to vyslovím, tak to i přesně napíšu, tak to má čeština)

3.  Metody zkoumání jazyka, diachronní a synchronní přístup k jazyku.

Přístupy k jazyku
Při zkoumání jazyka se užívají dva základní přístupy:
•         diachronní,
•         synchronní.

Máme celkem 4 metody.
Přístup k jazyku (jak ho chci zkoumat) - jsou 2 přístupy: a) diachronní (vývojový přístup k jazyku - historický vývoj zkoumám a snažím se zachytit vývoj nějakého prvku, třeba v určitou dobu, nemusím celé dějiny. Izoluji jevy); b) synchronní (popisný přístup stavu - jak to v jazyce funguje v určitém období, zachycuje stav jazyka v dané době, zabývá se v tom období vším, co v jazyce je (slovní zásobou, syntaxem, morfologií, atd. Můžeme popsat jakékoliv období. Třeba si vyberu pouze 14. století a všechno popíšu, co tam je. V současnosti si mohu ověřit, co zkoumám, mohu mít i nahrávky, což ve starších dobách nelze. Mohu synchronně popsat i mrtvý jazyk - např. latinu).
Obě tyto metody se nevylučují, souvislosti historické tam můžeme najít i pokud ty dva přístupy dáme dohromady.
4 metody:
1. metoda strukturní analýzy - zkoumám vztahy mezi jednotkami jazyka, může to být hláska, slovo, slova z určité oblasti, atd. Jak se tato jednotka chová v tom jazyce - frekvence užívání např., v jakých souvislostech se tam objevuje. Mohu je třídit podle použití a můžeme vyvozovat závěry.
2. metoda typologická - o synchronní lingvistice, flexivní typ, poměřují se jevy, sledujeme i nepříbuzné jazyky a čím si jsou podobné.
3. metoda filologická - přístup k jazyku, sledují se starší vývojová období na základě historických památek (jazyk i literatura), vnitřní rekonstrukce vývoje - památky vlastního jazyka.
4. historicko - srovnávací metoda - sleduje se náš jazyk a ostatní příbuzné jazyky, vnější rekonstrukce jazyka, čím dál jdeme do historie, tak tím si jsou jazyky podobnější. Čeština je z praslovanštiny.

Na jazyk můžeme používat metody i z ostatních disciplín (např. statistika).

Další metody:
         metoda jazykovězeměpisná(metody sběru jazykového materiálu a metody kartografické)
         metoda Wörter und Sachen (propojuje zkoumání slov i věcí, které tato slova označují)
         metody převzaté z jiných oborů (společenskovědných, lékařských, technických, přírodovědných)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama