4. - 6. přednáška čj

15. prosince 2010 v 16:39 |  ČJ - Jazyková část
4. přednáška

4. Lingvistické disciplíny

Je jich velmi mnoho. Máme vnitřní a vnější lingvistiku. Zabývá se jazykem.
Vnitřní
Zabývá se strukturou jazyka, jsou to vztahy mezi jednotkami. Fonetika a fonologie - spolupracují, podobný předmět zkoumání - zvuková složka jazyka.

1) fonetika: zaobírá se všemi zvuky, zajímá ji i ústrojí dechové, artikulační, dutiny (ústní, nosní), tvorba hlasu, artikulovaná řeč, přenos a příjem zvuku, její nejmenší jednotkou je hláska - konkrétní jednotka (musím ji slyšet).

2) fonologie:zvuková stránka jazyka - co je významotvorné z těch zvuků, jde po jazyce, po kombinaci zvuků - např. samohlásky a souhlásky, pozice zvuků, foném - nejmenší významotvorná jednotka, je abstraktní - nemusíme ho slyšet.

Foném a hláska se mohou kombinovat. Jde zde akorát o to, která z nich je vyšší jednotkou.

3) morfologie:(tvarosloví), zabývá se tvary slov, jakou plní funkci, skloňování, časování, stupňování (gradace), slovní druhy, mluvnické významy (pády, časy, atd.). Jednotkou abstraktní je morfém, a jednotkou konkrétní je mor.
Je to další vyšší jednotka.

4) skladba: (syntax), zabývá se větnými členy, větami, souvětími (podřadné i souřadné), abstraktní jednotkou je věta.

Morfologie a skladba dohromady tvoří gramatiku (gramatická disciplína).
Textová syntax - novodobá disciplína, zabývá se větou v kontextu

5) lexikologie: zabývá se slovní zásobou jazyka (význam, funkce, forma, frekvence užívání jednotek v tom jazyce, příznakovost - neologismy, historismy, atd.).

Je to teoretická disciplína, vytvořila se vedle ní praktická disciplína:

5a) lexikografie: aplikovaná disciplína, slovníky - praxe, jejich tvoření

5b) frazeologie: zabývá se pouze částí slovní zásoby, frazémy - ustálené jednotky, obsahují alespoň dvě slova, velice málo obměnitelné, přenesený význam (metaforický), nezaměnitelnost.
Frazémy - 1) nevětné: a) přirovnání (být pilný jako včelka); b) neslovesné (jádro pudla); c) slovesné (mít kliku, bejt v bryndě); 2) větné (souvětné): ustálená přísloví, pořekadla, úsloví, pranostiky, okřídlené citáty, zdroje mohou být i z filmů - nějaké hlášky, tomu se říká moderní frazém.

Slovník idiomatiky a frazeologismů (od Čermáka), idiom - z angličtiny, je to významová část frazému. Aplikovaná disciplína: frazeologie.
Najít si více slovníků a autorů!

5c) onomastika: zabývá se pouze částí slovní zásoby, vlastními jmény.
Dělí se na: a) antroponomastika: vlastní jména osob - jak to jméno např. vzniklo, lingvistka Knapová; b) toponomastika: místní jména, např. V Rybníčku (hledáme historickou souvislost).
Kouknout se na to v lingvistickém slovníku!

6) etymologie: o původu slov, zkoumá, odkud to slovo je, od kdy, jestli se změnilo, např. slovo móda (nejdříve bylo v latině, pak ho převzala francouzština, potom němčina a z němčiny čeština).
Najít si nějaké etymologické slovníky!

7) slovotvorba: tvoření nových slov, z cizího jazyka, odvození (derivace), složeniny, změnou významu, atd.
Najít si!

8) stylistika: styl mluvených a psaných projevů, a) autorské styly (co je pro autora typické - např. Čapkův rozbor); b) funkční styly (odborná komunikace) - 6 základních stylů - odborný, publicistický, administrativní, prostě sdělovací, umělecký, rétorický.

9) semantika: nauka o významu obecně, je to hodně subjektivní záležitost.

10) dialektologie:nářečí, vytváří jazykové atlasy - kam až se jazykový tvar vyskytuje.

11) ortoepie: spisovná výslovnost, ortofonie - nauka o správném tvoření hlásek.

Vnější
Na rozhranní lingvistiky a jiné oblasti. Např. psycholingvistika, matematická lingvistika, neurolingvistika.
Nastudovat si vnější ling.!

5. přednáška

5. Diferenciace a stratifikace národního jazyka

Národní jazyk - z různých útvarů, soubor výrazových prostředků, které jsou buď územně vymezeny, nebo jsou funkčně vymezeny nebo jsou sociálně rozvrstveny.
Diferenciace - rozrůznění
Stratifikace - rozvrstvení
Národní jazyk není jednotný útvar. Nevzniká to pomocí funkčních stylů, ale podle teritoria a útvarů. Národní jazyk se z útvarů skládá. Komunikace v nějakém útvaru.

Jazykový útvar - má rozmanité označení (např. jazyková varieta, jazykový kód, existenční forma jazyka, idiom). Rozdělují se:
Jazykový útvar - A) podle spisovnosti: 1) spisovný; 2) nespisovný. B) podle toho, co obsahují: a) obsahují vše (strukturní) - sem patří celkem 4: gramatika, hláskosloví, lexikum, slovní zásoba; b) pouze lexikum (nestrukturní, poloútvar nebo jazyková vrstva) - toto je ve slovní zásobě.
1) spisovný jazyk dělíme na spisovnou češtinu pouze
2) vše kromě spisovné češtiny je nespisovné
a) spisovná čeština, tradiční teritoriální dialekt (nářečí), interdialekt, obecná čeština.
b) profesní mluva, slang, argot.

Norma - je vlastní každému útvaru, je to soubor jazykových prostředků a zákonitostí, jak se jazykové prostředky používají a které považují uživatelé jazyka za závazné. Neobsahuje jen předem dané tvary, obsahuje různé varianty (dublety), je obsažena v "hlavách" rodilých mluvčích (můžeme ho opravit, jsme si jich (chyb) vědomi), jazykové prostředky a tedy i norma se neustále vyvíjí celkově na základě společnosti, souvisí s územím - použití jazyka v praxi.
Jazykové prostředky se ale ne vždy mohou 100 % shodovat s normou, převádíme normu do praxe, mohou tu normu pozměnit a může to posluchačům vadit, posunutí normy k vývoji - to je možné. Souvisí to velmi s vývojem jazyka (spisovnost X nespisovnost). Normu utváří komunikace.

Městská mluva: kombinace různých útvarů - obecná čeština, interdialektů a spisovného jazyka. Je to typické pro určitá města, např. Brno.
Běžná mluva: stejné útvary, vše, nejen ve městech, v jakémkoliv prostředí.

1) Spisovný jazyk

Strukturní útvar, nejdůležitější útvar národního jazyka, funkce národně reprezentativní - jako jediný, užívá se v situacích vyšších komunikačních cílů (národní, duchovní, kulturní, veřejné, formální, oficiální cíle) - zde ho vyžadujeme a užíváme. Je stylově rozrůzněný (funkčně diferencován) - např. v NO, ve všech komunikačních prostředí - umělecké, veřejné, specifické, odborné, mediální, hraniční pomezní). Je to jediný útvar, který je takto rozrůzněný.

Kodifikovaný útvar - jako jediný je uzákoněný, pravidla jsou zapsána, normována a norma je vyžadována. Vystihuje veškeré prostředky, neztotožňuje se s normou spisovného jazyka, neboť je jazyk vždy vpředu, v kodifikaci jsou skoky, není to "krásně" postupné - normy dělají pracovníci Ústavu pro jazyk český Akademie věd v ČR, je to kritérium jazykové přesnosti, je velké množství příruček, správné je to ale pouze od Ústavu pro jazyk český. Tato kodifikace je výsledkem práce velkého množství lidí a trvá to velmi dlouho.
Kodifikace je rozmanitá - dobře propracovaný je pravopis (pravopisná kodifikace) - Pravidla českého pravopisu, dále máme tvaroslovnou kodifikaci - mluvnice: od Havránka a Jedličky, dále Příruční mluvnici, příští rok vyjde nová mluvnice po 20. letech. Výslovnostní kodifikace - neustále se vyvíjí, Česká výslovnostní norma - je zastaralá. Nepostihuje už nové výrazové prostředky - slovní zásobu. Lexikální kodifikace - obměňuje slovní zásobu, zastaralý je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, neboť nikdy nemůže obsáhnout všechna nová slova. V tomto slovníku je výklad, pravopis slov, gramatický popis. Moderní slova - Slovník cizích slov, nakladatelství Akademia, ale tento slovník není kodifikován!. Je to pouze taková příručka, i když je jistou autoritou, ale není tam napsané vše úplně - chybí synonyma k tomu slovu, např. Dále Slovník neologismů - Kodifikace syntaxe - velmi málo propracované, velmi rozmanitý je syntax, takže je velmi těžké stanovit normu. Není to propracované ani v historii.

6. přednáška

5.1 Diferenciace a stratifikace národního jazyka - pokračování

pokračování spisovného jazyka:
3 druhy výrazových prostředků (např. slovo, slovní spojení, atd.): a) neutrální; b) knižní (např. přechodník); c) hovorový
Psaný spisovný projev je tvořen neutrálními prostředky a knižními.
Spisovný projev - psaný a mluvený.
Čím je spisovnější, tím je tam více knižních výrazů.
Mluvený projev: neutrální prostředky + hovorové prostředky, knižní zde mohou být, ale neočekává se to.
V psaném nesmím uvést hovorový prostředek - stojí to na hranici kodifikace (kdysi to slovo např. bylo nespisovné a teď se pomalu zařazuje do spisovného projevu).
Do r. 1993 slova můžu a můžou, byli krajně nespisovné, poté se užívali jako hovorové - mohu je použít, ale ne pro psaný projev.
Mluvený spisovný projev: hovorový projev, mluvená čeština je mluvená podoba spisovného jazyka.

2) Tradiční teritoriální dialekt

Je strukturní a nespisovný, je teritoriálně vymezený - územně. Přísně normovaný - norma je vyžadována i bez kodifikace, společenstvím vyžadováno v tom daném území.
Je stylově plochý - projevuje se pouze v prostě sdělovacím projevu, k běžné komunikaci, sleduje individuální cíle.
Je užíván živelně - není kontrolován odborníky.
Je neprestižní - má nejmenší prestiž ze všech útvarů, je výrazem společenské sounáležitosti. Je jako nástroj lidové společnosti, ale nemusí tomu tak být vždy.
Dialekty mizejí od období 2. světové války, vymírání dialektu velmi rychlým tempem.
Důvod vymírání dialektu: a) migrace lidí; b) vyrovnávání životních stylů mezi venkovským a městským stylem; c) mizí slovní zásoba - např. máselnice; d) média rozšířila povědomí spisovného jazyka mezi veřejnost; e) ve škole se musí být spisovný projev i v mluveném projevu.
Dialekty ale nezanikly úplně, neboť to nebylo násilnou cestou, ale přirozeným vývojem.
Tradiční dialekt - izoglosa - čára zaznamenávající trasu jevu, jak se šířil, již od 12. století zde máme dialekty.
Dialektem mluví dnes již hodně staří lidé a starousedlíci J, ale čistý dialekt je již velmi zřídka.
Jazykový atlas - zachycení původní oblasti dialektů, ale již je několik let starý, při hledání dialektů je velmi těžké určit, v které oblasti se který jev vyskytuje.

Klasifikace jevů, které ještě u nás máme: (nářeční skupiny jsou v ČR 4)

1) česká nářečí v užším smyslu (jenom Čechy a JZ Moravy): má to 4 podskupiny: a) severovýchodočeská (podkrkonošské, náchodské); b) středočeská nářečí; c) jihozápadočeská: dělí se na A) jižní úsek (doudlebovské, prachatické) a za B) na západní úsek (domažlické neboli chodské neboli bulačtina, manetínské, stříbrské); d) českomoravská nářečí.

2) středomoravská nářečí(hanácká nářečí) - Z a střední část Moravy.

3) východomoravská nářečí - V Moravy.

4) slezská nářečí - S okraj Moravy, území Českého Slezska. Dělí se na 2 úseky: a) slezskomoravská nářečí; b) slezskopolské nářečí.

3) Interdialekt

Nadnářečí, nespisovný, strukturní.
Poslední vývojové stádium dialektu, nestabilní útvar. Nejdříve mizí z dialektů markantní rysy (třeba pouze rys, který se objevoval v 5 vesnicích) a poté to i v jiných vesnicích zanikne - nadútvar.
3 interdialekty v ČR - a) východomoravský; b) středomoravský (hanácký) - Brno, Olomouc. Tyto dva interdialekty a) + b) jsou nestabilní, nepopsaný; c) obecná čeština v Čechách - působí jako 1 útvar. Obecná čeština jako interdialekt - regionálně omezená, v české oblasti, je to vždy regionálně vymezené.

4) Obecná čeština

Má celkem 2 funkce.
Má nadregionální podobu (celonárodní), komunikační funkci, objevuje se v umělecké literatuře a mediální sféře na celém území ČR, slouží k vyjádření nespisovného projevu a získává určitou prestiž.
Knihy se píší česky a ne v dialektu a čtou se všude - v Čechách i na Moravě, obecná čeština - nadregionální.
Je v opozici ke spisovné češtině.
Koine (kojne) - stav, kdy je pouze 1 komunikační prostředek, ČJ má k tomu náběh, stalo se to s Řečtinou.
2 procesy - diferenciace (rozrůznění) a integrace.
Obecný interdialekt se začal vytvářet tak před 300 - 200 lety v české oblasti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama